The Creepshow vezou brány pekelné

Pětičlenná banda z prochladlejch barů kanadskýho Toronta The Creepshow rozváží pořádně nadupanej psychobilly rock´n´roll, co zahřeje každej večírek. Pod heslem „no rest for wicked“ vydali již čtyři alba, prodělali dvě radikální změny v personálním složení a zajeli plejádu turné s až obsedantní frekvencí koncertů. Na otázky z jejich hříšného života odpovídal reverend McGinty a zpěvačka Kenda „Obi Wan Kendabi“.

Je to už deset let od doby, kdy Creepshow opustili garážový kapely a vydali se na cestu divokýho rockabilly, cestu dlážděnou řadou úspěchů i změn. Zatím to vypadá, že kapelu nic nezastaví a hříšníci skutečně nebudou odpočívat v pokoji. Jak se v této souvislosti podle vás kapela za těch deset let vyvinula?
Už od samýho začátku jsme měli jasno v tom, že chceme kapelu směrovat především na živý vystoupení, ať už jsou to ty nejzapadlejší kluby nebo obří koncerty, na kterých jsme měli možnost hostovat. Je to pro nás skutečně taková obsedantně-kompulzivní potřeba, která samozřejmě postupem času vyprofilovala i tvorbu kapely. Poznali jsme nespočet různejch zemí, kultur a úžasnejch lidí. Velký emoce při koncertech, za kterýma se skrývaj naše malý osobní příběhy, to vše se samozřejmě odráží v našich textech. V neposlední řadě je to pak kontakt s publikem, co nám dává ten šílenej rock´n´rollovej drive. Rozhodně nepolevíme, dokud se neuvidíme v pekle.

Jaký vlivy zapůsobily, že se Creepshow zformovali právě do psychobilly?
Všichni v kapele jsme vyrostli na starým rock´n´rollu s klasickým country soundem, stejně jako na syrovejch punkovejch ikonách, takže melodická struktura byla jasně daná. Kromě hudby jsme všichni fandové tradičního hororovýho žánru, např. od Hitchcocka, nebo béčkovejch fantasy hororů osmdesátých let. Já osobně mám velkou slabost pro E. A. Poea a jako malej kluk jsem strašně miloval komiksy a pulp magazíny z padesátejch let. Creepshow jsou výslednou fúzí, která z toho vznikla.

Kapela zaznamenala dvě zásadní změny, když v roce 2007 odešla Jen Blackwood, kterou pak v létě 2012 následovala i její sestra Sarah Blackwood odchodem k Walk Off the Earth. Nezvažovali jste možnost přetransformovat se pod úplně nový projekt?
Tuhle variantu jsme popravdě zvažovali jak po odchodu Jen, tak i poté, co z kapely vystoupila Sarah. Fanoušci obecně špatně snášej jakýkoli personální změny a tady se v obou případech jednalo o hlavní zpěv, kterej podstatně ovlivňuje celý aranžmá. Problém však byl v tom, že cokoli, co jsme já a McNab napsali, znělo neustále jako Creepshow. Nakonec jsme si uvědomili, že vnitřně vlastně nemáme potřebu nějaký transformace nebo zásadnějšího žánrovýho posunu. Měnit pouze název by byl samozřejmě holej nesmysl, takže jsme se rozhodli to prostě ustát.

Vaše poslední album Life After Death vyšlo coby výsledek spolupráce s novou zpěvačkou Kendalyn Legaspi. Máte pocit, že její vstup na scénu ovlivnil utváření desky i další členy kapely?
Rozhodně. Creepshow je stroj, na jehož chodu se aktivně podílej všechny složky, takže jakmile se jedna vymění, má to vliv i na ostatní. Bubeník se podílí na textech stejnou měrou jako zpěvák. Prakticky by se dalo říct, že Creepshow nemají frontmana, co by byl tou hlavní složkou, která vymezuje hudební profil kapely. Jsme spíš formace, co se ovlivňuje navzájem. Sarah Blackwood inklinovala k punku a ska, zatímco Kenda je rockabilly heart. Například ústřední skladbu novýho alba The Devil´s Son složila právě ona a to ještě předtím, než se přidala ke kapele. Když jsme jí poprvý uslyšeli, řekli jsme: „Sakra! Tohle je písnička od Creepshow! Jenom napsaná trochu s předstihem.“ Podle mýho byly nakonec všechny ty změny pro kapelu přínosem právě v tom, že jak Kenda, tak Sarah propůjčily kapele a albu jinej nádech.

Kendo, je mi jasné, že po tvém nástupu za „Sin“ Blackwood, která v Creepshow stála u zrodu dvou alb a přelomu jejich kariéry, nebylo možné alespoň z počátku uniknout neustálému srovnávání. Jak je to teď, po třech letech?
Zpočátku probíhalo určitý srovnávání a diskuze, zda je lepší ta nebo ona verze kapely. Zda je deska Life After Death stejně našlápnutá jako ty předchozí. Pak tu byla taky spousta fanoušků, kteří dorazili na náš koncert a vůbec netušili, že k něčemu takovému vůbec došlo, což byly celkem vtipný situace. V zásadě bych to neviděla jako něco, z čeho bych měla větší obavy, než má kterákoli jiná kapela u vydání novýho alba. Naši fanoušci jsou naštěstí dost přívětiví, takže ať srovnávání probíhá nebo ne, já zakončuju každou show naprosto šťastná.

Součástí desátého výročí je aktuální turné po Americe a Evropě, které začalo minulý měsíc a bude pokračovat do konce září. V plánu je téměř padesát koncertů s mizivými rozestupy. Jak to zvládáte?
Děláme, co nás baví, takže je to pro nás nejlepší práce na světě. Nezáleží, jak náročná je další tour, jak blbej den nebo kocovinu máme, chceme koncertovat, jak nejvíc to jde. Ale nutno říct, že to vaše evropský vedro je pro nás Kanaďany na festivalech zatracený peklo, haha. Stačí ale vyjít před stovku lidí, co nedočkavě vyhlížejí rock´n´rollovou nálož a všechno fňukání rázem necháváme za sebou a druhej den můžeme jet znovu.

V rámci turné budete opět hostovat na jednom z našich předních festivalů Mighty Sounds, který startuje dneškem na letišti Čápův Dvůr u Tábora. Těšíte se?
To si piš! Aktuálně jedeme koncerty po Americe a tohle bude naše první show zahajující evropskou část. Koukejte tedy v pátek 3. července dorazit, protože v 18:20 se otvírají brány pekelný!

Od posledního alba uplynuly už dva roky. Pracujete na novejch věcech?
S potěšením mohu oznámit, že už máme víc než jen materiál k novýmu albu. Prakticky už si jen potřebujeme sednout nad pár věcí, které je nutný doladit a vyšperkovat, ale jinak máme desku připravenou. Pokud to půjde podle plánu, měla by vyjít na jaře 2016.

Můžeme se těšit na její ochutnávku v pátečním setlistu?
Neprozradím víc, než že se máte na co těšit…