10 + 1 = Roberts Vanags (Carnival Youth)

„Asi jsem se rozepsal moc, co? Kdyžtak mě proškrtejte...“ Ale to by byla škoda. K písním do téhle rubriky přistupuje každý ze zpovídaných jinak, přesto se téměř nikdo neubrání jistému sentimentu, když vzpomíná na hudbu, která ho formovala. Roberts Vanags, klávesák litevských Carnival Youth, se vrací až na samotný začátek, do dětství a k hudbě, kterou mu pouštěl otec, a přes dospívání se píseň po písni dostaneme až k současnosti, kde loví muzikanty, co se snaží propojit zdánlivě nespojitelné. Ale hlavní je emoce. Nebo feeling, chcete-li.

Pink Floyd - The Great Gig in the Sky
Když jsem byl malý, můj táta měl sbírku desek, CDček, kazet a dokonce pásků svých oblíbených hudebníků. A mezi A-ha, Joe Cockerem a spoustou dalších mě už tehdy zaujali právě Pink Floyd. Jejich hudba, obzvláště album Dark Side of the Moon, doma často hrála tak nahlas, aby byla slyšet i na druhý konec zahrady, kde moji rodiče okopávali záhony. Stále mě hřeje nostalgie, tohle je hudba mého dětství. Když mi byly asi čtyři, táta mě vzal do Litvy na koncert revivalu Pink Floyd, jenže já nepoznal rozdíl a myslel si, že to jsou skuteční Pink Floyd! Byl to naprosto famózní zážitek a ukázal mi, že hudba může být uměleckou formou, ale taky mít groove. A tahle skladba je mi obzvlášť blízká. Vokál Clare Torry, který byl prý nahrán jen na pár pokusů, je celý improvizovaný. Tuhle píseň bychom měli na uvítanou pustit mimozemšťanům, aby se něco naučili o planetě jménem Země.

Wolf Parade - I’ll Believe in Anything
OK, tak zpátky nohama na zem. Když jsem poprvé slyšel hlas Spencera Kruga, pomáhal jsem kamarádovi nastěhovat se do velmi bohémsky zavedeného bytu. V playlistu jsme měli Arcade Fire a i tyhle Kanaďany jsem si okamžitě zamiloval. Poslechl jsem si všechno, co Krug udělal s Wolf Parade i spoustou jiných projektů jako Sunset Rubdown, Swan Lake, Moonface, sjížděl jsem to pořád dokola! Tyhle písně mě provázely střední školou a pomáhaly utvářet můj zájem o indie, stejně jako lásku pro synťáky.

The National - About Today (Live)
Nedlouho po mém románku s Wolf Parade jsem narazil na hluboký baryton Matta Berningera, který hrál také důležitou roli v mém dospívání. Tahle živá verze About Today je můj absolutní favorit. Mám husí kůži kdykoliv ji slyším (a věřte mi, byly to stovky poslechů, jestli ne tisíce!) a měl jsem to štěstí ji dvakrát slyšet naživo. Pořád jsou strašně, strašně cool.

Radiohead - Codex (Live from The Basement)
Zrovna mi došlo, že většina mého výběru jsou docela melancholické a smutné písně, protože kdybych měl vybrat jen jednu píseň kapely, se kterou jsem strávil hodiny a hodiny, nebude to zrovna hitovka. Radiohead jsou geniální a cokoliv udělali, cokoliv stvořili, výrazně poznamenalo hudební průmysl i hudbu obecně. V devadesátkách vyrostli v „největší stadionovou kapelu světa“, ale navzdory úspěchu se jejich tvorba vyvíjela a čím dál více vzdalovala rádiovým hitům. Namísto toho šli cestou experimentů a prozkoumávali nové cesty tvorby písně, což zároveň šokovalo jejich publikum. Ohmatávali a následně bourali hranice, kam až se dá zajít. Jak řekl Thom Yorke po vydání svého posledního alba Anima: „Když lidi přestanou poslouchat smutnou hudbu, bude zle, protože to znamená, že se něčemu brání. Poznání něčeho hlubšího. Vypnou se.“ Veselá hudba a vtipná videa s kočkami na YouTube utlumují emoční spínače, přestáváme cítit svět okolo nás. Nedopusťme to a raději poslouchejme tu nádheru, kterou chlapíci z Radiohead stvořili!

Sufjan Stevens - Fourth of July
Sufjan Stevens je další anděl, kdoví odkud. Jeho hudba je velmi osobní, a přitom tak přítomná, při poslechu jeho hudby máte pocit, že sedí opodál, přijde k vám, poklepe vás po rameni a našeptává vám motýly a duhu. Tenhle song pochází z alba Carry & Lowell, jednoho z nejlepších, jaké kdy vzniklo.

John Frusciante - The Past Recedes
Kdybych si měl vybrat nejoblíbenějšího kytaristu, bude jím právě John. Nejvíc cool týpek a co vytvořil s Red Chot Chili Peppers, je něco neskutečného. Taky jsem mohl zařadit něco od nich, ale Johnovu sólovou tvorbu poslouchám častěji a radši. A s vědomím jeho životních peripetií, kterými si prošel, včetně drog, je pro mě stále hrdinou s velkým H!

Unknown Mortal Orchestra - So Good at Being in Trouble
Tohle zní hrozně triviálně, ale čerstvě a originálně zároveň. Tihle kluci nám ukázali nové obzory, kde unikátní mix vlivů spolu s jedinečným hlasem Rubana Nielsona vytváří neotřelý feeling. Jejich desku II točíme pořád dokola, spolu s našimi oblíbenci jako Grizzly Bear, The Flaming Lips a dalšími.

Khruangbin - Evan Finds the Third Room
Trio z Texasu čerpá vlivy z thajských šedesátek a míchá je s prvky španělské a středovýchodní hudby. Neskutečně stylová záležitost. Jejich tvorba navnadí na párty a zlepší vám den, ať už jste kdekoliv. Nejde se jich přeposlouchat.

Feist - Any Party
Feist je jediná žena, kterou jsem napsal na svůj seznam, přestože bych jich měl vybrat víc. Jak o ní řekl Bon Iver: „Ona je poslední nadějí hudby.“ Feist je prostě rozkošná a chytrá a milá a způsob, jakým píše písně i texty, mě nutí být lepším člověkem. Prosím, užijte si Any Party a všechno ostatní, co složila!

Tim Buckley - Song to the Siren
Tohle je klasika, u které se vždycky zastaví čas a která ve mě vybudí transcendentální okamžik.

Guilty Pleasure: Kylie Minouge - Can’t Get You Out of My Head
Miluju to! Nic víc.