Heilung moc dobře vědí, co dělají, a tak pokud se cynickému divákovi občas honilo hlavou, že jde o show hlavně na efekt, záhy na to zapomněl, protože jen seděl a…

Po krátkém tichu přechází chladná modř do krvavě rudé, nejde přitom o velebení někdejších krví brocených činů. Poslední fáze patří Deathcrush, první nahrávce Mayhem.

V jednu chvíli na pódiu kvílí a cvrliká i pět nástrojů najednou a jako nerozborné spřežení vytváří plný, a přece vzdušný sound, v němž si kytary nijak nepřekážejí.

Není tajemstvím, že na Moody Moon Noize hrají prostory stejně významnou roli jako to, co se v nich odehrává. „Kdybych neměl fotky, nevěřil bych, že se to stalo.“ My taky.

Tohle není nový Fluff ani malý Obscene Extreme. Kdo by to byl řekl, v hlavním městě piva, ale jak řekl Skulda: „Tohle je nová mekka fastcoru!“

Vystupujúc na zastávke Zitadelle berlínskeho U-Bahnu si všímam chlapíka, ktorý otvára fľašu piva o automat na lístky.

Název nevymysleli marketéři, ale návštěvníci, v komentářích na sociálních sítích se objevoval tak často, až ho organizátoři přijali za svůj.

Došlo i na speciální sety, nejpodivnější booking v historii festivalu a Apaččin odkaz. Směle do finále!

Poslední písní je samozřejmě předělávka I Want to Know What Love Is a namísto bizarnosti jsme dojatí. Objímačky kazí akorát Deathstars hned vedle, strašně zestárli, byť v tomhle žánru postačí…

Potřebuju Apačku, ta by zvládla civilně vtáhnout do děje a přenést ty barvy lásky, co nás pohltily. Nezlob se, ale tenhle barevný set byl mimo kategorie a já moc nemám…

První den festivalu sepisuje moudrej a drzej, chlápek a fracek, rozmýšlivé protéká zdivočelé. Jistoty, překvápka, spory a shody.

Euforický řev se ozývá i od stanů těch, které promočený začátek netrápí a užívají si příchod dalšího Povalče.

Lubná se sedmým ročníkem festivalu Bučení silně propsala do mé srdeční mapy.

Beseda jako jeden z mála festivalů, který vám dá jedinečný zážitek, ale i tolik potřebný pokoj. A lásku!

Opodál z letní scény na Kolejním nádvoří už zní zvukovka vinohradské Dukly, a ačkoliv na prstech čítám díky přejezdu z Pop Messe už šestý festivalový den v kuse.

Všechno se opakuje a variuje. Jednotlivé dny letošního ročníku začínají splývat v amorfní nehmotu, z níž příští rok zbude v další vrstvě mentální usazeniny jen to nejdůležitější.

Pop Messe po roce zažilo další, tentokrát naštěstí neimprovizovaný přesun přes Brno a v areálu přiléhajícímu k výstavišti nachystalo svou vylepšenou podobu.

Když ale Lynchova pocta Lauře Palmerové, kolem jejíž vraždy se točí všechny tři řady seriálu, míří do svých nejtemnějších a nejskandálnějších momentů, nepříjemné hemžení ustává.

Organizátori si dali záležať, aby aj návštevníkom ako ja naznačili, že v rozvinutom regióne sa ozaj nenachádzame.

Zapařená Sportovní hala se směje, když v úvodu Jiří Flígl upozorňuje, že při sledování bavorské „poprcávačky“ Kožené kalhoty v St. Tropez nás smích brzy přejde.