Pořadatelská: Štěpán Bolf (Creepy Teepee)

„Myslim, že nás, a hlavně diváky čeká vůbec nejvychytanější ročník v historii,“ říká Štěpán Bolf, člen kolektivu A.M. 180, o blížící se čtrnácté edici hudebního festivalu Creepy Teepee, která proběhne 12.-14. července v Kutné Hoře. Štěpán dále velkoryse komentuje austinský festival SXSW, pražské koncerty a místa a sdílí pár tipů, kam na jídlo nebo pro desky.

Co chystáte další dny a týdny?
Právě pracujeme na dalším ročníku Creepy Teepee. Je to věc, která mě a partu kolem zaměstnává ve volným čase posledních několik měsíců maximálně, měsíc před je to úplně největší nápor. Nicméně, protože nás to velká část dělá každoročně v týhle době už od roku 2009, mám pocit, že letos oproti některejm jinejm rokům se to daří nějak líp a v pohodě. Samozřejmě vyskytnou se dílčí problémy, je stres s tím, aby se všechno včas stihlo a domluvilo kolem kapel, a taky ty organizačně technický věci kolem a v Kutný Hoře, ale už se známe opravdu hodně a taky jsme si za ty roky prošli různejma slepejma uličkama, a snad se z toho poučili. Pokud to vydrží a nedojde k nějakejm fuckupům, který nedokážeme ovlivnit, myslim, že nás, a hlavně diváky čeká vůbec nejvychytanější ročník Krýpka v jeho dlouhý historii.

Jaký koncert tě v poslední době nadchnul?
S parťákem Jakubem Hoškem jsme v březnu vyjeli do texaskýho Austinu, primárně na festival SXSW. On se tam dostal i díky podpoře Soundczechu, já se k němu na vlastní náklady přifařil. Těch necelejch čtrnáct dní v Americe, pro mě v mejch padesáti letech to byl první výlet tam, mě tak zasáhlo, že z toho čerpám dodnes. V první řadě samotnej festival, kde nevíš, kam dřív skočit, protože všude hrajou víceméně kapely, který musíš vidět a slyšet, a někdy je to dilema o to šílenější, že se to děje v klubech souběžně a ty jsou od sebe deset metrů.

Město, který zase není tak velký, ale v rámci lone star kovbojskýho státu je jakousi liberální, a tudíž i k umění vstřícnou výspou či někdo říká anomálií, tou akcí žije, i mimo zónu v downtownu, kde probíhá program, se po klubech všude hraje. Z diváckýho/šmíráckýho pohledu je zajímavý dění v kuloárech festivalu, kterej se z malý akce stal velkým šoubyznysovým melting potem, kde už zdaleka nejde jen o hudbu, ale i o filmy a TV tvorbu – sedneš si na chodbu v centrále, která je přístupná veřejnosti, že si dáš na chvíli od toho všeho voraz, a vedle tebe se u kafe potká skupina lidí z obří streamovací platformy a probírá, co kdo kde viděl a kam se chystá.

A taky, a to je mnohem a mnohem zajímavější, kontrast oficiálního programu a neoficiálních akcí, kterých je plný město. Neoficiální program, kterej probíhá každej rok, se letos hodně a sympaticky vyhraňoval vůči ofiko akci, která, jak se letos profláklo, má mezi sponzory zbrojařskou firmu, která se podílí na konfliktu v Gaze. To vyvolalo reakci řady účinkujících, kteří na to více méně hlasitě upozorňovali při svejch vystoupeních v pacifistickým, nikoli štvavým duchu, počínaje Mogwai s krátkým proslovem Stuarta Braithwaitea a palestinskou vlajkou přehozenou přes bedny a konče Squirrel Flower, která se stala jakousi neformální mluvčí tohohle proudu a která vystoupí i na Krýpku.

Nemyslim, že se tím akce politizovala, ale ukázalo to zřetelně, že některý lidi včetně umělců nejsou lhostejný k tomu, co se někde daleko od místa, kde je ti dobře a trable bys víceméně mohl hodit za hlavu, právě teď děje. Mínusem bylo, že některý kapely nebo celý delegace zvolily ještě radikálnější přístup a nepřijely vůbec, např. skvělýma jménama nabitá irská delegace. Srozumitelně to ale vysvětili a nikdo jim to nevyčítal. Sečteno, podtrženo: nejen každej za sebe, ale i ohledně společných věcí kolem Creepy Teepee jsme si odtamtud přivezli mraky postřehů, který ještě furt v rámci debat našeho kolektivu zpracováváme. Uvidíme, co se nám sem povede přenést.

