Články / Rozhovory

Petra Soukupová (PSO): Orchestr mě naučil dávat důvěru mladým lidem

Petra Soukupová (PSO): Orchestr mě naučil dávat důvěru mladým lidem

Mariia Smirnova | Články / Rozhovory | 19.08.2024

V roce 2010 se Petra Soukupová spolu se svým bratrem Jakubem rozhodla založit Police Symphony Orchestra (PSO), který řídí dodnes. Příští rok oslaví patnáct let existence a koncem srpna míří do kin celovečerní film s názvem Velký finále PSO, který sleduje nadšence z Police nad Metují na jejich hudební cestě. O začátcích, o hranicích mezi vysněnou prací a životem a o zázracích, které se dají tvořit s podobně smýšlejícími lidmi.


Petro, jak ten nápad a hlavně realizace vůbec vznikly? Je vzácné mít v pubertě dobrý sourozenecký vztah, který může přerůst v tak krásný projekt, soudě tedy podle mých zkušeností…
Brácha byl na začátku hlavním iniciátorem. Vždycky byl hodně podnikavej a přišlo nám to jako skvělej nápad. Já hrála ve smyčcovém orchestru, on v big bandu na bicí, chtěli jsme symfoňák, kde budeme hrát spolu, co nás baví, a tak se stalo. Myslím, že jsme na začátku byli opravdu skvělej tandem. Uměl to, co já neumím, a naopak a skvěle jsme se doplňovali. I když brácha v orchestru dlouho nehraje, moc ráda na ty společné časy vzpomínám. Máme ještě mladší ségru a byť jsme všichni tři vehementní a tvrdohlaví, nějak se podařilo mít mezi sebou fakt hezký vztahy a drží nám to dodnes. Což je nejvíc. Zaťukávám.

Podporuješ myšlenku, že vystoupení z komfortní zóny je přežitek a mnohem dále a více nás může posunout spojení s lidmi stejné krevní skupiny?
Domnívám se, že vystoupení z komfortní zóny není přežitek a je to stejně důležité jako mít kolem sebe lidi stejné krevní skupiny. S dobrými lidmi kolem se opravdu dají dělat zázraky, ale zároveň je důležité, až nutné, mít i konfrontaci s prostředím mimo komfortní zónu, aby člověk zjistil, kde má být, kde je mu dobře a s kým.

Kam utíkáš a jak odpočíváš od práce, která je zároveň tvým snem?
Stále ten správný útěk hledám. Když se dlouholetý koníček plný adrenalinu stane prací, tak je těžké za to najít náhradu. Ale čím dál více utíkám do přírody a do našeho broumovského kouta, kde nacházím vnitřní klid. Snažím se více času trávit se sourozencema a věřím, že se zase vrátím k nějakému kolektivnímu sportu, jako je basket, abych se mohla vybít. Ale na tom budu muset ještě zamakat.

Aby všechno nevypadalo jako cukrová vata, zažila jsi vyhoření? Co tě motivovalo se vrátit, kde nacházíš „druhý dech“?
Je těžké rozpoznat, kde je hranice toho, co už je vyhoření a co ještě ne. Je to během těch čtrnácti let stále nahoru a dolů, což je asi přirozené. Především si hlídám, aby mi PSO víc dávalo, než bralo, i když ta hranice je křehká. Zažila jsem asi dva silný momenty, kdy jsem si říkala, že už nemám tolik stresu zapotřebí a končím. A jak nabírám druhý dech? Od lidí. Když se ta naše celá banda setká a vidíte najednou, kolik lidí se PSO věnuje jen proto, že chce, tak ta síla a energie je neuvěřitelná. A k tomu mám ještě skvělýho terapeuta, který mě tím vším skvěle provádí, a je to teď můj nejoblíbenější koníček.


