Nejlepší texty Full Moonu 2020: Královny krachu (Ženy německé hudební avantgardy)

Několik ženských hlasů se vrství přes sebe, šeptají, křičí, recitují, lamentují v němčině, v angličtině, místy zní oba jazyky zároveň. Basa a bicí jdou jako ruku v ruce, pomalým, funebráckým tempem. Doprovází je kvílení saxofonu. "And we're in pa-ra-dise! Have you ever heard about paradise?" Svým způsobem to byl ráj. Zpustošený a obklopený betonovou zdí. Kdo neměl vysoké materiální nároky, mohl v uzavřeném prostoru Západního Berlína najít nebývalou osobní a kreativní svobodu. Nízké životní náklady a oproštění od vojenské služby přilákalo do města obehnaného zdí řadu volnomyšlenkářů a umělecky založených lidí, kteří se tváří v tvář nejisté budoucnosti mohli věnovat kreativním experimentům bez ohledu na jejich ekonomické zhodnocení. Mezi nimi byly Gudrun Gut, Bettina Köster, Beate Bartel, Karin Luner, Eva-Maria Gößling, Manon Pepita Duursma, Christine Hahn, Susanne Kuhnke a další.

Beate Bartel byla vyučenou zvukařkou, ale hudba, jakou hráli kluci, ji příliš nebrala. Gudrun Gut a Bettina Köster měly nasbírané nějaké kapelní zkušenosti, ale nelíbilo se jim, že si jejich spoluhráči nastavovali zesilovač příliš nahlas, takže je nebylo dost dobře slyšet. Rozhodnutí hrát v čistě ženském obsazení tak bylo z jejich strany více pragmatické než programové. Svými postoji a odhodláním měly vždy blízko k punku, za punkerky se ale nepovažovaly. Punková hudba je nudila, a proto se rozhodly vymyslet něco nového. Žádné vzory neměly a už vůbec ne ty ženské. Nechtěly na nikoho a na nic navazovat, nenapodobovaly žádné existující styly a nepřehrávaly skladby jiných interpretů. Dělaly hudbu, která bavila je samotné. Nosily nakrátko ostříhané vlasy, těžké černé boty a svým vzhledem i vystupováním byly příliš provokativní i pro mnohé ženy. Odhodlání jít si za svým a touha zachovat si svobodu nepochybně přispěly k tomu, že se jejich cesty nakonec rozešly. Kapely Mania D. a její druhá inkarnace Malaria! se však za jejich vcelku krátkou existenci významným způsobem zapsaly do dějin německé nezávislé hudby.

Spolupráce dua Gut-Köster začala v roce 1979. Köster se chystala otevřít butik s alternativní módou na Golzstrasse v Schönebergu a přizvala Gut, kterou znala z klubů jako Dschungel, Risiko a SO36. Gut souhlasila a tak společně vlastnily legendární obchod, kterému by se dnes říkalo concept store - deset let předtím, než se tento termín začal používat. Eisengrau získal své jméno podle kovového odstínu šedé, kterou použily pro nátěr interiéru. Ze zahraničí dovážely vybrané secondhandové kousky a prodávaly díla berlínských návrhářů a návrhářek jako Susanne Wiebe nebo Karin Luner, ale také o generaci starší Claudie Skoda, která byla už tehdy módní ikonou. Dlouhé hodiny strávené v obchodě si krátily další kreativní činností, Gut si pořídila pletací stroj a štrikovala černo-bílé svetry, populární byly také peněženky vyrobené ze starých erotických časopisů. V sortimentu nechyběly fanziny od Wolfganga Müllera z Tödliche Doris nebo módní časopis Boingo Osmopol Blixy Bargelda, který v obchodě svého času bydlel a nakonec ho převzal. Prostor posloužil i jako kadeřnictví a kinosál pro promítání Super-8 filmů. Vydávaly se kazety s limitovanými nahrávkami kapel z okruhu takzvaných geniálních diletantů - Mania D., Tödliche Doris, samozřejmě i Einstürzende Neubauten a dalších.

