Oslava volné improvizace: Hear Me!

Dvoudenní festival volné improvizace Hear Me! se při svém pátém ročníku vrací z Pardubic a Ostravy zpět do Prahy. Hear Me! je putovním festivalem, jehož cílem je uvádět nejrůznější podoby současné improvizační a experimentální hudební scény a který je pořádán v rámci projektu Stará síť na novou hudbu. Toho se účastní pořadatelé tradičně netradičních zvukově-hudebních performancí v Praze, Českých Budějovicích, Pardubicích, Brně, Ostravě a Opavě.

Po čtrnácti albech, na nichž hrála v různých projektech, vydala ve Vídni usazená slovinská zpěvačka, skladatelka, performerka a improvizátorka Maja Osojnik loni své první, dlouho připravované sólové album Let Them Grow, které následně posbíralo jak nadšené reakce kritiky, tak různá ocenění. Byť v sobě tento "antroposofický striptýz duše" snoubí mnohé motivy a přístupy z předcházejících kolaborací a kapel (a to v žánrovém rozpětí od folklóru k industriálu ) tím primárním je na desce slovo, hlas a odvaha zpovědi, ale i její samozřejmost. Pod názvem Zsamm pak v koncertním, o poznání temnějším a agresivnějším provedení alba Maju Osojnik doprovází bubeník Patrick Wurzwallner a zvukařka Christina Bauer.

Freejazzové impro, jazzcorová nakládačka se špetkou noisu a stopovými prvky ugrofinského folku – to vše hrané s nezměrnou vůlí pardubické trojice Frisk udržet tvar a strukturu volných kompozic tak, aby se neslily v jednu mohutnou hlukovou lavinu. Nakřáplé bicí Víta Hoigra, neprodyšná saxofonová pavéza Zdeňka Závodného a kytarový elektropalcát Františka Václavíka tepající až do morku kostí každého, kdo se přiblíží. To v Praze usazený americký zvukový experimentátor a improvizátor Ken Ganfield volí delikátnější, skoro až chirurgický přístup, když při svých vystoupeních využívá především modulární syntezátor a vytváří aleatorní kompozice, které se zabývají zvukem v různých stylech. Ví se o něm, že je vášnivým a také trochu tajemným sběratelem všemožných elektronických hejblátek, udělátek a překvapovátek a že je přesný jako gama nůž.

RUiNU je tříčlenná formace z okruhu kolektivu KLaNGundKRaCH, specializující se na volnou improvizaci s hlukovými fragmenty a hudebními ruinami. Tvoří ho hráči na lo-fi elektroniku a ozvučené předměty Jan Klamm a Ondřej Parus aka Head in Body, který po jedenácti letech také čím dál tím častěji zasedá za bicí, a dechař Patrik Pelikán. Pokud některá česká kapela umí své posluchače bez jakýchkoli kompromisů srovnat do latě, jsou to právě RUiNU. Ti šťastlivci, kteří zažili jejich koncerty s motorkářskou helmou, se navíc nebojí říct, že to musí být RUiNU, kdo jako první vstoupí do Síně slávy českého impra, až ji někdo založí.

Jérôme Noetinger, hudebník, filmař, vydavatel a organizátor, který proslul jako člen uskupení Metamkine, je jednou z nejvýraznějších postav francouzské experimentální elektroniky, především její improvizační části. Při svých vystoupení používá nejrůznější elektroakustické nástroje, mistrem a legendou je pak ve hře na páskový magnetofon. Nedílnou součástí jeho výbavy jsou také všemožné "fádní" předměty, bordel a krámy, dalo by se říct, jako plastové kelímky, kousky dřeva či kovů, které nechává rezonovat na reproduktorech či je ozvučuje, aby z nich doslova vydoloval jejich autentický zvuk. Syrova a neklidná, taková jsou jeho vystoupení. Violoncellistka Aude Romary se věnuje rovnou měrou improvizaci i současné vážné hudbě, přičemž v obou případech se zaměřuje především na ohledávání zvukové matérie, kterou lze z nástroje vytěžit. Protože pro ni hudba znamená krom zmiňovaného především pohyb, zabývá se převážně interdisciplinárními projekty – ať už se v nich hudba propojuje s tancem, textem či malbou. Od roku 2011 se zaměřuje na spojení hry na violloncelo a elektroakustické hudby, s Jérômem Noetingerem vystupuje v duu od roku 2014.

Francouzské power duo ZKRAAP je vynikajícím příkladem toho, že kombinace rocku a jazzu končí jazzrockem jen v těch nejsmutnějších případech. Výbušná směs melodických kytarových rifů Guillauma Gargauda a freejazového řádění bubeníka Speeta $ilexe jako by byla slovníkovým heslem fráze "utrhnout se ze řetězu". Ano, oba pánové, jejichž rozptyl z působení v dalších projektech sahá od hudby pro současný tanec přes grindcore až ke country, se nezastaví ani na vteřinu. Ano, nepoužívají efekty, protože na to zkrátka není čas.

Poisonous Frequencies je vlastně power trio, byť se do strhující energie jejich vystoupení plíživě – a podvratně – vkrádá instrumentální legrace a nadsázka. Petr Vrba objevuje možnosti elektrifikované trumpety přestrojené za elektrickou kytaru a Tomáš Procházka neustává ve svém hledání nejohavnějšího kytarového zvuku na světě. Didi Kern tluče do bubnu – ale strašně moc. A pak taky bubnuje na všechno, co je po ruce, nebo třeba činelem brousí zeď. Ok. Tak jen aby nedošlo k mýlce – Poisonous Frequencies není nějaký zběsilý guláš, nýbrž delikátní free impro ragú z těch nejlepších ingrediencí. Seznam alergenů: rock, noise. Jejich pozvání ke společnému vystoupení přijal rakouský turntablista Hans Falb, legendární hostitel a organizátor bezmála již čtyřicetiletého festivalu Konfrontationen v Nickelsdorfu.