Z věcí, které tě orchestr naučil nebo stále učí, která je ta nejvýznamnější?
Je pravda, že PSO je trenažer, na kterém se člověk učí opravdu každý den. Ale to nejdůležitější je dávat důvěru mladým lidem. Je krásné vidět, jak se všichni rychle učí, jak se rychle věci posouvají a jak si váží příležitosti, že můžou mít zodpovědnost. A díky těmto lidem je PSO tam, kde je. Taky mě naučilo, že nic na světě není černobílé.

Fungování tak velkého organismu vyžaduje spoustu plánování a pevný základ, na kterém celá konstrukce stojí. Jakým způsobem se řeší komunikační problémy a neshody? Musíš být taky happiness manažerkou?
Chtěla bych už být jen happiness manažerkou, budu si ale muset ještě chvíli počkat. Aktuálně je největším cílem vybudovat z PSO dlouhodobě udržitelnou organizaci, aby byla stabilní a máloco ohrozilo její existenci. Dvanáct let všechny aktivity jely na dvě stě procent a na zcela dobrovolnické bázi i co se týče organizačního týmu. Vlastně vůbec nechápu, že tak dlouho fungoval.

V roce 2022 jsme ale byli před křižovatkou, že buďto se něco zásadně změní, anebo končíme, jelikož už to nebylo udržitelné. Díky podpoře Královéhradeckého kraje se teď snažíme profesionalizovat organizačním tým, bez kterého by už naše činnost nebyla možná. A to přináší nové výzvy. Vytváří se nová struktura, pravidla fungování orchestru, pěveckého sboru, umělecké fungování. Při počtu sto padesát lidí je to nutné, ale zároveň je třeba myslet na dostatečný prostor pro zpětnou vazbu kohokoliv. Na tohle téma bych mohla napsat klidně stostránkovou esej. Třeba jednou by se naše fungování mohlo sepsat a být tak pomocníkem pro další nadšenecké orchestry.

Hudba je silným pojítkem, napadá tě, kde bychom mohli hledat podobné komunity pro mladé lidi, kteří chtějí být součástí něčeho většího?
Je pravdou, že možná právě díky hudbě jsme dokázali zvládnout spoustu výzev a drží nás pevně pohromadě doteď. Pokud se ale někdo necítí na to být součástí hudební smečky, je tu spousta organizací, kde se můžou mladí zapojit, velikost pro každého může spočívat v něčem jiném. Třeba Skaut je naprosto skvělá organizace, která může dát mladým lidem silnou komunitu a hromadu zážitků. Hlavně ať se mladí nebojí zapojovat se do různých aktivit tam, kde žijí, a ať se nebojí dobrovolnictví. Myslím, že je to nepřenositelná zkušenost, která je pak darem pro celý zbytek života.

Info

Premiéra filmu Velký finále PSO
29. 8. 2024 19:30
Kino Lucerna, Praha
web

foto © M. Gorun

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nenalezeny žádné záznamy.

Czech Metal Studies: Metal se dá zkoumat

Abbé 06.11.2024

Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.

David Boháč (NOC6): Klubovnu nám svěřili na dva roky

Mariia Smirnova 03.11.2024

V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.

Jim Luijten, Micha Zaat (Tramhaus): Utéct hned na začátku

Klára Řepková 23.10.2024

Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.

Brendan Canty (The Messthetics): Hraní naživo je nejlepší balzám na nafouklé ego

Banán 09.10.2024

Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.

Rasťo Rusnák (Kolowrat): Nové piesne vznikali pomaly

Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024

Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.

Red Fang: Pivo a bulšit

Abbé 03.10.2024

Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…

Jakub Nový (Prague Music Week): Velkou mezeru vidím ve vzdělávání

redakce 30.09.2024

Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.

Midirama (Fuchs2): Musí tam být oheň!

Libor Galia 26.09.2024

Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?

Mikuláš Svoboda (HYB4): Přivézt Sungazer je splněný sen

Mariia Smirnova 24.09.2024

Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.

Vlzques (Fuchs2, Swine Daily): Baile Funk jednoducho milujem

Libor Galia 05.09.2024

Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace