Křehkost ve zkaženém světě (Anora)

Anora amerického nezávislého filmaře Seana Bakera si vysloužila nejvyšší ocenění na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, což pro snímky z americké produkce dávno není samozřejmostí. Dalo by se říci, že zvítězilo jedno z oblíbených témat festivalových kuloárů – Baker se od začátku své tvorby vnořuje do životů lidí z nižších vrstev stojících na samotné periferii a Anora není výjimkou. Příběh o prostitutce hledající lásku u jednoho ze svých klientů však rozhodně nelze takto přímo zaškatulkovat, o konvenční podívanou se nejedná, o to více účinkuje.

Anoru potkáváme během rutinních pracovních událostí ve strip klubu, kde se seznámí se synem zámožného ruského oligarchy, Vanyou, který si ji získá kapitálem a posléze i mladickým šarmem. O nabídce k sňatku se záhy dozví jeho rodiče a všemi prostředky se ji pokoušejí anulovat. Tahle část je servírovaná spíše v ústřižcích, postavy jsou jen načrtnuty a „hrubé“ dějové prostřihy mají varovat. Dochází ke zvratu, ale konflikt neeskaluje dle očekávání. V druhé polovině se dočkáme překvapivě vtipné podívané po vzoru slapstick comedy v čele s neobratnými posluhovači rodičů, spontaneitě akce napomáhá snímání ruční kamerou i civilní výkony malého hereckého ansámblu. A představitelé hlavních rolí dokážou až nonšalantně nahlédnout do křehkých duší svých postav: Vanyova (Mark Eydelshteyn) roztomilá infantilita se mění na rozhazovačné frackovství a z titulní Anory (Mikey Madison), vulgární brooklynské holky, je naivní křehká dívenka.

Baker své vypravěčství v Anoře povznesl na novou úroveň realistické drásavosti. Zásluhu má i na citlivě poskládaných záběrech s odlišnými rytmy a účinky, jelikož si své filmy také stříhá. Sekvence s rychlou montáží umožňují naladit se na rozpoložení postav a být přitom neustále ve střehu, ale až delšími scénami dokáže Baker představit lidi jako nedokonalé, chybující a váhající postavy. Daří se mu to v průběhu celého filmu, humorné až groteskní pasáže v sobě neustále nesou něco znepokojivého, co se dere na povrch pod vrstvami zdánlivých banalit a hédonismu. A o to rázněji nás to odkazuje k hlubším pravdám o neustálém utíkání lidí od problémů, dokud se to všechno nesesype.