Preaching the blues (and all that jazz) #15

Původně jsem chtěla psát o readeru, ale bude to muset počkat, protože mi byla objevena spousta super muziky a mně se s tím nechce čekat do příštího týdne. Navíc hrozí, že za sedm dní už to bude všechno pasé jako kalhoty do zvonu s kapsami na kolenou. Musíte to všechno okamžitě mít!

{psa} Dneska od půlnoci na Radiu 1 laďte Moonshine, kde budu hrát a komentovat spoustu novinek. Side B bude tentokrát vyhrazena zmíněnému nonPaperbacku Reader vol. 2, takže po delší době pustím do vln Wovenhand, dEUS, pAper chAse, Converge, Swans, Two Gallants, Bright Eyes, Interpol, Godflesh, Ulver, Oxbow, Pearl Jam, Refused, Cancer Bats, Neurosis, Oasis. A Blur. A Smashing Pumpkins.

First things first i s pozvánkou. Tak odporně talentovaného hudebníka, jakým je Aidan Baker, abyste pohledali. A do milionu desek, vydaných pod hlavičkou milionu projektů (třeba Nadja) ještě píše poezii, pohoda. Některé jeho instrumentace jsou na mě moc složité, takže ho normálně neposlouchám, ale album Already Drowning je jiné kafe. "A song-cycle inspired by various myths and folktales about female water spirits", dále inspirováno texty mj. Philipa K. Dicka (Dark Haired Girl), Huberta Aquina (Hamlet's Twin) nebo Angely Carter (Bloody Chamber) a v každé ze sedmi skladeb hostuje žena. Třeba Jessica Bailiff (ve skvělé 30 Days/30 Nights), Carla Bozulich, Clara Engel nebo Joanna Kupnicka, což nevím, kdo je, ale má hezké příjmení. A je to celé hrozně, hrozně super. 14. února vystoupí Baker v pražské kavárně Potrvá; nikoli s holkama, ale jako B/B/S, kterýžto projekt sdílí s Belfim a Skodvinem (Svarte Greiner!). Brát, jít!

A ještě báby. Další do řady splitek v diskografii čarodějnice Jarboe přidala Helen Money, což je postarší (sorry!) cellistka z L.A. Alison Chesley. Hrála na deskách Russian Circles a Mono (se kterýma vystupovala i jako support posledního turné, pokud vím), ale já si ji pamatuju jako předskokanku (ale fuj!) Shellac. Bylo to ujetý, ale klamala tehdy tělem. K Jarboe se tahle zdánlivá ujetost hodí, ale není to tak, že by se to nedalo poslouchat: hrajou spíš na křehkost (For My Father), a když se to láme (Wired), zní to trochu jako Swans z půlky 80. let.

A ještě jedna ženská, i když nevím, jestli se mimozemšťanky počítají. Björk vydala novou desku Vulnicura. Sice tam hostuje Antony Hegarty, produkčně se na ní podíleli Haxan Cloak (chyták, týká se to jen tracku Family; podobný model, jako když "Björk hostuje na novém albu Death Grips") a Arca, má krásný latexový přebal a jsou tam sbory a smyčce a tak... Ale pořád se nějak nemůžu zbavit dojmu, že stejné album natočil vloni Thom Yorke a jmenovalo se Tomorrow's Modern Boxes a zas tak super nebylo. Pochopím, jestli vám to nedává smysl.

Dvě épéčka. O Amen Dunes už jsem několikrát psala, Damon McMahon mi připomíná Daniela Johnstona, nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Na aktuálním, lo-fi folkovém EP Cowboy Worship má mj. předělávku předělávky Song to the Siren ("a shining cover of This Mortal Coil’s interpretation of the Tim Buckley classic") a je to pěkný! Druhým objevem je zapomenuté EP The Cliff od Pelican. Zpívá tam (Allen Epley)!! A remixuje to Justin Broadrick! Shut up and take my money. Oh wait. Bylo to na dropboxu.

Mark Lanegan se asi nudí, a tak nechal zremixovat poslední desku Phantom Radio. Jmenuje se to A Thousand Miles of Midnight a je to slušný komplementární poslech, a to zejména díky Soulsavers, UNKLE, Gregovi Dullimu a Alainu Johannesovi (klasický Laneganův arzenál, chce se říct). Moji oblíbenou Torn Red Heart remixoval Moby, což je fajn, protože její stopáž je najednou sedm minut. Ale jinak, Moby?

Nová deska Cancer Bats (dřevorubci! už nafurt!) Searching for Zero zní jako deska Cancer Bats. Otvírák jak bič, hymna za hymnou (a jde jim to i v pomalejších, Beelzebub), půl hodiny, díky čau. Důrazně nedoporučuji poslouchat jinak než v dobrých sluchátkách nebo bednách na vyšší maximum. Např. můj kapesní PC z toho dělá devadesátkovou 2D střílečku.

A nakonec, objevila jsem senzační soundtrack. Škoda, že film, který doprovází (Bronson režiséra N. W. Refna z roku 2008), není stejně senzační. Na Bronson OST najdete všechno: Verdi, Puccini, Bruckner, Wagner, Walker Brothers, Glass Candy, New Order i Pet Shop Boys. Film je trochu overkill, ale hrají tam Matt King a Tom Hardy, který vypadá trochu jako Banán, a jak je Refnovým dobrým zvykem, obsahuje několik nezapomenutelných scén. Doporučuji přesto.