Nihilismus, sklíčenost a Cold Cave

Noviny Guardian nenazvali Wesley Eisolda "mladým bohem nihilismu a zoufalství" jen tak pro nic za nic. V posledních letech se ale jeho hudba v rámci spolupráce se svou přítelkyní Amy Lee přeci jen mění. Hluboké a depresivní melodie, které měly kořeny ještě v době Eisoldových punkových začátků, se proměňují v rytmické, skoro až taneční rytmy. V kontrastu ale stále zní temný Eisoldův hlas připomínající Ian Curtise a temně poetické texty.

Wesley Eisold aka Cold Cave se narodil v rodině vojáka a jeho dětství bylo ovlivněno neustálým stěhováním z místa na místo. Sám sebe v nejednom rozhovoru označuje jako "vojenského spratka", outsidera, který celkově neměl rád lidi. Jako teenager poslouchal The Smith a The Cure, pak přišlo období, kdy ho začal bavit skateboard a muzika spojená s touto subkulturou. "V té době jsem se nezajímal o elektronickou hudbu, poslouchal jsem ji, protože jsem poslouchal všechnu muziku, ale nebyla to vášeň, kterou jsem v té době cítil pro hardcore." Eisoldova hudební kariéra začala s kapelou Give Up the Ghost (původní název American Nightmare). Bylo to v době, kdy hardcore punku začínalo lehce odzvánět, ale i tak měla kapela poměrně velký základ oddaných fanoušků. V roce 2004 nicméně kapela ze „zdravotních a osobních“ důvodů zrušila evropské turné a rozpadla se. Wesley Eisold s hudbou ale neskončil a po chvilkovém působení v kapele Some Girls vznikl jeho soukromý elektronický projekt Cold Cave.

"Nebylo to nějaké módní rozhodnutí typu: už se mi tahle hudba nelíbí a odteď mám rád elektronickou hudbu, nebo: tohle teď začíná být populární, tak to budu dělat! Spíš jsem si prostě uvědomil, že jsem schopný dělat jen tohle," popisuje Eisold posun od punku k elektronice. Eisold chtěl solovou kapelu a vzhledem k tomu, že byl od narození bez levé ruky a nemohl tedy hrát na kytaru, se elektronická hudba nabízela. V programování darkwave tracků se zasmušilými vokály našel svobodu.

Eisold, který se zabývá i psaním poezie (za všechny sbírka Deathbeds), přiznává, že je pro něj psaní textů daleko větší vášeň než skládání hudby. "Proces psaní hudby mě často znervózňuje, chci ho mít rychle za sebou, abych už konečně mohl začít psát. Vystupovat na koncertech mě baví, ale nejvíc uspokojující mi přijde chvíle, kdy hraji hudbu a najednou se začnou vynořovat slova, která do ní přesně zapadají."

Že je Cold Cave jeho projekt, nikde Eisold z počátku nezveřejňoval. Věděl, že si musí vybudovat novou základnu fanoušků, protože subkultura hardcore punkerů byla neústupná. Začít znovu od nuly a hrát desítky malých koncertů mu ale nevadilo. "Musíte prostě pracovat, věřit sami v sebe a nestarat se o to, co si myslí ostatní. Postupně se stáváte tím, kým doopravdy jste. Vaše tvář se mění, ukazuje, kým jste byli a kým jste dnes. Z pojmu "osobnost" je mi zle – nikdy jsem si žádnou konkrétní nevybral."

Přelomovým byl pro něj rok 2013, kdy se v jeho domě zastřelil jeho přítel Justin Benoit, který se podílel na tvorbě Cold Cave. Bylo to období, kdy měl Eisold za sebou šílený kolotoč koncertů a kdy mu všichni říkali, co má dělat. Smrt kamaráda byla pro něj budíčkem, že musí nastat změna. Skončil s drogami a alkoholem a rozhodl se, že Cold Cave odteď bude jen on a jeho přítelkyně Amy Lee (bývalá basačka a zpěvačka kapely The Meek). Ačkoliv kdysi prohlašoval, že Cold Cave je jen on sám a se všemi ostatními jen spolupracuje, zdá se, že s Amy Lee se už jedná o rovnocenné partnerství, které je postaveno jednak na jejich silném citovém poutě a jednak v zálibě v hudbě 80. let kapel New Order, Joy Division, The Cure nebo Depeche Mode.

Hudba Cold Cave ale určitě není zpátečnická. Vyrůstá sice na základech soundu kapel 80. let, ale alba jako Death Comes Close (2009), New Morale Leadership (2010), Rebellion Is Over (2015) nebo poslední EP se dvěma písněmi The Idea of Love a Rue the Day (2016) dokazují, že nostalgie je sice pěkná, ale zvuky současnosti ji jedině prospějí.