Písně/z/měsíce #5

S opouštěním tohoto století to nebude zas tak žhavé. Ještě pořád narážíme na bludné asteroidy, černé díry a červené trpaslíky levitující na bližší straně přelomu století. Dnes proletíme kolem černého i oranžového měsíce. Spatříme úplněk a budeme na něj pokřikovat z laciných sedaček amerického maloměsta.

Regina Spektor – Small Town Moon (What We Saw From the Cheap Seats, Sire Records 2012)
Regina Spektor je úkaz na scéně. Velká vypravěčka drobných příběhů. Podobně jako Joana Newsom v sobě objevila hluboce niterný pramen kumulující slova a epická rovina často převyšuje tu hudební. Piano a kapela je pro ni podklad, takříkaje dečkou na trávě, z níž může popouštět uzdu své fantazii, která ovšem vychází ze skutečnosti.

John Mouse – Hey Moon (We Must Become The Pitiless Censors of Ourselves, Upset the Rhytm/Ribbon Music 2011)
Ploužáček na jinak celkem svižném albu. Dech osmdesátých let tu vane silně, ale zuby času si pan myšák čistí pravidelně, a tak se na nás nevalí mrtvolně rozkladný a zkažený puch, nýbrž svěží odér zubní pasty Perlička. A s tvrzením, že se musíme stát nemilosrdnými cenzory sebe samých, nelze než souhlasit.

The Black Ghosts – Fullmoon (The Black Ghosts, Southern Fried 2008)
Začátek jako sedmdesátkový folk, který úspěšně vykopávají Fleet Foxes, šlapací rytmika pak píseň hodí zcela jinam. Příjemně vybrnkávaná akustika, tklivé housličky a plynoucí sound. Píseň se objevila i na soundtracku k adolescenty adorovanému filmu Twilight.

Deftones – Black Moon (B-Sides & Rarities, Rhino Entertainment/Maverick 2005)
V battle duetu se Cypress Hill je tenhle naživo hraný post-hopový kus svěžím vánkem a zároveň reminiscencí např. na soundtrack k filmu Judgment Night, kde se potkaly tvrdé kytary s rapovým flow. (Jen tak namátkou Faith No More s Boo Yaa T.R.I.B.E., Helmet s House of Pain, Living Colour s RUN DMC a další.)

Herbie Hancock & Sting – Sister Moon (Possibilities, Vector/Hear Music 2005)
Jazzový chameleón na této desce oslovil plejádu mainstreamových umělců, Stingem počínaje přes Annie Lenox, Paula Simona a třeba Santanou konče. Pan žihadlo je zde stále Angličanem v New Yorku a Herbie opustil vody elektronických experimentů poloviny devadesátých let a navrátil se k čirému jazzu. Rozvláčná kompozice a vsunuté improvizace míří ke grand finále. Stále je to ale ozvěna hlasu minulého století.

Erykah Badu – Orange Moon (Mama‘s Gun, Motown/Puppy Dance 2000)
Erykah také dlouho trvá, než překročí práh jazzového intra. Nálada se tu soulově převaluje jak oranžový měsíc na hladině světového hudebního oceánu. Bicí už snad ani víc zpomalit nelze. Veliký chillout, nic pro netrpělivé.