Aneta Kohoutová | Články / Seriály | 25.01.2023
S Irenou a Vojtou Havlovými se potkáváme v čajovně v den oslavy Vojtových šedesátin. Je horké květnové odpoledne, když se ve dveřích objeví dvojice s obrovskými hudebními nástroji na zádech. Havlovi přijeli do Prahy autobusem, mají domeček kousek za městem a na koncert do kavárny Potrvá pak dál pokračují hromadnou dopravou. Vojta pomáhá své ženě sundat ze zad její violu da gamba, která se zdá být tak dvakrát větší a těžší než Irena samotná. Naše povídání tak začíná mým obdivem k tomu, jakou dopravu zpravidla volí. Nakonec se ukáže, že to je jenom malý dílek skládačky světa, který si Havlovi společně a pečlivě vybudovali.
Zprávy ohledně plánovaného rozhovoru si s Vojtou vyměňujeme už od dubna. Díky mému přesunu do Estonska tak na začátku navrhuju možnost propojení se online. Ve virtuálním prostředí se ale Havlovi necítí dobře. Vojta se s počítačem a telefonem jakžtakž naučil, a tak plní roli kapelního manažera, Irena však má k technologiím všeobecně odmítavý postoj. Moje první otázka proto nemůže směřovat jinam než na to, jak se jim žije v současné době, která, narozdíl od jejich tvorby, není orientovaná na pomalé vnitřní plynutí, ale na rychlost a výsledek. Vojta dává v odpovědi přednost Ireně, která má na tohle téma jasný názor. Na počítače si nikdy nezvykla a s technologiemi vůbec nepracuje, daleko lépe se cítí obklopena přírodou, jak později Vojta trefně shrnuje: „Irena ani nezapíná počítač, ona je taková vevnitř.“
Pandemie nicméně rozdala karty tak, že byli manželé nuceni přijmout i to, co předtím oba odmítali – správu e-mailu a později dokonce i umístění jejich hudby na streamovací platformy. S webem jim pomáhá „o třicet let mladší Martin“, dobrý kamarád, který má pod palcem všechny digitální výstupy Havlových. Nevěřícně se ujišťuji, co jsem slyšela, že do doby před covidem nebylo možné nahrávky Havlových najít na Spotify či Bandcampu. Skrze lockdown je dohnala touha udržet kontakt s vnějším světem i za cenu ponoru do online prostředí. To se později ukázalo jako velký průlom v jejich hudební kariéře. Díky zavěšení skladeb na streamovací platformy jejich hudba překročila okruh návštěvníků koncertů či sběratelů nosičů a našla si cestu k nejširšímu publiku, to zahraniční nevyjímaje. I přesto zůstává nejmilejším hudebním nosičem Havlových vinyl, a to nejen po stránce hudební, ale i umělecké. Vojta hned vytahuje z tašky dva jejich nejnovější přírůstky Saving one who was dead/Little Crusader (2022) a Melodies in the sand (2021).
Druhou zmíněnou do světa vypustilo nizozemské vydavatelství Melody As Truth. Vojta nadšeně vypráví o malých nakladatelstvích a labelech, které opečovávají svoje interprety a přináší tak svěží vítr do vod hudebního průmyslu, v němž, jak se s Havlovými shodujeme, je velmi jednoduché utonout v nepřeberném množství nabízených možností. Spolupráce s Melody as Truth byla i pro Havlovy novou zkušeností. Vydavatelství poskytli několik desítek hodin svého materiálu a nechali jim takřka volnou ruku při sestavení výsledného hudební výběru. Vše proběhlo kvůli pandemii na dálku, s vydavatelem se nakonec Havlovi podruhé osobně setkali až na konci dubna při předávání hudebních Cen Anděl. Nominace, která se nakonec v okřídlenou sošku neproměnila, je překvapila. Přisuzují to hlavně kladným zahraničním ohlasům, které vydání desky provázely, třeba na hudebním serveru Pitchfork, který, přiznává Vojta, objevili až společně s recenzí na jejich desku. Přitom v určitých zahraničních kruzích jsou Havlovi dobře zažité jméno. Poslouchám vyprávění o jejich cestách do Japonska, Dánska a Ameriky, kde mají poměrně velkou fanouškovskou základnu. Z dlouhého seznamu jmen, s nimiž měli možnost se potkat na koncertech, velmi skromně jmenují třeba Philipa Glasse nebo Laurie Anderson. Doléváme si Rize a Touareg a vracíme se z cest zase zpátky do jejich vnitřního zvukového světa.
