Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...

Napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed...

Kto po Pixies odchádzal sklamaný, že Blood Red Shoes stratili drive a po novom albume to už nie je ono, toho show v Lucerne musela presvedčiť o opaku.

V sále není horko, ale kapela i přes sporé pohybové kreace vystupuje s nasazením a pravidelně si otírá pot či make-up do připravených ručníčků.

Naštěstí střelba rýmů funguje naživo výborně a nejeden návštěvník nevěřícně kroutil hlavou, jak je tohle vlastně možné.

Jedním z úplně posledních snímků byl inscenovaný dokument Bit Player o autorovi jedné z nejrevolučnějších teorií dvacátého století Claudeu Shannonovi.

Start proběhl pár minut před ohlašovanou půl osmou, sál se v mžiku zaplnil, balkony nevyjímaje. Osmičlenný kolektiv spustil bezmála dvouhodinový set.

Ghost-Note ale není jen afrobeat a funk. Velkou porci koncertu klubem pulzoval těžký hiphopový rytmus a jedním z vrcholů byla pocta americké legendě J Dillovi.

Ze Sona si to k Mersey míří povědomá postava bělovlasého elegána, která si nese fixou napsané playlisty... Jeden z posledních koncertů v brněnském tradičním klubu.

Jaroslav Rudiš se na pódiu poněkud zvláštně pohupuje a v ruce drží Kafkův nedokončený román Nezvěstný, za ním se na plátně míhají letadla nad newyorskými mrakodrapy...

V neděli pak rozcloumala jeho stěny experimentální hudebnice a filmařka Billy Roisz a nutno říct, že její vystoupení patřilo mezi nejlepší koncerty festivalu za dlouhé roky.

Pokud jsem při domácím poslechu Spirit Counsel zápasil s koncentrací, při živém provedení byl spíš problém z toho nádherného zvukového chrámu odejít.

Oddanost a nadšení fanoušků odrážely dlouhé potlesky, mohutné chorály při songu TheseRIOTSareJUSTtheBEGINNING i aktivní feedbacky na Friersovy otázky.

Kdo se poflakoval vzadu, rotuje kolem baru v zadních částech a hledá své skuliny v zasněném oparu známých melodií. Modrá a červená světla, bílé sci-fi kombinézy, bledé tváře.

Technicky nebylo co vytknout, ale zároveň byl Skeptův výkon stejně profesionální jako profesorský.

V něm nesmírně suverénní kvarteto zbořilo představy o tom, jaké zvuky se ještě dají při „běžném hraní“ vyloudit z nástroje, a znělo zkrátka mimozemsky.