Přelom ledna a února bude Divný, zlý a zvrácený

Vyvést diváka z komfortní zóny. O to jde nové filmové přehlídce Divný, zlý a zvrácený, za kterou stojí dramaturgický tým Vít Schmarc & Aleš Stuchlý. Šest zneklidňujících snímků vylovených z arsenálu distribuční společnosti Artcam Films přinese přehlídka plná zmaru, úzkosti a bizarních filmových vizí. Tituly, které se vymykají uznávaným estetickým normám, matou diváka a záměrně ho nechávají tápat, promítne letenské Bio Oko od 31. ledna do 2. února.

Během tří dnů zažijí diváci kino v trochu jiném světle. Jako první je hranice bezpečí zavede maďarský solitér Bence Fliegauf, který ve svém na Berlinale oceněném snímku To je jen vítr (2012) zobrazuje jeden den života romské rodiny v atmosféře strachu z útoku neonacistů. Film prostý jakéhokoli démonizování a stereotypů je plný znepokojivých detailů a neartikulované tenze. Druhým čtvrtečním titulem bude drama Mustang (2015), jeden z nejslibnějších debutů poslední doby, který má na svědomí režisérka Deniz Gamze Ergüven. Příběh pěti svobodomyslných sester, které jsou trnem v oku konzervativní patriarchální společnosti, je oslavou nespoutané dívčí energie a rebélie.

Přes čáru jsou i oba páteční filmy, jež se objevily v hlavní soutěžní sekci canneského festivalu. Borgman (r. 2013), film o podivném bezdomoci, který se vetře do vnitřně rozložené rodiny a s pomocí svých kumpánů se jí dostává stále hlouběji pod kůži. Kdo nebo co je vlastně Borgman? Snímek je jedním z vrcholných děl holandského mistra absurdity Alexe van Warmerdama. Drama Post Tenebras Lux (2012) mexické ikony umělecké kinematografie Carlose Reygadase zavádí do světa, ve kterém neplatí žádné tradiční zákonitosti a kde vše zůstává otevřeno nekonečnému množství interpretací. Všudypřítomná kamera je tu jako třetí oko. Oko Satana.

Sobotní klid divákům rozhodně nedopřeje Marilyn Manson, emo teenager v nonsensové frašce Fízlové, hajzlové (2013) Quentina Dupieuxe, v hudebním světě známého jako Mr. Oizo. Film o zdegenerovaných velkoměstských policajtech, kteří jsou v nespecifikovaném světě blízké, zločinu zcela zbavené budoucnosti jedinými skutečnými padouchy. Debutující srbská režisérka Maja Miloš přináší otevřenou výpověď o narcistní generaci, která realitě čelí skrze clonu mobilního telefonu, drog, neadresné agresivity a naučených sebevědomých gest. Život dospívající dívky v současném Srbsku zachycuje radikální film Klip (2012) režisérky Maja Miloš, který provokuje nejen explicitními sexuálními záběry, ale především pokládá otázku, jak moc ovlivňují nastupující generaci digitální revoluce a proměny tradičních hodnot.