Hudební formát nahrávek je pro Havlovi extrémně důležitý. Irena vyzdvihuje zvukovou stránku jejich skladeb, která se na streamovacích platformách zplošťuje a osekává. Na poslech by si člověk zkrátka měl najít čas a klid, nenosit ji jenom ve sluchátkách nebo v rozhrkaném přehrávači v autě, aby posluchačům neunikly právě ty zvukové drobnosti, které Havlovi do svých skladeb komponují. „Polovina našich skladeb je ten zvuk, a když se to zkomprimuje, zmizí z toho naše práce,“ říká Vojta. Kromě komprimace formátu je další nevýhodou stahování hudby, popřípadě bytí součástí velké hudební banky jako například Spotify a rozbití celkového konceptu díla. Havlovi totiž komponují své nahrávky jako jeden celek, který se skládá z malých krátkých skladeb (či skladbiček, jak sami říkají), jež mají logickou posloupnost. Jednotlivé skladby spolu komunikují a postupně směřují posluchače k pochopení celkové nálady desky. Pokud ale mají posluchači možnost mezi skladbami přeskakovat nebo je dokonce míchat s jinými interprety, kouzlo celistvosti se vytrácí.
Havlovi skládají tak, aby jejich desky držely jednu náladu, atmosféru. Všechno do sebe zapadá a druhá skladba rozvíjí tu předešlou. V tvorbě si nechávají místo i pro improvizaci, dodává Vojta, když popisuje jejich tvůrčí proces jako takovou stavebnici, z jejíž jednotlivých kostek dávají vzniknout výslednému hudebnímu dílu. Právě proto považují prostor za jeden z důležitých stavebních kamenů celého procesu nahrávání. Hledat zvukově unikátní prostory je hlavně Irenina doména. „Každý akustický prostor má svoji barevnost, každý kostel, každá kaple. To se nedá nikdy dosáhnout technicky.“ Když se ptám na její nejmilejší místo, zmiňuje třeba kapli v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, kde natáčeli jedno ze svých alb. Je fascinující sledovat, jaké drobné zvukové odchylky jsou její uši schopné rozeznat.
PRAJEŠTĚŘI AKUSTIKY
Téma, které mě osobně hodně zajímá, je jejich vzájemné propojení – hudební i to lidské. Letos na podzim to bude čtyřicet let od jejich prvního setkání. Za tu dobu spolupracovali s nespočtem hudebníků a různých seskupení. To nejhlubší propojení našli mezi sebou. „Vytvořili jsme si svůj vlastní hudební jazyk, který je nepřenosný na jiné muzikanty. Je to dané tím, že spolu žijeme, že jsme spolu prožili to všechno kolem. Někdy říkáme, že partnerství je taková alchymistická laboratoř.“
Hloubka jejich napojení a souznění se tak přirozeně zrcadlí i v hudební tvorbě. Je to něco velmi intimního a křehkého, do čeho nechávají manželé Havlovi svoje posluchače nahlédnout. Při koncertech si ani neříkají, co budou hrát, jeden začne a druhý naváže. „Někdy naše nové skladby vzniknou přímo na koncertech,“ vyzdvihuje Irena sílu jejich improvizace a vzájemného napojení. Tvoření s jinými hudebníky se ale nebrání. Zmiňují počátky jejich hraní s Capella Antiqua e Moderna nebo s Oldřichem Janotou. Při vzpomínání na své hudební počátky, které se datují do poloviny osmdesátých let, Irena nostalgicky popisuje přátelskou a pospolitou atmosféru, která v jejich komunitě panovala. „Na koncerty tenkrát chodilo třeba čtyři sta lidí, hrálo se po kostelích, v Zrcadlové kapli Klementina nebo v Branickém divadle, to byly naše stálé scény, po revoluci to už bylo všechno jiné.“ „Možná to bylo i tím, že se nemohlo cestovat, hudba nebyla dostupná online a byl hlad po žité kultuře,“ doplňuje Vojta a zároveň říká, že každý koncert byl taková tichá revoluce.
