Petr Vyšohlíd (Meat-House Chicago I.R.A.): Nával invence se nedal zvládat aneb osudový střet hardcoreu s popartem

Při setkání na jedné královéhradecké pivní zahrádce jsem provedl „hloubkový výslech“ Petra Vyšohlída - frontmana kultovní hardcoreové formace devadesátých let Meat-House Chicago I.R.A.. Řeč byla o jeho tvůrčí spolupráci s popartistou Milanem Langerem, tehdejší klubové scéně nebo o první desce vydané na labelu Indies, ale i o jeho dnešních aktivitách, při kterých se občas potkáváme. Naše schůzka se poté zvrhla v neočekávaný dýchánek.

V devadesátkách byla Meat-House Chicago I.R.A. (později Dead House, Mad-House nebo Mad-Mouse) jednou z nejvýraznějších žánrových kapel. Jak proběhlo osudové setkání s výtvarníkem Milanem Langrem, které dalo vzniknout vašemu tvůrčímu tandemu, připomínajícímu sepětí Andyho Warhola s Velvet Underground?

Náhoda mi poslala Milana Langera do života ve chvíli, kdy jsem měl dost nejasnou vizi, co se stane, až se vyčerpá projekt Piráti. Ten začal velmi hekticky v roce 1988. Byl v něm i Slávek Hamaďák, který se s Langerem znal. Ti dva si úplně nesedli a Milan zatoužil poznat i mě. V té době byl už vyzrálý intelektuál, popartový výtvarník a performer. Já byl jen mlaďák, co dělá hudbu pro pobavení. Nevím proč, ale nějak jsme si padli do oka. Začali jsme spolupracovat na videoklipech a pódiových instalacích na jaře 1989, zatím tedy s Piráty, ale já už dumal, co nastane, až si bude každý moct hrát, co chce a jak chce. Protože jsem poslouchal po roce 1980 punk a všechno, co bylo potom, bavil mě i hardcore. Milana bavil Warhol. Asi to nejde moc dohromady, ale zkusili jsme zhudebnit pár Milanových textů. Nejprve v roce 1990 jako MAO a ještě v tom samém roce jako Meat-House Chicago I.R.A. s Karlem Cyprem a Liborem Friedlem. A Milana to začalo bavit.

Debut Steak jste vydali jako vůbec první počin brněnského labelu Indies, jak se to seběhlo?

Už si to nepamatuju do detailů, ale měli jsme koncert v roce 1991 v nějakém brněnském klubu. Tam proběhla hudební performance projektu MAO, kde Langer cejchoval jednoplotýnkovým vařičem kravské kůže. Dým a smrad vyhnal většinu účastníků mimo sál klubu. Pak jsme zahráli jako Meat-House Chicago I.R.A. a vůbec nevím, kolik lidí tam zůstalo. Po skončení produkce nás chtěli poznat hoši z Indies. Hned nám nabídli smlouvu.

Tehdy jste byli na punkové a hardcoreové scéně úspěšným tělesem, objeli jste kluby po celé republice. Kde se hrálo nejlíp?

V té době hrálo jen málo kapel podobného ražení. Proto byla poptávka velmi vysoká, a to částečně vysvětluje náš úspěch. Nejlíp se nám hrálo v Brně, protože při pozdějším počtu vydaných CD tamních Indies si hodně lidí myslelo, že jsme místní. Nesmíme zapomenout na pražskou Sedmičku, Bunkr a Rock Café. Samozřejmě nejlepší to bylo doma v klubech v Hradci Králové a v Pardubicích, třeba U Kulatý báby. Hodně dobré to bylo v Mariánských Lázních. Fajn byl i klub Golet v Liberci, ve Zdi v Zábřehu na Moravě nebo v olomoucké Nausee.

Na scéně jste nebyli sami, kolem vás se pohybovalo více podobných projektů. Jak na tu dobu vzpomínáš? Vnímáš to jako „zlaté devadesátky“?

Zlaté období to určitě bylo z hlediska invence a nadšení, nebylo to jen slepé napodobování úzkého spektra zahraničních idolů. V té době jsme se nejčastěji potkávali s kapelami jako Gun Dreams, Slut, OTK, Gnu, Našrot, Bohuna řekla že jo, The Tamers of Flowers, Squaw Janet´s Pyjamas, Insania nebo Lollipop. Bylo jich určitě mnohem víc. Šlo spíše o přátelské vazby než o žánrovou podobnost.

