Budoár staré dámy nechává ožívat Kostřičky

Punkové výkřiky vystřídala soustředěnost a nečekaná přátelství. Novou nahrávku rockově alternativního Budoáru staré dámy místy oholil na kost, maso nasekal, nasamploval a zpět naimplantoval producent Tomáš Vtípil. V září 2020 vydává Indies Scope jejich šesté oficiální album s názvem Kostřičky.

Kapela Budoár staré dámy se narodila v roce 1998 a svým osobitým projevem se okamžitě zařadila do rodiny „divných“ kapel z Brna. Za 22 let jejich existence prostřídala řadu přístupů. Kostřičky jsou šestá, koncepčně ucelená deska, která má tvar, tvář; výhradním autorem textů je básník Lubor Kasal. Deska je plná silných obrazotvorných textů a ať už braných z jeho vydaných sbírek a postmoderně variovaných, či napsaných přímo pro Budoár. Těch se zpěvačka, autorka hudby, kytaristka a zakladatelka kapely Marta Kovářová zhostila tak přirozeně, že si možná ani posluchač nevšimne, že nezpívá své vlastní: „Když mi můj muž ukázal Kasalovu sbírku, říkala jsem si: takhle bych to napsala já, ale líp než já! A tak jsme se s Luborem potkali, a od té doby si vyměňovali melodie a texty a názory na ně.“

Kostřičkám dominuje i osobitá postprodukce z rukou experimentálního hudebníka Tomáše Vtípila. „Ten s rozhodností řezníka místy oholil nahrávku na kost, maso nasekal, nasamploval a zpět naimplantoval,“ říká Marta a prozrazuje, proč se rozhodli přizvat právě Tomáše: „Tomášova hudbu jsem žrala už od puberty. Cítila jsem, že by nahrávce prospělo, aby s ní dál odvážně zacházel někoho zvenčí a nebál se projevit“. Tomáš Vtípil navíc svojí křídlovkou rozvinul trumpety hostujícího Pepy Hřebena a fagot Broňka Šmida tak, že dechy nakonec provázejí celé album. Vítanými hosty jsou hlasy zpěvaček Prune a Vladivojny La Chii a zvuk klavíru. Tělesnost je na desce všudypřítomné téma. Ožívá neživé. I naopak. Na obalu desky vzniklé ve spolupráci s grafikem Františkem Eliášem kapela zápasí s kostrou a kůží párty-stanu. Ne a ne stan (podobně jako své skladby) sestavit tak, jak se podle manuálu očekává.