Tím mě přivádí na otázku provázanosti hudby s politikou. Jak se ale dalo očekávat, svět Havlových stojí mimo jakýkoliv politický čas a prostor. Irena vnímá jejich tvorbu spíš v kontextu změn technologických a společenských. Znovu se dotýkáme tématu vývoje jako velmi rychlého a neustále proměnlivého procesu, který je v podstatě v rozporu s jejich vnitřním plynutím času. I proto zůstávají nadále věrni hlavně akustickému zvuku. „Celá naše tvorba je postavená na zvuku, a když si s ním zvukaři moc hrají, tak je to jako byste ztráceli půdu pod nohama,“ doplňuje Irena. Vojta s nadsázkou říká, že jsou takoví praještěři akustiky. Devadesátá léta pro ně přinesla jeden velmi důležitý úkol, uchovat si svou jemnost a koncentraci a nepodlehnout elektronickým zvukovým experimentům. „Akustická hudba je jako když jdete do lesa, a ta elektronická je jako když se díváte na fotku lesa,“ vysvětluje touhu po čistém zvuku Vojta. V tomhle přirovnání les značí nekonečný prostor, kde je pořád co objevovat, a kde je radost obrátit každý kámen nebo sledovat pohyby brouků, kdežto za fotkou už nic víc nenajdete.
To ale neznamená, že by jejich hudba byla konzervativní. Havlovi sami sebe považují za zvukové experimentátory, protože samotný akustický zvuk skýtá nekonečné variace možností, které se svou hudbou snaží objevovat. Poslední dobou je přitom zvou na akce i promotéři elektronických festivalů. Nedávno hráli v Berlíně, kde dle vlastních slov byli nejstarší a jediné plně akustické seskupení, ale pozitivní odezva od převážně mladého publika je potěšila. Na to konto otevírá Irena neuvěřitelně poutavé vyprávění o barvách hudby, ze kterého je cítit, že tady je doma. S nadšením popisuje svoje hudební pátrání po mikrotonalitě, rezonančních plochách a alikvótních tónech, která vznikají spojením slabšího (viola de gamba) a silnějšího (violoncello) nástroje. „Naše hudba je barevná a měla by navozovat příjemné pocity,“ zakončuje Irena a přihrává mi rovnou na další téma, kterého se chci dotknout, spiritualitu.
Havlovi byli celkem jedenáctkrát v Indii, poprvé v roce 1990, vždycky tak na dva tři měsíce. Ze začátku hlavně za poznáním sama sebe, ale posléze i pracovně, za koncertováním. Součástí jejich cest bylo také natáčení filmů, hlavně o lidové a duchovní hudbě. Irena v roli kameramanky snímala tradiční rituály a život na vesnicích, z čehož nakonec vznikly čtyři filmy a čtyři CD s indickou hudbou. Jejich indické výjezdy by se daly považovat za takový soukromý etnomuzikologický výzkum. Po jednom z návratů se Havlovi rozhodli s indickou hudbou experimentovat a propojit ji s jejich vlastní, převážně barokem ovlivněnou tvorbou, z čehož nakonec vzniká album Agni. To propojení je hlavně na základě energií.