Když se podíváš na koncerty jiných promotérů, koho bys šel podpořit, koho je nutné vidět a slyšet?
Žiju v Praze a chodim primárně na kapely a interprety, který mě zajímají. Je jedno, kde to probíhá a kdo to pořádá. Měl jsem období, že na koncerty, který dělal někdo, kdo mě z nějakýho důvodu štval, jsem ze zásady nechodil. Časem jsem ale zjistil, že tahle zásada je na hovno. Jednak nevidíš kapely, který chceš vidět, a jednak v týhle oblasti - dejme tomu alternativní hudba nebo nezávislá scéna - se všechno nějakým způsobem posunuje a mele a hranice mainstreamu a undergroundu je čím dál víc fluidní, a na to posuzovat čí motivace proč kde a s kým hraje prostě nemám čas, navíc motivace zahraničních kapel vzít hraní někde, kde mi to neni úplně sympatický, můžou bejt různý a oni prostě chtějí a potřebujou hrát a já jako divák a konzument jejich tvorby jsem rád za to, že do Prahy, která opravdu není pupek hudebního světa, vůbec přijedou.

Nejčastěji chodím asi na Smíchov do Underdogsʼ, kde je to celkově fajn, ale i do MeetFactory, kde v poslední době díky dramaturgii Vaška Havelky hrajou víc a víc kapely, který musim vidět. Bydlím asi dvě stě metrů od klubu Punctum, kterej už léta táhne na svejch bedrech hlavně nezdolnej Radim Labuda, ale chodím tam méně často, než bych chtěl nebo měl, prostě není čas na všechno. Sedmička je vysoko na kopci, ale cítím jako nutnost tam občas zajít, děláme tam po celou dobu fungování A.M.180 akce a děláme je tam rádi.

Občas zajdu na Štvanici, do Biku sem tam, nedávno do vily na Claire Rousay. Zvědavej jsem, co se bude dít kolem bývalý Archy, a určitě jsem na nějaký důležitý pražský místo zapomněl. Naopak nechodím, ani já ani nikdo z A.M.180, a nikdy nebudu chodit na akce, který jen zavánějí xenofobií, národovectvím a fašismem. Koketování s tímhle je extrémně nebezpečný, s jednou z mála výjimek potvrzujících pravidlo, což jsou Laibach, který ale s těmahle kategoriema pracujou megachytře a s naprosto čitelným nadhledem a ironií v rámci léta promakávanýho uměleckýho konceptu a který považuju v kategorii „rocková kapela" z mnoha důvodů za jednu vůbec z nejinspirativnějších kapel v celý historii tohohle zvláštního fenoménu. Rád na ně půjdu v říjnu zase. Nechodim na rave party a podobný akce, jednak už jsem starej, ale nechodil jsem na ně ani dřív, a druhak mám bytostnou hrůzu z tvrdejch drog. Naprosto ale chápu, že pro někoho je tohle prostředí svým způsobem inspirativní, nezvyklým atraktivním prostředím třeba, ale i lidma, který se tam dají potkat. Jen je důležitý na sebe dávat pozor.

Jaký máš vztah k sociálním sítím?
Spíš pozitivní. Myslim, že jako zdroj informací nejen o hudbě je to neocenitelnej zdroj. Nicméně je nutný, a opět nejen v hudbě, nezapomenout na nutnost nějakýho vlastního kritickýho zhodnocení, co za pozornost stojí a co ne, co brát vážně a čím se nezabejvat. Samozřejmě jsou v tom skrytý různý rizika, například co se bude dít kolem AI, ale věřím, že to zmákneme. I když z podstaty jsem spíš pesimista a můj nejoblíbenější spisovatel je Ladislav Klíma. A zblbnout se dá nakonec z lecčeho.

Kam nejraději chodíš na jídlo?
S rodinou nejraději do žižkovskýho Mon Ami, protože to máme blízko a zároveň je to tam super, vzal jsem tam i třeba Viagra Boys na pljeskavicu, kapele se protáčely panenky, jak jim to chutnalo, a zpěvák Sebastian Murphy na tohle téma pak mluvil nadšeně i při koncertu v karlínskejch Kasárnách, který, jak pevně doufám, se zase podaří brzy otevřít. S kamarádama a kolegama z práce asi do smíchovský Eaternie, kterou jednak provozujou skvělí lidi a kde se dobře najím i já, i když jsem masojed.

Guilty pleasure jsou pak jednou za čas obědy v Delmartu. Nedílnou součástí mýho života je i vysedávání po kavárnách, v Praze je to Žižkavárna, která je minutu od mýho bydliště. Nedávno vzniklo Underdogs' Cafe u Karlova náměstí, hned za rohem od Rekomanda/Polí5, čímž jde spojit na jeden zátah hned několik příjemných činností – kafé, knížky, desky.

A když byla řeč o Creepy Teepee a ať nezůstáváme jen v Praze – v Kutný Hoře všema deseti doporučuju zajít do Blue Café, kde si můžete dát dobrý kafe, k tomu se najíst a ještě si pořídit desku, kterou jste jinak třeba marně sháněli. Je toho dost.