Sóley: Island je nový světový Disneyland

Islandská zpěvačka Sóley k nám jezdí celkem pravidelně, s tour k nové desce Endless Summer nemůže udělat výjimku. Vedle Prahy, kde vystoupí netradičně na divadelních prknech Hybernie, zavítá i do brněnského Kabinetu Múz. Oproti předešlé ponuré desce Ask the Deep láká novinka na pozitivněji laděný materiál. O tom, jak islandské léto ovlivnilo novou nahrávku jsme si povídali v telefonickém rozhovoru, do něhož se neustále zapojovala i zpěvaččina tříletá dcera, která zrovna onemocněla, a tak s ní musela Sóley zůstat doma. Z  překvapivé situace vytanulo i několik nových témat…

Zanedlouho tě čeká velké turné se zastávkou v Praze, kde nebudeš hrát v klubu, ale v divadle…
Myslím, že se tam moje hudba hodí mnohem více než do klubu, vždycky jsem zvědavá, jaká na takovém koncertu bude atmosféra. Lidi budou mít svoje místo a nebudou se moc pohybovat, a to je velký rozdíl, který zahýbe s celkovým vyzněním. Jsem velká fanynka netradičních prostorů a abych řekla pravdu, tak se mi ve většině klubů ani moc nelíbí. I když MeetFactory není typický klub, a možná i proto se mi v něm pokaždé hrálo skvěle.

Ty sama jsi skládala hudbu pro divadlo. Jaký je rozdíl psát pro někoho jiného a pro sebe?
Je to trochu otročina. (smích) Dělala jsem hudbu pro jedno loutkové divadlo a poté ještě pro jedno představení. Všechno společně s autory hry, ale režisér měl poslední slovo. Výsledek byl jeden velký nevýhodný kompromis. Třeba jsem měla udělat desetiminutovou skladbu a režisér mi ji osekal na polovinu, resp. dal mi za úkol, abych ji osekala sama. A já na to jenom, jdi do hajzlu, víš jak dlouho jsem na tom dělala?!

Takže už žádné divadlo...
Je to sice hodně nové práce, ale měla jsem to ráda, a doufám, že se v budoucnu ještě k něčemu podobnému dostanu. Herci a vůbec lidi od divadla jsou odlišná sorta lidí než hudebníci, což je další důvod, proč mě to baví. Když skládám hudbu pro svůj projekt, bývám většinou osamocená a vše si dělám sama, což je někdy docela depresivní. V divadle je to jiné, tam tě práce s ostatními nutí k lepším výsledkům.

Jaký typ představení to byl?
Bylo to loutkové divadlo, ale ve skutečnosti tam nebylo moc loutek. Místo nich byl v hlavní roli župan, který ovládala dvě děvčata. Každá k tomu používala pouze jednu ruku, takže bylo zajímavé pozorovat. Tohle zní asi hodně abstraktně, ale na jevišti vypadalo úchvatně, jak vdechli život obyčejnému županu. Představení se jmenovalo Breaking News a pojednávalo o našem vztahu k novinám, médiím a vůbec o tom, jak skrze ně vnímáme svět. Župan byl závislý na novinách, takže nedělal nic jiného, než že se krmil špatnými zprávami. Moje práce nebyla jen napsat hudbu, ale taky hledat spoustu zpráv, které jsem do ní vkládala. Nešlo o celé věty, ale o skládání jednotlivých slov, které musely dávat smysl a posouvat děj.

To mohlo být inspirativní?
V práci na cizích projektech jsem našla větší svobodu. Když totiž skládám písně pro Sóley, tak jsem někdy až příliš zaseklá a neustále si kladu otázku, co jsem ještě já a co už ne. Je fajn tohle neřešit a dělat šílenější věci, třeba experimentovat s elektrem, drony nebo nahrát agresivnější bicí. Prostě věci, které se bojím zapojit do své hudby, ale lákají mě natolik, že pro ně najdu prostor jinde.

LÉTO, KTERÉ NEKONČÍ

Za chvíli ti vyjde nová deska Endless Summer. Bude letní, prosvícená?
Ano, půjde o velmi osobní krok k pozitivnější tvorbě. V jednom momentu jsem si řekla, že už to chce změnu. V poslední době jsem dělala hodně temné, smutné a pomalé písně a dostala se do místa, ve kterém mi už nebylo příjemně. Člověk si celou dobu myslí, že ví, kam směřuje, a že dělá to, co ho baví, a pak zjistí, že to není ono a zničehonic přestává vědět, kam směřuje. To je vtipné.

Takže už nebudeš hrát staré věci?
To jo. Když jsem ale dělala Endless Summer, tak jsem se začala soustředit na složitější kompozice, abych znova musela více cvičit a cítila se sebevědoměji. Zároveň jsem se do ničeho netlačila a jen uspořádávala vše, co moje mysl během čtyř měsíců vyplodila. Proto album není moc dlouhé – když jsem začala cítit, že už to není ono, tak jsem přestala a smířila se s tím, že holt bude krátké.