Nápad založit kapelu s výhradně ženským obsazením přišel od umělkyně, návrhářky a bubenice Karin Luner, která v roce 1977 pobývala v New Yorku. Po návratu do Německa potkala v legendárním düsseldorfském klubu Ratinger Hof saxofonistku Evu-Marii Gößling a dohodly se, že v Berlíně založí kapelu. Gößling se v berlínském metru seznámila s basistkou Bartel, která také přišla s názvem Mania D. - přezdívalo se tak její sousedce s bipolární poruchou. Bartel dále přizvala Gut, která ovládala syntezátory a bicí. Köster doplnila sestavu tenorsaxofonem a svým nezaměnitelným hlubokým hlasem, který v té době ještě trochu zapadal mezi ostatními elementy a plně se projevil až v kapele Malaria!. Skladby Mania D. se vyvíjely z volných improvizací a mísily v sobě temnou atmosféru new wave s prvky free jazzu. Kapela neměla frontwoman, ale fungovala na principu spolupráce jednotlivých členek. Živá vystoupení podkreslovalo promítání Super-8 filmu Fashion Interlection od Karin Luner, který se bohužel nedochoval. Jeho atmosféru dnes zprostředkovává jen několik fotografických snímků zachycujících členky kapely v zelených šatech na Teufelsbergu a v kongresovém centru ICC.

Mania D. za sebou zanechala více příběhů než nahrávek. Koluje historka o tom, že jejich vystoupení v newyorském klubu Tier 3 podnítilo Thurstona Moorea k založení Sonic Youth. Fanouškem kapely byl také John Peel. Když se jim snažil dovolat do berlínského bytu Bartel, Gudrun Gut mu nerozuměla a položila telefon. Peel pětici označoval jako "queens of noise" a v roce 1981 vyhlásil jejich jediný singl Track 4 singlem roku. Žádného dalšího se od nich ale svět nedočkal, holky tou dobou byly o krok dál. Luner se usadila v New Yorku. Odpojila se také Gößling, která působila ve skupinách Blässe Alexandra Hackeho a Die Krupps a později se odstěhovala do Londýna. Bartel mezitím se svým partnerem Chrislo Haasem a zpěvákem Krishnou Goineau nahráli eponymní a zároveň jediné album Liaisons Dangereuses, které se stalo inspirací pro taneční hudbu vznikající v Chicagu a Detroitu. Gut a Köster zůstaly v Berlíně a pokračovaly v projektu pod novým názvem Malaria!.

NEPOHODLNÉ DOBĚ NAVZDORY

Hudba skupiny Malaria! je ve srovnání s její předchůdkyní tanečnější, kompaktnější a žánrově ucelenější. Za bicí usedla Gudrun Gut, jako inspirace jí přitom posloužili krautrockoví NEU! a punkoví Mittagspause. Köster chraplavým zpěvem vnášela do jinak chladných mechanických tónů živelnou energii kabaretu a divokých dvacátých let. "To byla naše premisa, esteticky i obsahově. Chtěly jsme navázat na dvacátá léta a počátek let třicátých a tam prostě pokračovat, jako kdyby nacismus nikdy nebyl," řekla Köster v rozhovoru s magazínem Siegesaüle. Nejvýrazněji atmosféru kabaretu připomíná skladba Zarah, nejen tím, že pojednává o lásce, ale také proto, že by se do jejího rytmu dalo tancovat v páru. Ve většině textů se věnují mnohem temnějším tématům, ať už z minulosti (Geh Duschen) nebo kritice společenských poměrů (Geld/Money, Macht/Power). Singl Kaltes klares Wasser z roku 1982 se stal jejich největším hitem a v berlínských alternativních klubech se na něj tančí dodnes. V roce 2000 se navíc dostal do žebříčků díky remixu multidisciplinárního uskupení Chicks On Speed, jehož členky se u kapely Malaria! inspirovaly v mnoha dalších ohledech.

