Jakub Béreš | Články / Rozhovory | 28.08.2017
Eponymní debut americké surf-poprockové kapely The Drums z roku 2010 skvěle zapadl do řady indierockových desek, které si z problémů okolního světa nedělaly velkou hlavu a opěvovaly klidný brooklynský život v relativním blahobytu. Jenže jak se frustrace v americké společnosti po finanční krizi stupňovala, tak v druhé dekádě postupně upadala i relevance uvolněného žánru bílých vysokoškoláků. Výpovědi o šťastném životě se najednou zdály být méně a méně uvěřitelné, a tak si i kapela The Drums prošla vnitřním konfliktem. Ten nakonec ustál pouze jejich frontman Jonathan Pierce, jehož dnes jednočlenná kapela dokáže na aktuální desce Abysmal Thoughts lépe reflektovat současný indie rock. Veselé melodie sice zůstaly na svém místě, z textů však vylézají dosud potlačované úzkosti spojené s přijetím vlastní sexuality, potažmo identity.
Právě jsi uprostřed své první tour bez svých kolegů, jaké to je?
Všechno jde zatím podle plánu a koncerty jsou báječné, i když jsem se jich trochu obával. Pro mě je tahle tour jedinečná, protože je poprvé k desce, kterou jsem nahrál sám a je tak více moje než ty předchozí. Reprezentuje mě jako jednu lidskou bytost, a ne jako zpěváka v kapele. Tahle tour je tak pro mě sebepoznávací. Akce se vyprodávají, s novou kapelou jsme koncert co koncert sehranější a cítím, že se lépe než kdy dřív dokážu spojit s diváky.
Jak moc je to jiné než před tím? V nedávném rozhovoru pro Pitchfork jsi prozradil, že i dříve takřka devadesát procent hudby The Drums byla hlavně o tobě?
Před tím i teď vždycky všechno vycházelo ze srdcí a bylo o nás. Teprve ale až teď jsem mohl napsat texty písně, které by vyprávěly o mých pocitech, což je velmi důležitá část k pochopení aktuální desky. Dříve jsem musel reprezentovat více lidí a při skládání jsem přemýšlel i nad tím, co mají rádi oni a co by preferovali. Teprve až teď se ale zpovídám jenom sám sobě, a tak si můžu dovolit být sobecký. Tohle mění úplně všechno, hlavně pak na koncertech, protože každé slovo, které vyslovím, pro mě znamená mnohem více než dříve.
A co se změnilo v textech?
Dříve jsme texty tvořili s Jacobem, teď se jedná o mojí uměleckou výpověď. Konečně jsem se mohl ponořit hlouběji do dospěláckých témat. Vždycky jsem v textech The Drums mluvil o svých pocitech, vždycky to ale bylo v nevinném duchu. Teprve až teď jsem se rozhodl, že budu stoprocentně upřímný a otevřený a nebudu nic přikrášlovat nebo zlehčovat. Rozhodl jsem se tak mnohem více zaměřit na specifické detaily, jako například v písni Under the Ice nebo Head of the Horse - ty sice jsou o tom, jak jsem stále smutný z toho, jak mě mlátil otec, ale nemusím to říkat naplno, protože dokážu popsat momenty ze svého života, ze kterých si posluchač vše vyvodí. Tohle byl velmi důležitý moment, kdy jsem si uvědomil, že můžu stavět skladby tak, aby měly pointu navíc.
A štvala tě dřívější situace v kapele? Chtěl jsi být vždycky více sobecký a otevřenější?
Byl jsem v tom kole fakt dlouho, já formoval tuhle kapelu. V začátcích jsem ale takové ambice neměl. Bylo to způsobené i tím, že jsem míval problémy se sebedůvěrou, což bylo způsobené mým dospíváním a situací v rodině. V začátcích jsem si nemyslel, že by lidi měli zájem o mě jako o sólového umělce. Proto jsem se obklopil dalšími muzikanty a založil The Drums, abychom měli šanci oslovit více lidí. Není divu, že Jacob a Jonathan už z kapely odešli, směřovalo to k tomu už od začátku.
Jaký máš tedy vztah k předchozí tvorbě?
Nejde říct, že bych předchozí tři desky nesnášel, naopak jsem na ně pyšný, ale je z nich cítit moje frustrace. Když jsem například dělal Summertime EP z roku 2009, tak jsem nepoužil jeden song, protože jsem chtěl, aby se dostal na první album. Ale už tehdy jsem věděl, že narazím u Jacoba, protože ten song byl o tom, jak jsem přišel o panictví. To by Jacob nezkousl, protože se nechtěl vyjadřovat o sexu, drogách nebo politice. On chtěl dělat vše nevinněji a já to dlouhou dobu respektoval, protože jsme si vždycky říkali, že tohle je naše umění a budeme dělat to, co chceme všichni. Když proto Jacob před několika lety opustil kapelu, věděl jsem, že je to v určitém smyslu dobře, protože se tak budeme moci posunout někam, kam jsme předtím nemohli.
Jaká byla první reakce, když jsi zjistil, že The Drums opustil další člen a najednou je z kapely projekt jednoho muže?
