Pořád překvapivý soundscape (The Necks)

Album Bleed není pro rychlou dobu, není pro zmatek a chaos, Anebo právě že ano? Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. I podzimní datum vydání je příhodné.

The Necks doplňují dlouhou řadu nahrávek vznikajících už od konce devadesátek. Jejich tvorba není věrná pouze jednomu žánru, na avantgardní scéně si vysloužili pověst kultovní formace. Zatímco předchozí alba, například hned první Sex nebo poslední Travel (2023) byly víc oddané jazzové melodice a rytmice, Bleed je velmi experimentální kompozicí. Podobně jako na Three (2020) trio staví na minimalistických základech, opakování vzorců s různými proměnami.

Díky jednoduché variační přestavbě intra nás berou The Necks na výlet vlastním podvědomím. S využitím široké škály nástrojových barev předkládají nejen jemné polohy, ale i náročné depresivní kakofonie. Detaily akustických nástrojů vtahují k tvorbě samotných tónů, vibrace strun i frekvencí tónů rozkližují vzájemné intervaly a hudebníci nahlížejí do jejich souvislostí. Určité napětí tranzitních sekvencí v podobě smyčcového staccata nebo bubnového víru zároveň přivádí posluchače k další hudební myšlence. Nejsme vedeni ucelenými úseky, ale setem na sebe navazujících a prostupujících oblastí. Ty tvoří vzájemnými vztahy užitých nástrojů, které ve vrstvách prolínají, přicházejí a zase odchází.

Nádech a výdech, příliv a odliv, Bleed představuje samostatný soundscape. Můžeme hledat přirovnání, která nám pomohou, jako třeba že Morton Feldman meets Talk Talk, ale je to zbytečné. Osobitá zvuková krajina daná jedinečnou improvizační souhrou nabízí pozornému posluchači meditativní, neobvyklý hudební trip. I po více jak pětatřiceti letech stále nový.