„Když jsme cítili z některé části takovou ohnivou sílu, tak jsme na to navázali třeba zvonky a gongy,“ upřesňuje Vojta proces splynutí dvou zdánlivě odlišných světů. Kromě hudby obdivují Havlovi i srdečnost obyvatel Indie. Když se po svojí první tříměsíční cestě vrátili, chtěli se otočit a vrátit zpátky. „Byli jsme zvyklí komunikovat s lidma očima, napojovat se na ně, ale tady jsme se o to snažili a vždycky tam byla taková stěna,“ popisují svůj návrat do Evropy. Co se týče spirituality, Havlovi mají svoje vnitřní rituály, které jim pomáhají se koncentrovat a všeobecně je jejich největším rituálem skládání samo o sobě. „Jakmile začneme hrát, tak nás to prostě vcucne dovnitř,“ shodují se. Zvuk a hudba je životní fascinací, terapií i vášní obou. Jejich cesty k ní přesto nemohly být více rozdílné.
PEVNÁ ZEM A INTUICE
Irena studovala parazitologii na Přírodovědecké fakultě. Hudbě se věnovala ve svém volném čase, jak sama říká, přirozeně jí to k ní táhlo a setkání s Vojtou ji v tom definitivně utvrdilo. Předtím hrála na kytaru a na trumpetu. (Vojta podotýká, že velmi dobře, čemuž se Irena brání.) Navíc se na všechny nástroje naučila hrát intuitivně. Oproti tomu Vojta má jako student konzervatoře institucionální hudební vzdělání. Skloubit dva různé přístupy, ten intuitivní a technický, byl ze začátku trochu boj, přiznává Vojta, ale nakonec se hrany obrousily a dvě cesty splynuly v jedno. „Vojta svým klasickým vzděláním dělal víc tu pevnou zem a já jsem se zase víc zabývala zvukem,“ popisuje Irena dynamiku jejich hudebního vztahu a znovu se zevrubně noří do popisu rovných a alikvotních tónů v barokní hudbě.
Vzhledem k její zvukové senzibilitě se ptám i na to, jak vnímá zvukový smog, který je bohužel neoddělitelnou součástí života ve městě. Podle ní se Praha v tomhle ohledu hodně změnila, i to je částečně dohnalo k odchodu z hlavního města, i když se za Pražáky stále považují. „Potřebujeme mít svůj klid, ticho a soustředění,“ vyjmenovává výhody života mimo velkoměsto. Zatímco sedíme v čajovně v centru obklopeni neustálých ruchem, rozezvoní se Vojtovi telefon, a tak s ním vybíhá ze dveří čajovny ven. Za chvíli začne zvonit i ten můj. Rychlá doba plná zvukových podnětů nás pomalu začíná dohánět. Než Havlovi vyrazí do Potrvá chystat večerní oslavenecký koncert, zbývá ještě trocha času na průzkum jejich filmové hudby, a to hlavně ve spojení s dílem režiséra Václava Kadrnky.
„S filmem se cítíme hodně propojení už od začátku naší tvorby. Nejdřív jsme udělali soundtrack k dvěma celovečerním filmům Ivana Vojnára, následovala asi stovka kratších filmů, jak animovaných, tak dokumentárních.“ Václav Kadrnka oslovil Havlovy sám, po natočení filmu Křižáček (2017), s tím, že většina filmu měla zůstat tichá, pouze na konci měl zaznít zhruba tříminutový varhanní motiv. Nakonec však Havlovi sami vybrali místa, kde cítili muziku a režisér jejich výběr akceptoval. Z původně zamýšleného závěrečného motivu se tak stalo ozvučení celého filmu a letmá známost přerostla v hluboké propojení. K dalšímu Kadrnkovu filmu Zpráva o záchraně mrtvého (2021) proto byli Havlovi přizváni už od začátku. Vlastní hudba byla hotová ještě před samotným natáčením a režisér ji pak používal jako zvukovou kulisu pro herce přímo na place.