Po prvních chvílích totální paniky mi došlo, že je to vlastně skvělý dar, kterého bych měl naplno využít. Nebál jsem se toho, že bych nedokázal vytvořit nové album, protože podobná situace nastala už u toho minulého. V ten moment mi ale došlo, že můžu svoji otevřenost posunout ještě dál a být opravdu sám sebou. Jestli je něco, co bych doporučil začínajícím umělcům, tak aby poslouchali svoje srdce a podle toho jednali, i kdyby to nemělo mít takový dosah jako kompromisní, přijatelnější forma a podání. Na konci dne si totiž lehneš do postele a ve chvílích, kdy nebudeš moci usnout, budeš přemýšlet nad veškerou hudbou, kterou jsi poslal do světa a už nikdy ji nevymažeš.
V poslední době se toho ve tvém životě stalo více zásadního….
Ano, tohle období pro mě bylo obzvláště napjaté, procházel jsem si rozvodem a do toho všechny ty odchody kluků z kapely. Tohle byly dvě velké věci, které zahýbaly mojí komfortní zónou. Každý song, který jsem potom napsal, byl jako terapie, během které jsem zjišťoval, kým vlastně jsem. Povím ti jednu věc. Přestože se album jmenuje Abysmal Thoughts, tak jsem během jeho skládání neměl tendenci řešit špatné myšlenky, protože už byly částečně pryč. To už bylo v momentu, kdy jsem se začal poslouchat a skutečně se poznávat. Něco takového se ti povede až potom, kdy ze svého života odstraníš to, co tě táhne ke špatným lidem, žít můžeš až potom, co se od nich odstřihneš. Pak si můžeš užívat všechny ty maličkosti jako vánek, co právě vdechuješ, stromy a přírodu kolem. Všechno je ti najednou vzácnější a život má zase smysl, protože každý další krok vede tím správným směrem. Tohle všechno se ale mnohem jednodušeji popisuje, než prožívá.
Je něco, co bys v historii The Drums změnil?
Ne, to určitě ne. Všechny ty roky hledání měly svůj smysl. Nestydím se za svoji minulost, měla velmi depresivní okamžiky, i naprosto euforické. Tohle ale k životu umělce patří, nelze žít průměrný život a čekat, že tvoje hudba bude rezonovat.
Je nějaká píseň, kterou už nemůžeš zpívat?
Pár písniček už jsem ze svého repertoáru vyškrtl, i když vím, že je kritici i fanoušci měli rádi. Jedná se o ty z našeho prvního a nejúspěšnějšího alba. Tyhle písně jsou sice možná pořád silné, ale já už to tak necítím, jsou o životě, v němž jsem nebyl sám sebou. V té době jsem totiž nebyl úplně upřímný ke své sexualitě. Když už jsem zpíval o lásce, tak to bylo o takové té naivní, kdy se do sebe dva zamilují a prožijí spolu bezstarostný život. Už tehdy jsem věděl, že mi takové texty nesedí, obzvláště když jsem neustále řešil svoji orientaci.
Víš, já vyrostl v domě se dvěma kazateli, jejichž víra říkala, že jsem zlý a špatný a že skončím v pekle. Já ale nechtěl skončit v pekle, a zároveň jsem chtěl být gay. Tohle nastartovalo dlouhý proces, kdy jsme prošel několika stádii, od akceptování situace po smíření a oslavu své osobnosti. Pořád v sobě mám spoustu hněvu k rodičům i jiným lidem, se kterými jsem vyrůstal a nutili mě, abych se cítil jako méněcenný člověk, který si nezaslouží tolik lásky. Tohle mě nutilo být potichu o tom, jaké to je být gay.
Změnila americká společnost, co se týče otevřenosti? Nebo alespoň hudební scéna?
Já nevím. Jeden rok zlegalizujeme gay manželství ve všech státech a hned potom zase ten zákeřný muž v bílém domě sebere práva transgender osobám. Takže je to takový nekonečný proces, ve kterém jednu bitvu vyhraješ a hned tu další prohraješ. Cítím posun k lepší, liberálnější společnosti, bohužel je příliš pomalý a nejistý. Spolu s tím se proměňuje i hudební scéna. Když jsem začínal, nebyly surf-rockové kapely s gay muzikanty nebo se o nich nemluvilo. To stejné platilo pro queer komunitu v New Yorku. Když jsem tam žil, tak jsem si připadal sám, zatímco dnes vím o provázanosti místních scén. Teď je situace ve městech skoro taková, že pokud nejsi queer, tak na sobě musíš makat tvrději, abys byl pro ostatní zajímavý... Teď to sice zlehčuju, ale díky lidem jako jsou Perfume Genius, Arca nebo Ed Droste z Grizzly Bear se tahle situace změnila, a i rocková scéna ukazuje, že ve skutečnosti je jiná, než za jakou ji lidi považovali.
Živě:
The Drums (us)
10. 9. 2017 20:00
Lucerna Music Bar, Praha
www.facebook.com/events/1793955530919656
www.thedrums.com
Libor Galia 26.11.2024
Torr, Axonbody. Settings. O spolupráci, vzniku alba i názvu je následující rozhovor. Křest hned.
Abbé 06.11.2024
Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.
Mariia Smirnova 03.11.2024
V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.
Klára Řepková 23.10.2024
Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.
Banán 09.10.2024
Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.
Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024
Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.
Abbé 03.10.2024
Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…
redakce 30.09.2024
Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.
Libor Galia 26.09.2024
Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?
Mariia Smirnova 24.09.2024
Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.