Robert Kozler: V Bohnicích jsem jako doma

Na počátku devadesátých let patřili k průkopníkům na české festivalové mapě. Letos se multižánrový podnik Mezi Ploty už po sedmadvacáté vrací do areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice. Organizace Europe for Festivals, Festivals for Europe, která akci udělila své doporučení, přímo napsala: „Mezi ploty je velice populární u širokého publika, propojuje širokou veřejnost se zdravotně postiženými a duševně nemocnými a bourá všechny bariéry. Má kvalitní dramaturgii a obrovský společenský dopad.“ O historii, žhavé současnosti i ožehavém tématu dotací jsme si povídali s hlavním organizátorem Robertem Kozlerem.

Festival Mezi ploty funguje už od roku 1992 – pořád platí, že umělci hrají zadarmo a výtěžek z prodeje vstupenek plyne bohnické léčebně? V čem vidíte největší posun za těch bezmála třicet let?
Rozdílů Vidím celou řadu, například už nežijeme v době, kdy by lidi vydávali energii zcela zdarma pro svůj dobrý pocit, tudíž ať se nám to líbí nebo ne, umělce honorujeme. Někteří z umělců však dobře chápou tíživou situaci organizátora, který by po splacení všech rozpočtových kapitol ještě rád vygeneroval jistý zisk a ten pak, jako každý rok, věnoval nemocnici. Tito umělci nám vycházejí vstříc v podobě slev z obvyklých honorářů a za to jim patří velký dík. Posun vidím i v naší nesmírné energii, neboť se nám s festivalem, který kromě umělců navštěvuje řada odborníků na duševní zdraví či neziskových organizací, stále daří patřit mezi nejnavštěvovanější projekty na území České republiky. Je nutné předávat lidem poselství, že duše, i když by se to v dnešní době leckomu zdát nemuselo, je stále tím základním stavebním pilířem našich životů. V rámci letošních Plotů máme pro návštěvníky nachystaný tak rozsáhlý program, až se dá těžko uvěřit, že se nám povedlo do dvou dnů festivalu vměstnat více než 160 hudebních i divadelních souborů.

Festival zaštiťují tradiční sponzoři typu Staropramen, Innogy nebo Penny. Nelze se bez nich obejít?
Lze, ale udělal bych to patrně jednou za život a pak by soud pravděpodobně rozhodl, na kolik let bych si měl jít odpočinout do chládku. Ne, vážně, nelze. Bez finančních partnerů a bez pomoci hlavního města Prahy bychom museli naši činnost ukončit. Pevně věřím, že se tak nestane a Praha zažije i osmadvacátý ročník festivalu.

Hudební a divadelní program je rozdělený do jakýchsi šesti zón, když každá je koncipovaná trochu jinak. Snažíte se o pestrou nabídku, která zahrnuje věci populární i alternativní, nadžánrové, dětské i dospělé, prostě pokrýt zájmy různorodého publika. Jaká jsou dramaturgická kritéria? Populární zajisté přitáhne, ale i alternativní je vybíráno tak, aby nebylo přehnaně experimentální, je to tak?
Víte, mám za to, že nemohu klasifikovat umění na lepší a horší. Už jen z toho důvodu, že vím, kolik síly a píle musí jednotlivec vyvinout, aby měl dost odvahy a kuráže postavit se před lidi, věnoval jim kus sebe. Pro mě všichni tito lidi, neboť pocházím z divadelního prostředí, mají a budou mít vždy zelenou.

Zóny máme rozdělené takto a u každé z nich si dovolím vypíchnout pár jmen, které mě teď a tady napadají. Rodinná zóna je rozdělena na tři pódia, dvě divadelní a jedno hudební, dále ji lemují workshopy, dílny, zkrátka aktivity, které nabízejí prostor pro celou rodinu. Namátkou návštěvníci uvidí a uslyší jména jako Studio Y, Kašpárka v rohlíku, Damúzu, divadlo Ponec, Dětskou operu Praha, hudební skupinu Bombarďák, Tam Tam Batucadu Miloše Vacíka. Sto zvířat zde budou hrát nejmenším a protože program rodinné zóny je skoro nafukovací, doporučuji sledovat webové stánky.

Hudební Central park pak bude patřit těm, které obecně známe, například skupině N.O.H.A., Barboře Polákové, skvělým Wohnout, Vypsané fixe, Stům zvířat, mnohým udělá radost i koncert Tomáše Kluse nebo Divokýho Billa. Ve Street art zóně si budou předávat štafetu Krucipüsk s Martou Jandovu, Cocomenem, Lake Malawi, Edie Stoilow a další interpreti, kteří zajímají zejména středoškoláky a středoškolačky. Alternativní scéně budou dominovat Klara and The Pop, Mucha, skvělá Katarzie či kultovní Zrní s neméně kultovní Jablkoní.

Hudební program je zhusta skloňovaný, zkusme se podrobněji podívat spíš na ten nehudební, avizujete pořádnou dávku workshopů, prezentace neziskových organizací, diskuze s předními psychology a zajímavé aktivity, jako jsou hypnóza, bubnování, chůze po žhavých uhlících, jóga, relaxace nebo arteterapie. Jak tímto „nezábavným“ způsobem, v porovnání s koncerty populárních skupin, zaujmout?
Tak z toho mám radost skoro největší. Když vidíte zhusta navštěvované diskuze, které se většinou stávají koordinovanou diskuzí návštěvníků s odborníky, a když víte, že se těchto diskuzí zúčastňují návštěvníci zcela spontánně, pak to umocňuje pocit, že jako lidi máme stále chuť spolu mluvit, vzájemně se radit. Odborník je pak ten, kdo celé diskuze řídí a sám, v roli komunikátora, herce, dodává těmto workshopům na síle.

Ano, po žhavém uhlí se chodilo loni a bude se chodit i letos. Chcete si vyzkoušet hypnózu na vlastní kůži? Proč ne, Mezi ploty zažijete snad úplně vše. Vyjmenoval bych klidně celý program, ale seznam všech workshopů obsáhne bezmála pět stran. Říkáte nezábavným způsobem? Pak přijďte a vězte, že právě tohle vám dá jasnou odpověď na to, jak obrovským způsobem může být duše zábavná a hravá.

Co si pod „normálním“, což je slovo, ze kterého si mnohdy utahujete v rámci propagace festivalu, představuje Robert Kozler? Nebojíte se tenké hranice mezi normálností a normalitou?
Po pravdě mě děsí samotná „normalita“ dnešních hodnot, která je nám podsouvaná vedením naší země, kdy jakási vize párků s pivem u fotbalového utkání, poté, co znuděný přicházím domů ze své práce, má být naším plnohodnotně stráveným životem. Mám za to, že cílová skupina Mezi ploty stále oceňuje i jiné parametry. Třeba to, že duše má ráda hry, pohyb a v mém případě i dost velkou dávku adrenalinu, jinak bych ostatně událost jako Mezi ploty sedmadvacet let stěží realizoval. V tomto případě jsem zcela nenormální člověk, co to všechno každoročně podstupuje a stále věří tomu, že jeho práce má smysl. A to je vážně, na poměry dnešních kazatelů, hodně, hodně zlé.

Kolik dní v roce jste v Bohnicích? Nemáte tam dokonce kancelář?
V Bohnicích jsem jako doma a myslím, že jednou budou mým druhým domovem. Je mi zde vážně dobře. A komu by taky nebylo, v rozkvetlém sadu, v tak krásném parku. Nacházím zde i genius loci, který hodně dobře působí na řadu vnímavých lidí, co umí zachytit ten správný signál.