Všechny Barzinovy lásky

Smutek v hudbě je téma minimálně na diplomovou práci. Stačí si vzpomenout na kapely jako jsou Tindersticks, Low, Arab Strap nebo The National. Ve výčtu by pochopitelně neměli chybět solitéři typu Nicka Cavea či Leonarda Cohena. Anebo kanadský písničkář Barzin, plným jménem Barzin Hosseini-Rad. Ten přijede zanedlouho do Prahy představit nové album To Live Alone in That Long Summer. Nejen o něm jsme si s Barzinem povídali na trase Toronto - Praha (s odbočkou na Blízký východ).

V knížce Všechny moje lásky Nicka Hornbyho se hlavní hrdina zamýšlí, jestli je jeho náklonnost k popu příčinou nebo důsledkem jeho útrap. Doslova se ptá: „Poslouchal jsem tu muziku, protože mi bylo mizerně? Nebo mi bylo mizerně, protože jsem poslouchal tu muziku?“ Mám pocit, že bys k tomu tématu měl co říct.
Ta knížka je skvělá! Jednou jsem si ji vzal s sebou na turné a díky tomu jsem si ji hrozně užil. Mile mě překvapilo, že se knížka dost liší od filmu. Nejsem si ale moc jistý, jestli mám k tématu co říct. Mám za to, že nás to přitahuje k těm věcem a lidem, kteří nějak odráží naše pocity. Když nám není dobře nebo se nám nedaří, není nic lepšího, než když máme někoho, kdo si k nám přisedne a vyslechne si, co nás trápí. Vybíráme si konkrétní lidi, kterými se obklopujeme, když máme problémy. Totéž děláme i s knížkami, hudbou, filmy... Z podstaty tíhneme k uměleckým dílům, která vyjadřují nebo odráží to, čím si sami procházíme.

Zkoušel jsi někdy zpívat veselé písničky namísto smutných? Nějak si to u tebe nedovedu představit.
Budeš se divit, ale zkoušel. Snažím se psát skladby mnoha různých stylů. Některé z nich zní dost odlišně od věcí, které vycházejí na mých deskách. Důvod, proč je na desky nedávám, je ten, že se mi nedaří najít způsob, jak ty emoce vyjádřit poctivě a autenticky. Připadá mi, jako kdybych jen napodoboval styl někoho úplně jiného.

Pocházíš z Íránu a v jednom rozhovoru ses zmiňoval, že v perské literatuře je ukryto hodně smutku. Myslíš, že tvé kořeny souvisí s tím, že v hudbě tíhneš k melancholii?
Tradiční perská hudba je ponurá a smutná. Melancholie je pevnou součástí perské identity. Romantik ve mně by rád věřil, že mi v žilách koluje krev mých předků.

Ty jsi v Íránu několik let žil. Kdy to bylo a jak na to vzpomínáš?
Narodil jsem se sice v Kanadě, ale ještě před prvními narozeninami jsme se s mámou přestěhovali do Íránu, kde jsem žil do svých devíti. Umím hodně dobře farsí a na dětství v Íránu mám spoustu vzpomínek. Bývala to úplně jiná země, než v roce 1979 přišla revoluce a vlády se ujali islamisté. V řadě ohledů se Írán bohužel vrátil do středověku, i když to vypadá, že se tomu nová generace brání a snaží se držet krok s dobou. Moje rodina odtud odjela právě kvůli revoluci. Stejně jako miliony ostatních, museli jsme i my opustit život, který jsme si tam vybudovali, a začít úplně od začátku.

Jak jsi na tom se svou íránskou identitou teď? Projevuje se nebo je z tebe stoprocentní Kanaďan?
Já jsem se dlouho obklopoval výhradně západní kulturou, hlavně když jsem coby teenager vyrůstal v Kanadě. Jak ale stárnu, začíná mě perská kultura čím dál tím víc přitahovat. Čtu knížky ve farsí, pohybuju se mezi řadou talentovaných hudebníků a jiných umělců z perské komunity. Tím pádem se vlastně stýkám se spoustou Íránců. S rodiči a příbuznými taky mluvím ve farsí, takže ten jazyk hraje v mém životě velkou roli.

Cos dělal předtím, než ses dal na písničkářskou dráhu?
Coby teenager jsem trávil všechen volný čas tím, že jsem se učil hrát na bicí. Úplně jsem byl tím nástrojem pohlcený. Vydržel jsem trénovat celé hodiny a dokonce uvažoval, že bych šel studovat jazzové bubnování. Nakonec ale zvítězila moje druhá láska – literatura – a já se rozhodl ji studovat na univerzitě. Hudba je součástí mého života už dlouho a totéž platí i o literatuře. V průběhu let jsem tu a tam něco napsal, nikdy mi ale nic nevyšlo. Až letos jsem dal konečně dohromady sbírku poezie, která vyšla v limitované sérii a prodává se na webu mého labelu Monotreme Records.

Narazil jsem na řadu nálepek, kterými se lidé snažili popsat tvoji hudbu. Která z nich ti vyhovuje nejvíc? Slowcore, folk-rock, alt-country, neo-folk nebo prostě písničkářství?
Na tuhle otázku nikdy neumím odpovědět. Pořád vznikají nové nálepky a nahrazují ty staré. Žádná z nich mi nevadí. Nejsou přesné, ale nemám s nima žádný problém.