Kromě Gut a Köster v kapele působily Manon Pepita Duursma (z projektu O.U.T. Niny Hagen), Christine Hahn a Susanne Kuhnke (jinak v Die Haut Christopha Drehera). V červenci 1981 byly Malaria! hostem u Johna Peela v BBC a v témže roce nahrály singl How Do You Like My New Dog pro belgický label Les Disques Du Crépuscule. Odehrály koncerty v newyorských podnicích Danceteria, Studio 54 a Mudd Club, v londýnském Bat Cave, také v tamějším institutu současného umění ICA a na Documentě v Kasselu. V roce 1983 se Köster přestěhovala do New Yorku a její plánovaný třítýdenní pobyt se natáhl na dvacet let. Na západní straně Atlantiku tehdy zůstala také Američanka Christine Hahn. Skupina Malaria! se sice oficiálně nerozpadla, ale na dlouhých sedm let se odmlčela. Gut, Duursma a Bartel v Berlíně odstartovaly třetí dívčí projekt od M, Matador, který představoval odklon od tanečnější linie a nabídl prostor pro audiovizuální experimenty. Pod tímto názvem působily až do roku 1991 a vydaly celkem tři alba, čímž za sebou zanechaly rozsáhlejší tvorbu než Mania D. a Malaria!. Ani zdaleka ale nedosáhly významu předchozích projektů. Ty mezitím nabyly kultovního statusu. V roce 1992 se dala Malaria! znovu dohromady a vydala album Cheerio, které je oproti jejich dřívější tvorbě výrazně uhlazenější. Není ničím průlomové, ale nabízí celou řadu chytlavých a velmi příjemných tracků. Tímto jejich činnost jako Malaria! definitivně utichla.

Köster se na dlouho cíleně stáhla z hudební branže, podle svých slov kvůli tomu, aby si zachovala lásku k hudbě. Naživo hrála po klubech v New Yorku a nejbližším okolí společně se Sarou Lee z Gang of Four a Barbarou Gogan z Passions pod názvem In the Service of. Nakonec se vrátila do Evropy a pobývá především v Itálii. Své debutové sólo album Kolonel Silvertop, které bylo veskrze kladně přijato, vydala v roce 2017 ve věku 58 let. Pádem Berlínské zdi se v nově znovusjednoceném městě otevřely zcela nové možnosti a Gudrun Gut se proto rozhodla zůstat. Založila labely Moabit Musik a Monika Enterprise a dodnes zůstává klíčovou postavou berlínské experimentálně-elektronické scény, která propojuje generace a odchovává nové královny krachu. Členky kolektivu Monika Werkstatt jsou vedle Gut, Bartel a Danielle de Picciotto také Pilocka Krach, Islaja, Barbara Morgenstern, Lucrecia Dalt a Sonae. Díky tomu, že zůstala v Berlíně a v hudební branži, je její jméno dnes zvučnější než jména jejích spoluhráček z Mania D. a Malaria!.

Byly nepohodlné v době, kdy si to mohli dovolit jen muži. Touha po kreativní svobodě těmto ženám zůstala i poté, co praskla ochranná bublina Západního Berlína a setrvání u jistých ideálů znamenalo zřeknutí se jistot a komfortu. Každá z nich přitom vystřídala celou řadu projektů a profesí, které je vedly různě po světě. Kdyby se Malaria! nerozpadla, možná by se jim dostalo širšího uznání. Sláva ani peníze pro ně ale nikdy nebyly prioritu, každá z nich měla svoji vlastní vizi a svoji vlastní cestu. A jak prozradila trojice Gudrun Gut, Bettina Köster a Beate Bartel v nedávném rozhovoru pro Deutschlandfunk Kultur, když mají příležitost, tak se i dnes rády potkají na kafe.