Články / Rozhovory

The Foreign Resort: Za deset dní 6 500 kilometrů

The Foreign Resort: Za deset dní 6 500 kilometrů

redakce | Články / Rozhovory | 26.09.2017

"Nejzajímavější kapela, která se v Dánsku objevila od dob Raveonettes!" "Skvěle zprodukované skladby s duší hluboce zakořeněnou v dobách největší slávy pochmurného postpunku. Osmdesátkový zvuk brilantně zakomponovaný do moderního rámce."„Tahle kapela je epická!" Takhle hodnotí tvorbu dánských postpunkerů The Foreign Resort mezinárodní hudební tisk. A právem. Trojice, která nadchne milovníky kapel typu The Cure, Joy Division nebo Depeche Mode před dvěma lety rozsekala Basement Bar a vrací se do Prahy zocelena intenzivními šňůrami po Evropě, Spojených státech nebo Kanadě. S jejich frontmanem Mikkelem B. Jakobsenem jsme si povídali mimo jiné o americkém snu, vaření dánských specialit, Alence v říši divů, hledání postpunkerů ve Skandinávii, najetí 6 500 kilometrů v deseti dnech, hraní po obývácích nebo neustálé potřebě cestovat a koncertovat.

Jak to celé bylo s The Foreign Resort?
Historie jde daleko do minulosti, někam do roku 2003, kdy jsem si natočil čtyřskladbové demo. Všechny ty písně už pohřbil čas, tedy kromě The Starlit Sea, která se objevila na debutové desce Offshore. Nahrál jsem si ho jen tak pro zábavu, ale kamarádi mi začali říkat, že je to celkem dobrá muzika a že bych měl založit kapelu. Uplynulo pár let a já si řekl: „Okay, zkusme to, pojďme najít nějaké lidi a založme kapelu.“ Tehdy jsem potkal bubeníka Mortena a kytaristu Henrika, od té doby jsme spolu. Vystřídali jsme pár basáků, ale základní sestava je ta původní z roku 2006.

To není složitý nebo netradiční příběh…
To ne. (smích) Komplikované to začalo být až v okamžiku, kdy jsme začali hledat vlastní zvuk. Každý si musel nakoupit nové efekty a koumat, jak vlastně chceme znít. Když začneš věci probírat do detailu, vždycky se to zašmodrchá. Ale jinak máš pravdu, je to dost běžný příběh.

Pohledem Středoevropana se zdá, že najít ve Skandinávii lidi, kteří by chtěli hrát temnou a chladnou hudbu, musí být hračka.
Upřímně – postpunk a dark wave není v Dánsku nějak extra oblíbený, Německo nebo Spojené státy jsou pro náš žánr mnohem úrodnější půda. V Dánsku máme kapely jako Ice Age nebo Lower, které jsou sice šmrncnuté postpunkem, ale obecně jsou to spíš pankáči. Celý ten „chladný“ žánr, který se zdá jako něco typicky skandinávského, ve skutečnosti v Dánsku velkou scénu nemá. Myšlenka, že je v Dánsku snadné najít členy do postpunkové kapely, je iluze. (smích)

Proč jste se pojmenovali zrovna The Foreign Resort?
To je dlouhý příběh, ale jejím jádrem je pořekadlo „tráva je vždycky zelenější na druhé straně plotu“, které popisuje něco, co tě neustále žene na jiné, nové místo. Vzniklo to před lety, když jsem žil v Izraeli. Tehdy se mi přestalo líbit v Dánsku, a tak jsem uvažoval o tom, že se přestěhuju do jiné země. A tam jsem potkal spoustu lidí, kteří pocházeli z Británie, Německa, Holandska a taky přišli do Izraele, aby žili jinak. Tak vzniklo spojení „The Foreign Resort“ jako označení místa, které je daleko od domova.

Momentálně tenhle název nejlépe vystihuje moje nutkání být neustále na turné, vídat nová místa, poznávat nové lidi. To je pro mne The Foreign Resort – neustálé cestování, od města k městu, ze země do země.