Myslím, že devadesátkám u nás paradoxně přálo i to, že ještě nebyl rozšířený internet. Lidi chodili na koncerty, protože byly po revoluci lační po nové hudbě a pořizovali si hudební nosiče svých oblíbenců, což už se dnes moc neděje. Vše se přeneslo na internet, kde životnost nové věci je zpravidla jepičí. Myslíš, že tohle hrálo při tvorbě mýtu „IRA“ zásadní roli?

Mohu jen souhlasit. Slovo „mýtus“ je trochu nadnesené, spíše jsme využili situace a toho, že nebylo na první poslech rozeznat, čím jsme se inspirovali. Protože toho bylo fakt hodně. Trochu punku, hard rocku, industrialu, metalu a elektroniky. Hodně tomu pomohly většinou pozitivní reakce hudebních publicistů. A když už si někdo v těch několika málo hudebních časopisech přečetl nějakou pozitivní kritiku, chtěl si to i poslechnout. Tak si koupil cédéčko nebo šel na koncert.

Podstatným rysem vaší tvorby jsou i svébytné symbolicky abstraktní texty, které vycházely z Langerova popartově imaginativního vidění světa. Ty jsi dodával hudební nápady a on psal texty nebo jak fungovala tahle kooperace?

Milan mě zásoboval téměř denně hromadou krátkých básní a claimů, ze kterých jsem kompiloval návrhy textů. V rámci zkoušky jsme je aplikovali na hudební základy. Poté vše prošlo důkladnou Langerovou revizí. Dali jsme textům výslednou podobu pro finální nahrávku a domluvili se na zjednodušené pódiové prezentaci. Milan si často stěžoval, že mi to jde pomalu. Jeho nával invence se nedal zvládat.

V hardcoreové scéně byly tehdy obvyklé politicky angažované texty a vyhraněné anarchistické nebo veganské postoje. Jak jste reflektovali tenhle fenomén?

Možná tím, že Milan Langer tvořil všechno mimo limity a s velkou dávkou vtipu. Proto je jeho tvorba nadčasová a nutí lidi hledat další skryté významy a vrstvy. Mohu jen doporučit jeho texty, po jejich přečtení by mělo být vše jasné.

Nepřehlédnutelným byl i další váš společný projekt Mao-Skate, který byl spíš konceptuální, nešlo o kapelu, ale o uměleckou performanci či happening, z něhož pak vzešel i záznam v podobě alba.

Nevím, jestli bylo dříve vejce, nebo slepice. Mao-Skate, nebo Meat-House Chicago I.R.A., oba projekty vznikaly téměř současně. Mao-Skate byl hlavně Milanovou invencí a on byl také jeden ze dvou frontmanů. Co koncert, to svébytná pódiová performance. Po propařené noci po hradeckých barech a hospodách nás Milan vždy překvapil dalšími novými členy, kterým dal v projektu nějakou roli. Bylo nás devět a někdy i víc, podle toho, koho Langer potkal předešlou noc. Jinak to pro mě byla fakt zajímavá zkušenost, velká improvizace, i když nějaké perkusní smyčky byly naprogramované, nikdy to nebylo stejné. Dá se to slyšet i na albu, které jsme nahrávali ve sklepení pod půjčovnou a prodejnou Indies v Brně.

S několika dalšími lidmi fungujete i jako umělecká sekce Victory Nox – Art Division Team, která se zabývá multimediálními performancemi či videoartem. Kdo všechno se pod touto hlavičkou skrývá a jaké vyvíjíte aktivity?

Já jsem s Langerem spolupracoval na hodně performancích při zahajování výstav jak Milanových, tak i jiných výtvarníku, fotografů a sochařů. Naše spolupráce začala v roce 1989, a i když byl Milan suverénní konceptuální umělec, vždy se rád obklopoval dalšími lidmi. Proto nejprve vznikla Brutální Nikita Generis Actum a později jsme založili Victory Nox – Art Division Team. Téměř všechno o našich společných aktivitách se bude dát najít v Langerově Monografii, kterou chceme po odchodu autora do jiné imaginace brzy vydat. (Milan Langer zemřel roku 2017, pozn. ed.)

Plánujete něco do budoucna s Meat-House Chicago I.R.A., nebo jde jen o dočasný reunion?

Mysleli jsme, že už hrát nebudeme. Pak přišly v roce 2015 moje padesátiny a na nich, pod tlakem okolí, proběhl koncert ještě s dalšími oslavenci. Od té doby hrajeme jen výjimečně na narozeninách kámošů a jiných výročních akcích, jako bylo výročí 30. let Indies letos v Brně nebo na brzké oslavě UniMoon v pražském Kaštanu. Jinak zatím nic.