Chuck Prophet: První hit je jako zabiják

Tenhle rozhovor jsme dělali rok po vydání desky Temple Beautiful, ale pořád má svoji platnost, matador sanfranciské rockové scény Chuck Prophet na něm vzdává hold svému městu a jeho atmosféře.

Chuck Prophet začínal v řadách country-punkové legendy Green on Red, svého času byli na podobném levelu jako R.E.M., The Dream Syndicate nebo Mazzy Star, žánr zvaný paisley underground slavil v polovině osmdesátých let úspěch. Green on Red byli ale vždycky trochu jinde, daleko syrovější a řekněme tradičnější než ostatní kapely, z jejich hudby čišela stejně láska ke country music jako punková zuřivost a energie. Alba jako Gas Food Lodging nebo The Killer Inside Me jsou dnes legendární, zeptejte se na ně Jeffa Tweedyho nebo Jima Jonese, o Band of Horses nemluvě. Green on Red jsou dávno minulostí, krátký návrat před několika lety byl pouhým intermezzem.

Ale Chuck Prophet se nikdy nezastavil, na okraji scény si pořád dělá to svoje, s očekávanou letošní deskou Bobby Fuller Died for Your Sins bude mít na kontě čtrnáct sólových alb. Na přelomu století experimentoval s přednatočenými smyčkami a samply, na posledních albech se zas vrátil ke klasickému zvuku své někdejší kapely. Řízný sexy rock typicky amerického střihu; radostný rock’n’roll, jímavé blues a hodně country doplněno o spoustu nadšení a elánu do života. Chuck Prophet vystoupí se svojí doprovodnou kapelou The Mission Express v pondělí 27. února v pražském Jazz Docku..

Album Temple Beautiful je prezentováno jako milostný dopis San Francisku – je to opravdu to nejlepší místo k bydlení?
Je to skvělé místo k životu, skvělé místo k rozvinutí tvého bláznivého praporu. Album je mojí snahou využít energii a spontaneitu, která nás všechny přivedla sem, na tohle místo...

... určitě se ale hodně změnilo od dob, o kterých album vypráví. Jaká změna tě mrzí nejvíc?
Je mi líto vidět všechny ty peníze. Když přišly do města peníze, tak se všechno změnilo. Od té doby je téměř nemožné pro okrajové vrstvy společnosti vůbec existovat. Rostoucí nájmy, lakomí domácí. Kapitalismus ve své nejhorší podobě...

Na albu vzpomínáš na konkrétní lidi, znal jsi alespoň některé z nich? Nebo jde o místní folklór, součást městských legend?
Potkával jsem se s Carol Doda (slavná místní striptérka), několikrát jsem s ní mluvil. Stejně tak třeba s Billem Grahamem a dalšími. Ale kvůli tomu neskončili na tomhle albu. Deska je o městě, o jeho historii a známých postavách, o všem dohromady. A taky o mém vzdělávání, tohle místo mi otevřelo oči v mnoha směrech. Pohlaví, politika, umění, filmy, hudba. Tohle místo mě všechno naučilo. Napíšeš jeden hit a najednou je konec, tohle tě může dostat. První hit je zabiják, který tě může nechat žít navždy. Jestli seš alespoň trochu jako já, drak ze San Franciska tě bude honit po zbytek života. A právě o tomhle je album...

Co tě ke vzpomínkám přimělo? Takové to „... jo, tenkrát, když jsem byl mladý...“? Dostihlo tě to?
Mám odtamtud hrozně moc vzpomínek. Hrávali jsme v zadní místnosti baru na 16. ulici, který se jmenoval The Albion. Byla to magická doba, majitel dával muzikantům pořád na sekeru a když mu nezaplatili, tak je nechal vymalovat záchody nebo něco. Tam se dal vždycky čekat drink zdarma. Ale jo, máš pravdu, myslím, že mě k tomu přinutila nostalgie. Chtěl jsem proniknout do hudby, která mě donutila začít hrát na kytaru. Viděl jsem hrát Roye Loneyho a Flamin’ Groovies v Temple Beautiful. Lidi říkají, že zním jako tamní Ray Davies. Beru to. Zdálo se mi, že Ron Loney zpívá v téhle písni nebo se to opravdu stalo? Nevím...

Temple Beautiful bylo evidentně určující místo, na jaký koncert si po těch letech vzpomeneš? Co je tam dneska?
Pošta. Ale znělo to jako skvělý název alba, tím to vlastně celé začalo. Sice se mi nakonec nerýmuje přesně s ničím, ale nějak jsem to přežil. Tam jsem zažil svoje první koncerty, pořád mám plakát s Royem Loneym, tehdy pro něj otvírali Black Flag. A kdože zpívá refrén v Temple Beautiful? Sám velký Roy Loney z The Flamin’ Groovies! Vídal jsem ho v okolí léta a vždycky jsem se styděl se byť jenom představit. Jednou jsem to riskl a úplně vyklepaný ho pozval do studia. O patnáct minut později už žvýkal přímo do nahrávky, aby potom zase rychle zmizel v mlze...