AMERICKÝ SEN

Nedávno se vám povedlo vybrat od fanoušků prostřednictvím crowdfundingu peníze na turné po Spojených státech. Jak to šlo?
Velmi dobře, i když kolem toho byla od začátku do konce hromada práce. Myšlenka vznikla jednoduše – došly nám peníze. (smích) Podařilo se nám sice domluvit hraní ve Státech, ale je kolem toho spousta dalších nákladů – pracovní víza, letenky, pronájem auta, všechny ty věci jsou strašně drahé. Proto jsme spustili tuhle kampaň a naštěstí byla velmi úspěšná. Navíc nám to pomohlo navázat dobré vztahy se spoustou fanoušků, což byla další dobrá věc.

Domluvili jsme 17 klubových vystoupení, začali na východním pobřeží v Bostonu a pak se přes celou zemi prokoncertovali k Pacifiku do San Diega a nahoru do Seattlu. A díky novým vztahům s fanoušky jsme přidali i zvukově odlehčené domácí koncerty v obývácích. Hrajeme na futrály od bicích a mikrozesilovače, takže můžeme koncertovat i v bytě nebo klasickém činžáku, aniž bychom rušili sousedy. Byly to takové hodně „blízké“ koncerty pro, řekněme, nějakých deset lidí. Super věc. I s obýváky a hraním v rádiu to bylo nějakých 25 koncertů.

Jednou z odměn pro podporovatele bylo i to, že jim uvaříte typickou dánskou specialitu. Co je to za laskominu a kolik lidí si ji objednalo?
(smích) Celá tahle záležitost měla za cíl přitáhnout pozornost k naší crowdfundingové kampani. A pět lidí si dánskou večeři fakt objednalo, takže jsme v pěti městech museli shánět vhodné ingredience a improvizovat, co vlastně budeme večer vařit. Měli jsme několik možnosti – dánské masové koule, pak něco, čemu se říká Medisterpølse, což je takový velmi dlouhý dánský párek… A pak další krmi, kterou ani nevím, jak bych popsal, protože je prostě velmi dánská. (smích)

Úspěšný crowdfunding a turné po Americe svádí k myšlence, že se tahle událost promítla i do názvu posledního EP American Dream...
Ano i ne. Název EPčka přišel ještě dřív, než nás vůbec napadl crowdfunding. Věnuje se fenoménu „amerického snu“, ovšem z té druhé, odvrácené strany. Americký sen totiž staví na myšlence, že všichni mají stejné možnosti, ale když se podíváš na dnešní Ameriku, vidíš spoustu chudoby a obrovský nepoměr, kdy jedno procento obyvatel vlastní 90-95 % země. A to je problém.

Ale je tam i odkaz na náš „americký sen“ jako kapely, že tam můžeme jet a hrát.

V rozhovorech kolem vydání EP jsi mimo jiné mluvil o tom, že byste se rádi zbavili neustálého přirovnávání ke zvuku The Cure nebo Depeche Mode. Podařilo se?
Stručně řečeno – ne. (smích) Myslím, že jsme pro to udělali všechno, co jsme mohli, ale marně. Lidi nás pořád přirovnávají k Robertu Smithovi a mluví o Joy Division. Já nás vnímám jako současnější skupinu, zvukově blíž těm, se kterými jsme hráli ve Státech nebo v Německu.


Před několika dny jste se vrátili z kanadského turné. Stihli jste si užít i místní přírodu?
Nějaké kochání byla bohužel ta poslední věc na pořadu dne, hraní a přesuny sežraly veškerý čas na turné. Ale po cestě jsme viděli spoustu kanadské přírody, Skalnaté hory, taky Vancouver. Nicméně měli jsme plán projet za deset dní celou Kanadu a každý den hrát, to znamená, že mezi koncerty bylo každý den 12 až 22 hodin řízení. Museli jsme pořád jet, abychom dorazili včas na festival Pop Montreal. Za těch deset dní jsme ujeli 6 500 kilometrů. (smích)

PRŮLET KRÁLIČÍ DÍROU

Patříte mezi kapely, které hrají hodně, a zdá se, že jste na turné vlastně většinu roku. Jak to jde dohromady s rodinným životem?
Je to o tom, nechat lidi dělat to, co chtějí. Vzájemně si vytvořit prostor pro své zájmy, takže když chceme vyjet na turné, vyrazíme na turné, a když jsem pak doma, zase se hodně věnuji rodině. Když pak moje žena chce sama něco dělat, nikdy neřeknu ne. Samozřejmě to není vždycky lehké, někdy je potřeba, aby se zapojila i širší rodina a pomohla, hlavně když jsme pryč moc dlouho.

