Pompézní a vypočítavě zkonstruované (Colours of...)

Druhý den pojímám jako honbu za poznáním a doplněním hudebních mezer. Na Busker Stage odchytávám kamárády z Vysočiny, stíhám zaslechnout dva songy jejich projektu Teapacks. Akustická kytara, didgeridoo a naléhavost Kubova hlasu vytvoří pod zrezivělými giganty železáren působivý mix.

Fotím další kusy do sbírky budoucí legendy fotografie a pozvolna míříme na Markétu Irglovou, po které vlastně vůbec netoužím, ale nechám se zlákat přítelem. Naštěstí platí, že když nečekáte nic, dostanete moc. Ta tam je ubrečená Markéta ze světového hitu Once. Máme tu suverénní písničkářku v požehnaném stavu, která neztratila pokoru, jak vidno z komunikace se zvukařem. Mimochodem já bych ho za ten uširvoucí kiks přizabila. Island jí holt svědčí. Zaryje se mi čerstvě napsaná Remember Me či Leading Bird. Vyklidněnému, ale emotivnímu koncertu svědčí i volba hostů, Péťou z brněnsko-berlínských Fiordmoss mi dělá radost.

Málem vrhnu z Russkaji, která ač z Rakouska, vyvolá dějinné znechucení. S pusou umaštěnou od langoše se deru na nejočekávanější věc pátečního festivalového dne – izraelského folkrockového písničkáře Asafa Avidana. Tenhle týpek s vysokým hlasem, co z dálky zní jako Amy Winehouse zkřížená s Janis Joplin, se mi začíná líbít. V jeho hlase je cítit všechno, strasti s rakovinou, výmazový armádní výcvik i cestovatelské zkušenosti. Navíc se nepohybujeme v jednom žánru. Asaf si volně pohrává s kořeny blues i grážovým rockem, až si připadám jako na novém albu Black Keys. Padám smíchy, když vyjždí mistr scatu a jazzový milovník Howard ze seriálu Mighty Boosh (BBC). Už vím, čím zalepím díru po Amy.

Inspiral Carpet zpočátku nadchnou, ale pak mi to moc připomíná Clash zkřížené s Morrisseym. Strejcové mají skvěle našlápnuto, ale někdy je oldschool moc oldschool. Zato Scott McCloud z Paramount Styles se na stoličce v Hlubině vyjímá jako panenka Maria na oltáři. Chvilka tesknosti v akustickém hávu nemůže škodit, navíc blízké duše po pravé i levé straně. Vynechání srdcerváče Damiena Rice bylo skvělou volbou, skok na garáž cajun Mama Rosin je úplně mimo. Po třetí stejné písničce úprk na Bonobo, kde se ukolébáme downtempovou elektronikou a zpěvem ebenové krásky Szjerdene.

Vrcholem se má stát opěvovaný skřítek Woodkid. Otázka, zda opulentnost z heroické desky Golden Age dokáže přenést na stage, se jeví během několika málo sekund jako neopodstatněná. Sakrální barokní melodie a monstrózní doprovod doplněný černobílými, vizuálně gradujícími projekcemi rozezvučí "fucking strange space". Dočkáme se všech hitů, ale nejvíc mi nakonec sedí ty pomalé jako Fireflies nebo Brooklyn z prvního EP. Husí kůže jako u McClouda nebo Avidana se ale nedostaví. Uvědomuju si, že ne náhodou tenhle Francouz točí klipy pro Lanu del Rey a Katty Perry. Najednou vím. Je to na můj vkus až moc pompézní a vypočítavě zkonstruované.

Au Revoir Demain!