Ultraphauna se členy Kayo Dot či Hypnodrone Ensemble feat. Nadja a Thisquietarmy v Praze

Polyrytmický space rock Hypnodrone Ensemble je i přes proměnlivé a často extenzivní obsazení duchovním dítětem dvojice Aidan Baker (mj. Nadja) a Eric Quach (thisquietarmy). Troje bicí svádí k představám o rytmické divočině, ale tvorba skupiny je podobně jako většina personálně spřízněných projektů víc o hypnotickém ponoru. Přesto tu rozšířená rytmická sekce není zbytečně. Její rolí je dodávat důraz a pestrost hudbě, která přes krautrockové a dronové kořeny vycházející od Can a akčnějších projektů Tonyho Conrada protíná celou historii těchto žánrů a nabízí posluchači podmanivou, introspektivní jízdu skrz vlastní psyché – vtahující živý rituál.

Lane Shi aka otay:onii je po mnoha stránkách krásně rozpolcená, a to geograficky (mezi Šanghají a New Yorkem), v návaznosti na to kulturně (běžně používá ve své tvorbě čínštinu i angličtinu), ale hlavně ve svém projevu. Není ji cizí křehké písničkářství (které jí přineslo přirovnání ke zpěvačkám, jako třeba Joanna Newsom nebo Beth Gibbons), ale vždy ho nabourává neočekávanými, často až brutálně extrémními momenty. Je jako lykantrop, u kterého nikdy nevíte, kdy přijde úplněk. Zrovna tak v jádru jejích skladeb najdete sice pop, ale ráda ho konfrontuje s noisem, experimentální elektronikou i čímkoliv jiným. Přestože je její doménou hlavně vokál – znát jí můžete jako zpěvačku artových pankáčů Dent nebo Elizabeth Colour Wheel, kteří zajímavě propojují doom, shoegaze i postpunk –, je i multidisciplinární umělkyní s mnoha zkušenostmi. Letos bude mít dokonce tři různá vystoupení na festivalu Roadburn.

Pražský projekt uœrhe se pohybuje na periferiích zvuku. Elektroakustická hudba tvořená terénními nahrávkami, páskovými smyčkami a lehkou elektronickou manipulací je postavená především na ochotě naslouchat a nacházet kouzlo tam, kde většina slyší pouze všednost. Jeho podobně nenápadný label phncrs právě vydal kompilaci i se jmény, která se v lokálním kontextu ostudně málo vyskytují.

Ultraphauna se představí s úplně čerstvým debutem, jeho autoři ale mají úctyhodné portfolio. Houslista Timba Harris vychází z hyperaktivních scén kolem Johna Zorna a Treye Spruanceho a hrál s plejádou hudebníků od Secrets Chiefs 3 přes Sunn O))) po Amandu Palmer, druhá hlavní osobnost, zpěvačka a klávesistka Dorothy Wave, je známá z artpopového nebo avantrockového (nebo prostě ztřeštěného) uskupení a.P.A.t.T., odkud pochází také bubeník Joel Murray, zatímco basák Toby Driver je především lídrem unikátních metalistů Kayo Dot. Album No No No No, která vydává špičkový avantprogový label Dur et Doux (mj. PoiL), si bere ode všeho něco, ale všechny inspirace pečlivě usazuje na místa, kde dávají smysl. Chamberpopové písničky precizně odvažují dávku šotkovství a melancholie, našlapané progové kusy mají epické proporce, ale jsou vnitřně sevřené, arabské a rumunské melodie jsou začleněné zcela samozřejmě. Ultraphauna servíruje hravost, eklektičnost a komplexnost v tom pravém poměru a navrch přidává pořádný groove.

Po dlouhé době vystoupí také pražská hudebnice Ai Fen. Její experimentální pop charakterizují pomalu, nepravidelně pulzující skladby inspirované technem a darkwavem, ve kterých se snoubí ambientní záliba ve vrstevnatém zvuku s písničkovým primátem čím dál charismatičtějšího hlasu. Silná melancholie a nehrané emoce debutu Postforever se totiž na loňském pokračování Daily Grief rozvíjí do o poznání komplexnějšího výrazu, který zvládá potemnělou velkolepost, ale podprahově naznačuje i hravost, stylizovanost příbuznou freak folku.