A musíš čas dělit jen mezi kapelu a rodinu nebo i nějakou práci?
Zrovna teď žádnou nemám, ale dlouho jsem paralelně s kapelou měl i klasické zaměstnání a nejspíš ho zase mít budu. Každopádně u toho všeho vždycky pracuju, no a když toho mám moc, tak holt méně spím. Ano, někdy je to těžké, ale v kapele je velmi silná vůle a etika práce, každý do ní investuje spoustu času. Třeba Stefan dělá hodně přesčasy, aby si ty naddělané hodiny mohl později vybrat, a Morten dělá to samé. Někdy trávíme méně času na dovolené s rodinami, abychom mohli její zbytek strávit na cestách.

Zdá se, že kromě hudby je pro vás důležitá i vizuální složka, alespoň podle vašich „příběhových“ černobílých klipů…
To byla součást naší proměny před deskou New Frontiers. Dřív jsme na koncertech kombinovali černou se spoustou barev, ale na New Frontiers jsme se vizuálně pohroužili do černobílého světa – včetně oblečení, bookletu a klipů. Líbilo se nám to jak vizuálně, tak jako koncept.


Napsali jste skladbu ke 150. narozeninám kultovní Alenky v říši divů. Jak k tomu došlo?
To je zábavný projekt. Mají ho na svědomí lidi z amerického blogu Foundwave, kteří se nám ozvali a zeptali se, jestli bychom nechtěli být součástí „tribute“ alba k poctě Alenky v říši divů. A jestli bychom nesložili skladbu inspirovanou nějakou kapitolou z knihy. Nám se to líbilo, bylo to pro nás něco úplně nového.

Vybrali jsme si hned první kapitolu, kde Alenka padá králičí norou. Právě touhle událostí se inspirovala i naše skladba – ne textově, protože v ní moc textu není, spíše pocitově. Když si tuhle píseň pustíš, je to, jako když letíš králičí dírou. Pocit, kdy padáš, ale vlastně zároveň nehybně stojíš, protože Alenka kolem sebe vidí všechny ty kuchyňské police a dokonce vezme do ruky sklenici od marmelády a podívá se na ní. Pád, ve zpomaleném záběru. Letíš rychle i pomalu, tohohle protikladu jsme chtěli dosáhnout.


Info

The Foreign Resort (dk) + Decline + Second Still (us)
30. 9. 2017 21:00
Underdogs' Ballroom & Bar, Praha
www.facebook.com/events/1949855021925128

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Czech Metal Studies: Metal se dá zkoumat

Abbé 06.11.2024

Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.

David Boháč (NOC6): Klubovnu nám svěřili na dva roky

Mariia Smirnova 03.11.2024

V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.

Jim Luijten, Micha Zaat (Tramhaus): Utéct hned na začátku

Klára Řepková 23.10.2024

Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.

Brendan Canty (The Messthetics): Hraní naživo je nejlepší balzám na nafouklé ego

Banán 09.10.2024

Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.

Rasťo Rusnák (Kolowrat): Nové piesne vznikali pomaly

Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024

Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.

Red Fang: Pivo a bulšit

Abbé 03.10.2024

Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…

Jakub Nový (Prague Music Week): Velkou mezeru vidím ve vzdělávání

redakce 30.09.2024

Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.

Midirama (Fuchs2): Musí tam být oheň!

Libor Galia 26.09.2024

Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?

Mikuláš Svoboda (HYB4): Přivézt Sungazer je splněný sen

Mariia Smirnova 24.09.2024

Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.

Vlzques (Fuchs2, Swine Daily): Baile Funk jednoducho milujem

Libor Galia 05.09.2024

Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace