Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb. A přidal vyprávění, že v deltě Mississippi už se blues hraje jen v podnicích pro turisty. A když se tito odeberou spát, bluesmany nahradí MC’s. Tak to je, tak to bude. Apokalyptické vize ale v Šumperku nenastávají, i když je vidět, že k postupné změně dochází i tady.

Jak totiž Blues Alive narůstá – už dávno přerostl formát lokální akce –, je čím dál tím barevnější. Dokonce bych řekl, že letošek byl nejbarevnější z těch, které jsem navštívil. Ne snad, že by musel festival ze svého názvu vymazat blues, to nehrozí. Jen už z některých setů musí bluesovým puristům cukat koutek.

Tradiční tvář žánru představily rovnou dva projekty, jejichž společným jmenovatel je Chicago. Odtud přijela jak čtvrteční trojice Stephen Hull, Dave Herrero a Sheryl Youngblood (sdružení pod názvem tamní přehlídky Chicago Blues Festival), tak páteční trio Oscar Wilson, Jimi Primetime Smith a Bob Corritone (oprávněně coby Legends of Chicago Blues). První mě, jakkoliv zejména svěží energie kytaristy Stephena Hulla byla fantastická, příliš nevzali. Legendy svému názvu ale dostály, fungovala zejména autenticita a podstata ztělesněná nápisy na tričkách mnoha návštěvníků „Blues Is Keeping Me Alive“. Zpěvák Oscar Wilson, který si při příchodu na pódium musel pomáhat hůlkou, s přibývajícími minutami doslova ožíval.

KROKY STRANOU

Jak může znít bluesové písničkářství ze Skotska, ukázal Dave Arcari. Usměvavý vousáč se po letech do Šumperka vrátil a opět uhranul zejména hrou na resofonickou kytaru. A tady jsme u toho tvárného hnětení hudební matérie. Arcari vychází z delta blues, jeho zvuk je ale výrazně agresivnější, špinavější a natlakovanější.

Úplně jinam berou žánr Hugo Race a Michelangelo Russo. Vyhmátli jeho hypnotickou podstatu a repetitivní kytarové linky podpořili hutně elektronikou zprocesovanou foukací harmonikou a dunivým stompboxem. Na prvním společném albu v tomto duchu přepracovali skladby Johna Lee Hookera, letošní 100 Years přineslo vlastní tvorbu i dotaženější výraz. Skutečně strhující. Cirkusovou hravost i pouliční drzost přivezli Three for Silver. Srovnání se zvukem Toma Waitse jejich tvorba skutečně snese, ale hlavně na první poslech. Spíše zábavně divoké než skutečně hluboké.

Albert Castiglia se může pochlubit dlouhým přehledem spoluprací i několika prestižními Blues Awards, a přesto by si zasloužil titul největšího sympaťáka festivalu. Na „chlápka od vedle“ umí hrát vážně zostra a to, co se v zásadě drží uvnitř stylových mantinelů, dokáže přibrousit. Blues s ksichtem, které si na nic nehraje.

Z pátečního programu už jsme zmínili trojici chicagských legend, jenže před nimi se děly věci. Začalo to s Dark Leaves, polskou partou, která nadchla porotu talentové soutěže Blues Aperitiv. Podstatnou část charismatu skupiny, kde má svoje nepřeslechnutelné místo i banjo, utváří zpěvačka Wiktorie Tabak. Ten den jsem na několikrát frontách řešil Beth Hart, která v Praze hrála o den dříve, a trochu jsem brzdil nadšení, které jsem od některých slyšel, technika už u ní začíná převažovat nad obsahem. A právě Tabak jsem po vynikajícím setu Dark Leaves uváděl jako příklad toho, čeho si cením: nulové pózy, nehrané upřímnosti a svojského výrazu.

fotogalerie z festivalu najdete tady, zde i tu

Italský hráč na lap steel kytaru Marco Bartoccioni dokázal spojit nonšalanci typickou pro horkokrevný národ s muzikantským mistrovstvím do ohnivého setu, který překvapivě nevyvrcholil nějakou výbušnou kaskádou tónů, ale dokonalým, emociálně nabitým sólem. Krása nesmírná.

Když prosáklo, že americký písničkář Chuck Prophet představí desku natočenou s mexickou partou v zádech, mohlo to dopadnout dvěma způsoby. Brbláním zkušeného a bohužel nemládnoucího publika, nebo nadšením. Prophet namíchal písničkářství s cumbií, afro-kolumbijským stylem, který má své kořeny v pohřebních rituálech, a jestli je blues hypnotické, cumbia to posouvá ještě o úroveň výše. Do pár minut se tak houpal celý velký sál Kulturního domu. Temnota, ale i euforická radost, s přehledem největší překvapení osmadvacátého ročníku.

Poslední den zase nečekaně zapůsobilo spojení Lukea Winslowa Kinga s italským kytaristou Robertem Lutim. Z vlastně docela jednoduchého protnutí písničkářství s atmosférou Delta blues vytvořilo pohlcující mix, z něhož se nedalo odejít. Luti rovněž ukázal, že šest strun na kytaře je zbytečný luxus – když mu jedna praskla, ani ji nenahrazoval. Podobný efekt měl Eric Bibb. Oproti poslednímu vystoupení na šumperském jevišti přijel v doprovodu kytaristů, který jeho akustické blues poněkud zahustil a najednou mezi pódiem a hledištěm vznikla těžko popsatelná magie, hmatatelný pocit sounáležitosti. Z chlapíka v širokém klobouku vyzařuje tolik laskavosti a pokory! Ať už zpívá o dětech, o uprchlících i strastech života, je v tom převeliká radost. Goin’ Down the Road, Feelin’ Bad, jak zpívá v jedné písni? Ani omylem.

JIŽANSKÁ POCTIVOST

„Ten chlápek je tak tight, až to hezký není,“ napsal mi v pondělí kolega, který byl na Blues Alive poprvé a běžně se pohybuje v poněkud jiných vodách. Ta slova mířila k Devonu Allmanovi. Syn Gregga Allmana a synovec Duana Allmana, tedy jádra southernrockových králů The Allman Brothers Band, přivezl do severomoravského města mimořádně důsledný set. Americká škola pódiového projevu totiž svou profesionalitou spolehlivě zatluče momentálního červíka pochybností přemítajícího o tom, jak moc upřímné to doopravdy je. Každopádně pětasedmdesát minut bylo jedním z highlightů programu. Největší ryk v publiku asi očekávatelně vyvolala Melissa, tedy skladba z repertoáru The Allman Brothers Band, přesto mladý Allman nestavěl prvoplánově na rodinné minulosti. Má v sobě něco z otce i strýce a dokáže to prodat po svém. Jižanský rock pro 21. století? Může být.

Blues Alive, úspěšně rozběhnuté na dvě hlavní pódia, přirozeně drží prst na tepu bluesového dění, a to se od tradičních podob žánru chtě nechtě vzdaluje. Nevzdává se podstaty, ale s příchodem mladých muzikantů nabývá nových odstínů a podob. Dramaturgie šumperského festivalu to zvládá sledovat skvěle, na roztažené žánrové nůžky už si věrní fandové zvykli. Letošní ročník ukázal, že možností je spousta. A já si to užil náramně.