Preaching the blues (and all that jazz) #19

Dneska nebudou vůbec žádné senza objevy! Sorry. Prohrabávala jsem se heptadexamiliónem terabajtů muziky z archivů Radia 1 a s politováním musím zveřejnit žebříček těchto nálezů:

1) Fotka Josky Sedloně ze Strahova z roku 1992
2) předělávka Suicidal Tendencies od Amandy Palmer
3) So Long - original mix Joris Voorn ft. Kid A
4) kompilace After Dark Nightshift (2014)
5) Kavinsky - Rampage

Ruku na srdce, na dvoustovce už jsem měla lepší výsledky. Nicméně hudba! Sufjan koťátko Stevens (když zadáte hledání fotek, mezi suggestions se objeví "smile" a "married", já se zblázním!) natočil po pěti letech novou desku, Carrie & Lowell, a vydal ji, pochopitelně, u Asthmatic Kitty. Její artwork na konci roku určitě vyhraje spoustu hitparád, a celou nahrávku pravděpodobně nikdo nebude kritizovat, jelikož (je hezká) a pojednává o smrti jeho mámy Carrie. Připomíná mi Illinois, ale možná jen proto, že některé písničky zní jako John Wayne Gacy, Jr. Což mě přivádí k tomu, že málokterá Sufjanova skladba nezní jako Sufjanova skladba, snad vyjma loňské kolaborace Sisyphus.

Obchoďák Neurosis Steve von Till se vytasil s novinkou A Life unto Itself. Můj táta těmhle chlápkům říká drnkálisti. Typickým drnkálistou je Alexander Tucker nebo Sir Richard Bishop, který zrovna vydal Tangier Sessons. Mě to taky trochu otravuje. Ty nekonečné smyčky a zhmotňování deprese. Člověk by se nejradši oběsil. Líbí se mi Night of the Moon, ale je to prašť jak uhoď.

Když jsem poslouchala nového Rockyho Votolata, přidal si mě na last.fm do přátel nějaký kluk a poprosil mě, jestli bych mu Hospital Handshakes, tak se jmenuje ta nová deska, neposlala. (Neposlala, neodpověděla a ani do přátel si ho nepřidala, přišlo mi to totiž jen jako notifikace na mejl, proto to vím. God bless system setting.) Rocky je Rocky. Zatímco u Sufjana je to žádané, aby pořád dokola zpíval Chicago, u Rockyho jsem doufala, že aspoň jedna skladba bude jiná. Má strašně charismatický vokál a některé jeho písničky miluju, ale tady jsem byla pořád jenom divně zklamaná.

Nyní z kategorie Zase jsem si spletla dveře. Liturgy, wtf!? Black metal, vážně? Prostě mě jenom zastřelte.

Nyní z kategorie soundtracky. Thom Yorke a Robert Del Naja z Massive Attack (musím to sem explicitně psát, pro případ, že jste ročník 1983 a méně), a taky Jonny Greenwood a Guy Garvey natočili soundtrack k dokumentu The UK Gold, který mapuje historii daňových úniků v Británii a kterým provází hlas Dominica Westa, což je mj. McNulty z Wire. Má to klasický Yorkův divnorukopis, ale je to šíleně krátké. F.y.i. Radiohead are working on a new album, Massive Attack have been collaborating with Run the Jewels. Ok! Není zač. Přístupnější deskou bude skóre k životopisu Stephena Hawkinga Theory of Everything, který složil Jóhann Jóhannsson. O dost lepší než film. Bohužel?

A nakonec, Modest Mouse. Část první. Modest Mouse jsou jedna z mých nejvíc nejto kapel, takže si ještě pořád třídím myšlenky. Už teď ale vím, že Strangers to Ourselves není deskou roku, a už teď vím, že jsem ráda, že tam nehraje Johnny Marr. Na druhou stranu tam nehraje už ani Eric Judy, který vždycky BYL Modest Mouse. Singly Lampshades on Fire a Coyotes mě moc nebavily, ale v rámci alba to má trochu jiný, lepší feeling, a ve skutečnosti je tam pár tracků, které zní jako Talking Shit About Pretty Sunset v roce 2015. Dám tomu ještě minimálně milion poslechů, ale zdá se mi, že přestali tlačit na pilu v přítelíčkování se s rádiem a sice to taky znamená, že je to míň pochopitelné, uchopitelné a i jinak -pitelné, ale esence Modest Mouse nikdy nebyla v hitech na první dobrou.

Tohle, jiné a všechno ostatní budu pouštět a dále komentovat dneska v Moonshinu na Radiu 1. Dneska = v noci z úterý 10. března do časných ranních středečních hodin. Zapraszamy!