Havlovi mají silný vztah ke kinematografii všeobecně. Irena vzpomíná na mládí v Praze a návštěvy kina Ponrepo, Vojta vypráví o tom, jak hudba dokáže proměnit celou náladu výsledného filmu. Svoji hudbu vnímají jako obrazotvornou, jako něco, co dokáže probudit diváckou fantazii, zároveň ještě vyzdvihují její prázdnotu, což podle Ireny znamená, že jejich hudba nevnucuje divákům žádné emoce, ale vtahuje je přímo dovnitř filmu. Paralelu mezi svojí hudební filosofií a Kadrnkovým přístupem k filmu takto vidí ve zdánlivé jednoduchosti, která pod povrchem skrývá pro pozornější posluchače hlubší poselství. Zase se vracíme k tomu vnitřnímu, takřka neviditelnému, přitom pro Havlovi tomu nejpodstatnějšímu. Celá naše rozprava mě učí vnímat a poslouchat, dostávat se za závoj vyřčeného. Manželů Havlových byste si pravděpodobně na ulici ani nevšimli (pokud by tedy zrovna na zádech nenesli svoje nástroje), ale o to intenzivnější je energie, která se skrývá uvnitř jich samotných. Ať už vypráví o Orlických horách, cestách po Indii nebo krásách barokní hudby. Dělíme se o poslední kapky čaje a Havlovi se pomalu chystají dál.
Nic ale nekončí, večer se v Potrvá znovu shledáváme, nejen s Vojtou a Irenou, ale i s jejich přáteli, kteří přišli s Vojtou oslavit jeho životní jubileum. Na zahrádce poslouchám příběhy o vánočních štanglích salámu nebo o tom, jak je náročné řídit auto s kozou jako spolujezdcem. Od přátel dostává Vojta několik dárků, mimo jiné i jeden společný, kterým je dvojzvonek nad domovní dveře. V ten daný okamžik mám pocit, že je to věc, která nejlépe vystihuje jejich partnerské i hudební souznění. Dvě velmi silné individuality, které jsou propojeny skrze svět vnitřní, ale zároveň společnou melodií reagují na podněty z vnějšku. Výsledkem toho všeho je nekonečná křehká krása lidského i hudebního bytí, která nepotřebuje slova, aby jí bylo rozumět.
redakce 17.11.2024
Altpopová zpěvačka Sarah Kinsley vystoupí poprvé u nás, na zážitek vás naladí playlist jejích oblíbených skladeb.
Michal Pařízek 15.11.2024
Rád jezdím na školní debaty. Zvláštní je, že téměř pokaždé mě vyučující varují, že moc otázek nepřijde, ale většinou to bývá naopak.
redakce 14.11.2024
Novou desku, která výrazně vyčnívá nad ostatní letošní releasy, přivezou už 19. listopadu do Bike_Jesus, kde vystoupí spolu s Pain of Truth.
redakce 13.11.2024
Filmové tipy od programové ředitelky kameramanského festivalu.
redakce 12.11.2024
Letos to bylo tak nabité, že jsme sotva stihli na jídlo... A nezapomeňte, že se pár drobků z Le Guess Who? objeví v nejbližších dnech také v Praze.
redakce 12.11.2024
Jakou hudbu poslouchají a kde hledají inspiraci tvůrci, kteří se staví proti uhlazeným moderním trendům? V sobotu v Praze.
redakce 11.11.2024
Stadionová kapela nehraje v klubu každý den. Nepropásněte.
redakce 08.11.2024
Co kromě koček, tequilly, radosti z objevování nových měst a dvou společných nahrávek spojuje tyhle holky, které již podruhé vystoupí v Praze pod hlavičkou Heartnoize?
redakce 04.11.2024
Nerada škatulkuju, nechávám se překvapit. Miluju chvíle, kdy hudba prochází každým koutkem mého bytí – v ten moment na žánru vůbec nezáleží, říká Nika a vybírá.
Michal Pařízek 01.11.2024
Día de muertos, Dušičky, Halloween, všechno jedno. Dneska vyšla nová deska The Cure. Zajímalo by mě, zda to bylo plánované, nebo to tak prostě dopadlo.