Co znamená jeho název?
Pro mě znamená dvě věci. Když zažívám hořké a temné chvíle, chci, aby najednou bylo léto a ideálně nikdy neskončilo. Druhá věc souvisí s Islandem, tady totiž nemáme léta, jako jsou v Evropě. Slunce u nás nikdy nezapadá, což znamená, že dny jsou neohraničené a někdy nekonečně ubíjející. Někdy nevíš, jestli je už ráno nebo ještě noc. Dny a noci splývají do sebe.

Jak na to reaguje tvoje dcera? Ví děti na Islandu, kdy jít do postele?
Ani já samotná někdy nevím, kdy jít spát... Když dceru nutím do postele, jediné, co mi na to řekne, je, že je ještě světlo. Nejhorší pak je, když je noc světlejší než den. To nemám žádné racionální argumenty a musím ji nějak unavit.

Jak tě slyším mluvit s dcerou, napadá mě jedna věc. Přemýšlela jsi o zpěvu v rodném jazyce?
Nad tímhle přemýšlím často. Zrovna dneska ráno jsem si říkala, že bych mohla udělat kratší ípíčko v islandštině nebo si počkat a nahrát v ní celou další desku. Přesně tohle mě dneska ráno napadlo. Nad změnou jazyka ale přemýšlím neustále. Vlastně ani nevím, proč ještě zpívám v angličtině. Měla bych do toho jít! Já svůj jazyk miluju, v literatuře zní úžasně, někdy v něm píšu básně. Ale moc lidí včetně tebe by mu nerozumělo.

Nemůžu se tě nezeptat na mladé islandské umělce.
Je nás tady 300 000, přesto člověk nemá sílu všechno sledovat. Třeba Jófríður, ta zní dobře a zrovna vydala první desku. Hrála v několika kapelách už předtím, ale až teď vydává sólovku. Takhle to tady chodí, scéna je malá a propletená. Se mnou to bylo úplně stejné. Kælan Mikla, to je zase cool holčičí punková kapela. Můj vůbec nejoblíbenější umělec je ale Skúli Sverrisson, ten zase hrával v Múm.

JEDNO VELKÉ WTF

Hodně se mluví o tom, že islandští umělci jsou silněji připoutáni ke své krajině a přírodě. Je to klišé, nebo na tom něco bude?
Pravda bude někde mezi. Island je teď takový nový světový Disneyland. Což sice zní dobře, ale pro místní je to problém. Jasně, máme úžasnou přírodu, ale jestli mě to nějak ovlivnilo? Nevím, žiju tady celý život, nedokážu říct, jestli bych byla jiná, kdybych žila jinde. Jsem zvyklá vídat krajinu a hory, nevyměnila bych to za městský život. Na islandské krajině je úžasné, jak je prázdná a velkorysá, teda když zrovna nejsme v hlavní turistické sezoně. Minulý rok přicestovalo na Island o dva miliony více turistů, než je tu obyvatel. V našem městě se toho tak strašně moc změnilo, všude jsou najednou hotely a turistické obchody. Nejhorší je, jak rychle se ty změny odehrály. Ani naše vláda neví, jak se s tím vypořádat.

Co se tě dotýká nejvíce?
Vtipné třeba je, že nikde kolem cest nejsou žádné záchody, takže lidi vykonávají potřebu kdekoliv. Taky hodně cestuju a mám pochopení pro spoustu věcí, ale tohle už je moc, nikdo neví, co s tím.

Nenajdeš na té mánii po Islandu i něco pozitivního?
Tak to asi těžko. Většina místních to vnímá jako jedno velké WTF. Byly tady diskuze o tom, že každý, kdo přijede, si bude muset koupit přírodní pas, aby přispěl na údržbu přírody a cest. To je další velký problém. Najednou naše silnice využívá více aut a ty se rychleji opotřebovávají a ničí. Na druhou stranu turisti často navštěvují mé koncerty. Na Islandu je těžké získat nové publikum, takže to beru jako pozitivum. Navíc si pak odnáší moji hudbu jako suvenýr a doporučují jí doma. Takže z turizmu vlastně těží hudební průmysl.

Jsem rád, že jsme našli aspoň jednu dobrou věc.
Pořád ale převažují ty špatné, třeba ceny jídla vyletěly nahoru. Já jsem člověk, co si rád zajde do baru nebo na kafe, takže to vnímám. Ve srovnání s Evropou u nás bylo vždycky draho, ale byli jsme na to zvyklí a naše platy tomu byly uzpůsobené. A jak se všechno děje hrozně rychle, ceny potravin vyletěly nahoru a ani my, ani turisti na to nebyli připravení. Hodně jich musí ukončit výlet dříve, protože v půlce zjistí, že na to už nemají. I když mě celá tahle situace štve, tak ty davy turistů chápu. Kdybych tady nebydlela, taky bych se tu chtěla podívat.