Ruinu feat. Martin Klapper na kazetě

Noiseový performer Skot Spear, pocházející z Portlandu ve státě Maine na severovýchodě Spojených států, je autorem více než padesátky nahrávek pod jménem i'd m thfft able (a jeho variantami), které vyšly mimo jiné na labelech Taped Sounds, Feeding Tube, Chocolate Monk, Humbug či Don't Trust the Ruin. Velké procento z nich zaznamenává Skotovy jedinečné živé akce na pomezí sound artu a performance, vystavěné na improvizovaném hlasovém projevu a kolážích zvuků amplifikovaných i neamplifikovaných předmětů, modifikované elektroniky a lépe či hůře identifikovatelného "hudebního odpadu".

To je i případ záznamu jeho pražského koncertu ze září 2013 s podtitulem "just under 15 minutes in Praha". Páska vtahuje do Spearova bizarního světa okamžitě a bez přípravy: hned poznáváme, že nejrozmanitější polohy a pózy hlasu perforují zvukovou tkáň proto, aby se chvilkovými otvory a průrvami prosoukalo celé hudebníkovo tělo. Někdy to může být i nepříjemné: také vnitřek těla je ozvučený vesmír plný nečekaných zvratů, náhody i trapnosti. I křik břicha se občas uchýlí k melodramatické vzpomínce, ke které dobře poslouží smyčcový sampl, a naopak. Velmi dynamická nahrávka i'd m thfft able jako celek naprosto překonává jakékoli dojmy o uměleckém pseudoautismu, kterými Spear mate třeba v hysterickém opakování mantry "Udělil jsem si svolení". Je hyperelastická, a skvěle proto komunikuje i ve vrstvách vzdálených performerovu zbytnělému tělu.

Po kolaboraci s vokalistou Tomem Smithem (To Live and Shave in L. A., ex-Pussy Galore), která vyšla na labelu Karl Schmidt Verlag (Swiped Jukestep Violence Stars, 2013) vydávají Ruinu (Jan K!amm, Patrik Pelikán, Ondřej Parus) také záznam společné improvizace s kazetovým manipulátorem Martinem Klapperem. Čtyři fragmenty pocházejí z koncertu z pražského Kokpitu, který proběhl symbolicky těsně předtím, než se klub uzavřel vnějšímu světu. Prostor, který zůstal věrný své ruině, dodal ideální akustiku kapele, která není závislá ani tak na souhře, nápadech nebo energii, jako spíš na tom, zda je ještě co rozkládat. Jakákoli podoba Ruinu tíhne k tomu být hraniční, ať už jde o freenoisové sesypávání s modifikovanými bicími v sestavě, nebo právě o souhru, jejíž rozpad diktují hlasy z magnetofonových pásek nebo z polofunkčních mikrofonů a snímačů. Ani v případě Ruinu a Martina Klappera nemůže tedy jít o plodné setkání tvůrčích individualit – je to naopak vzájemné zrcadlení mizení ve fragmentech, vzájemné zcizování techniky napříč různými nástroji a zákeřné zaměňování jejich ozvěn.