Napadá mě spousta filmů o San Francisku, když desku poslouchám. Ve své době byl slavný Bullitt nebo Dirty Harry, každý zná Basic Instinct nebo The Rock, máš oblíbený film o Frisku? Film, který tohle město představuje tak, jak ho máš rád nebo jak si ho rád pamatuješ?
Crackers. To je film, který natočil Louis Malle a hraje tam Donald Sutherland, Jack Warden a Sean Penn. Střípky ze San Franciska osmdesátých let.

Někdy na přelomu století jsi hodně experimentoval s elektronikou a smyčkama, v posledních letech a hlavně na Temple Beautiful se mi zase zdá, že směřuješ ke klasickému, snad až „springsteenovskému“ rocku, jestli to tak můžu říct.
Teď jsem chtěl vyloženě písničky, které budou fungovat se dvěma kytarama, basou a bicíma. Aby to celé dávalo smysl. Zkoušel jsem tohle album udělat poměrně dlouho, ale pořád se mi nezdálo. Čím víc jsme přidávali, tím víc se od mé představy vzdalovali. Ale nakonec nebylo co přidávat, nic nebylo potřeba. Když máš skvělou kapelu a skvělého kytaristu, tak jako já mám to štěstí s Jamesem DePratem, není co řešit.

A jak je to dneska s Green on Red? Scéna je plná kapel, které se toho od vás spoustu naučily, Wilco, My Morning Jacket a desítky dalších. Není ti líto, že jste tehdy asi ani prorazit nemohli?
Tak my jsme měli úspěch. V mnoha směrech. Ostatně, jak se definuje úspěch? Ale jo, je to tak, americký underground byl opravdu malý, jen pár lidí v každém městě. Tohle se změnilo, ale my jsme se nedokázali udržet pohromadě. Teď se dívám na kapely jako R.E.M., jak moc se respektují navzájem! To je vzácná věc. Green on Red vyplýtvali veškerou energii ve snaze vyjebat jeden s druhým, místo toho abysme dobyli svět. Ha ha!

Je ještě nějaká šance na koncerty, případně album?
Jsme pořád v kontaktu, normálně spolu mluvíme. Ale Green on Red? Ne, my opravdu „nejsme spolu“, určitě v nejbližší době nic nového nahrávat nebudeme a navíc jsme stále v bodě, kdy pravděpodobně musíme trochu „vydýchat“ emaily jeden druhého. Ale všechno je možné, máme se vlastně moc rádi. A udělali jsme pár klasických songů, které máme v záloze. Nikdy neříkej nikdy, tak se to říká, že jo? Takže to řeknu i já.

Dan Stuart vydal nedávno skvělé album The Deliverance of Marlowe Billings, slyšel jsi ho?
Jsme jako bratři. A i když se nevidíme dlouhou dobu, máme pořád společný závazek. A historii...

Před pár lety jsi vydal kompletní cover album Waylona Jenningse Dreaming My Dreams, to není úplně standardní záležitost. Proč tohle album? A co se zdálo Waylonu Jenningsovi?
Waylona žeru. Ten hlas, to drama, ten zvuk. Pro mě je to totální hrdina. Album Dreaming My Dreams na mě mělo mocný vliv, hlavně na moji první desku Brother Aldo. Sépiové tóny obalu byly taky poctou tomuhle albu. On je ten „auteur“ (pachatel), jak říkají Francouzi. Dostal jsem se od country music za ta léta hodně daleko, vlastně jsem se o to s novým zvukem dost snažil. Ale právě tohle cover album byl můj způsob, jak jednoho dne říct: „Jsem zpátky, vrátil jsem se.“

Tvoje hudba se objevila v seriálech Californication, True Blood nebo Sons of Anarchy. Sleduješ vůbec televizi?
Jasně že se dívám na televizi. Miluju to! Ale pravda je, že je tam toho čím dál méně pro mě. Raději čtu, televize je nuda. Je to hodně o sportu, jen kdyby mě to víc zajímalo. Tam alespoň nikdo nemůže dopředu říct, jak to přesně dopadne. Kolik ještě musí udělat sérií Law nad Order, než konečně zjistí, že už opravdu není co recyklovat?

Současná scéna v San Francisku je různorodá, kapely jako Thee Oh Sees nebo Fresh & Onlys jsou určitě poučeny Green on Red nebo tvými alby. Jak se ti tahle scéna líbí?
Dneska je to něco jako rock’n’rollová psycho renesance v tomhle městě. Thee Oh Sees nebo Fresh & Onlys, o kterých mluvíš, a třeba ještě Kelley Stoltz nebo Sonny and The Sunset’s to vedou. Inspiruje mě, co se tam teď děje, ale nejsem součástí žádné scény, ani nevím, jestli chci být součástí něčeho. Ale miluji tu energii. Jak lidi dělají hudbu na záchodech a ve sklepích a sdílejí touhu něco vytvářet. Jsou to skvělé časy. Přesto, že žijeme přímo uprostřed peněžního řetězce...