Tvojí doprovodnou kapelou prošla řada lidí. Jaká je kapela teď?
Posledních šest let spolupracuju víceméně s těmi samými lidmi, se kterými jsem natočil desku Notes to an Absent Lover. Jsou to skvělí lidé a úžasní hudebníci. Jmenovitě bubeník Marshall Bureau, basák Darren Wall, pianista Robbie Grunwald a kytarista Nick Zubeck. Všichni se významně podíleli na vzniku mé nové desky a budou se mnou hrát i naživo. Čím dál tím víc taky zpívám se zpěvačkou Amy Manusov. Kromě toho, že je součástí mé kapely, občas spolu taky vystupujeme ve dvojici. V létě 2012 jsme takhle vystupovali jako předskokani na turné Great Lake Swimmers. Nikdy mi moc nešlo vystupovat bez kapely v zádech, s ní je to ale bez problémů. Ona sama je moc dobrá písničkářka, snad jí už brzy vyjde sólová deska.

Podle tvého profilu na Last.fm jsi v minulosti odehrál dost koncertů ve Španělsku a v Itálii. Máš tam tak loajální fanoušky?
To je fakt, zvou si mě hodně. Netuším, čím to je. Rozhodně je zvláštní, jak hudba může oslovovat lidi z určité země a z jiné ne. Musím ale říct, že v Itálii a ve Španělsku spolupracuju se skvělými lidmi, kteří mě podporují a snaží se zviditelnit mou hudbu. Týká se to Giuseppa Marminy z italských Ghost Records a José Luise Cuevase ze španělské společnosti Born Music. No a samozřejmě bych nic z toho nedokázal bez pomoci svého labelu.

Tvé nové album produkoval další kanadský písničkář Nick Zubeck. Jak se spolupráce s ním lišila od nahrávání předchozích desek, kdy ses obešel bez producenta?
V minulosti už mi pomáhali Sandro Perri a Les Cooper, oba velmi talentovaní producenti. S Nickem jsme ale nyní pracovali od samého začátku. Nevěděl jsem, jakým směrem se na desce ubírat, a on byl prvním člověkem, kterého jsem oslovil. Šel jsem do jeho studia, posadil se s kytarou za mikrofon a začal nahrávat. Pak nastala perná práce s aranžemi jednotlivých písní. Trvalo nám to dlouho. Vyzkoušeli jsme spoustu možností, abychom si ověřili, které fungují a které ne. Nick je jeden z nejnadanějších lidí, které znám. Má skvělý cit pro melodii a napsat dobrou melodii není vůbec jednoduché. Myslím, že bych to album nikdy nedokončil, kdybych na něj byl sám.

Musím taky zmínit roli mého bubeníka, kterým je Marshall Bureau. Na albu hrají jeho bicí velkou roli a některé figury, které vymyslel, jsou velmi dobré. Měl se mnou velkou trpělivost, pořád dokola zkoušel nové a nové rytmy, dokud nenašel ten, který fungoval. Jsem mu tudíž dost zavázán kvůli roli, jakou při vzniku alba sehrál.

V textech písní na desce Notes to an Absent Lover ses zabýval ztrátou milovaného člověka. Má i nové album nějaké ústřední téma?
Určitě je tady návaznost. Jestliže minulá deska byla o tom, co prožívá člověk při rozchodu, tahle je o tom, co následuje poté. Nebylo to ale tak, že bych se o tom rozhodl psát. Ve skutečnosti jsem se snažil, aby skladby neměly žádné předem dané téma. Většinou si prostě sednu a začnu skládat bez jakýchkoli omezení. Takhle vznikají kostry jednotlivých skladeb. Jakmile dostanu nápad, kterým směrem by se mohl ubírat text, snažím se ho vyladit. Tohle je způsob, který obvykle při psaní textů instinktivně volím. Potřebuju mít jasno v tom, co se vlastně snažím říct, a chci si být jistý, že to pochopí i ostatní. Tentokrát mi o to ale nešlo. Chtěl jsem mít nad texty kontrolu, ale ne naprostou. Proto si nejsem úplně jistý, o čem tohle album vlastně je. Vlastně mě to i celkem baví.

V jednom rozhovoru ses zmiňoval, jak těžké je psát texty o lásce, protože už o tom samém psalo tolik lidí. Jak se ti daří vyhnout klišé? Musíš hodně škrtat?
Rané verze textů mají několik funkcí. Jednou z nich je ta, že se máš od čeho odpíchnout a teprve postupně se dostat k tomu, čím ses chtěl zabývat. Rané věci tak často končívají v koši. Další funkcí je to, že se v nich můžeš zbavit všech klišé a nepovedených obratů. Jakmile máš tohle za sebou, můžeš se pokusit vyjádřit určité věci způsobem, který buďto nikdo před tebou nepoužil, nebo který vychází přímo z tebe. Psát o lásce je extrémně složité, protože o ní psalo už tolik lidí před tebou. Vyhýbám se klišé tím, že o lásce nepíšu, to nechávám jiným.

Jednou jsi řekl, že by ses chtěl naučit zpívat o smutných věcech s odstupem, podobně jako to dělají Leonard Cohen nebo Bob Dylan. Myslíš, že už ses tomu přiblížil?
To se nedá ošidit. Podle mě to souvisí s tím, jak se díváš na svět kolem sebe a jaký životní přístup sis vypěstoval. Asi je to proces na celý život. Dost možná, že jak toho zažívám čím dál tím víc a prodělávám různé radosti i strasti, odehrávají se ve mě drobné, nepatrné posuny. A je možné, že tyhle malé změny způsobují, že skládám hudbu a zpívám způsobem, který je pro mě jedinečný a autentický. Co se týče toho odstupu, možná v tom nikdy nebudu tak dobrý jako Dylan nebo Cohen, ale třeba si najdu výraz, který bude jenom můj. To mi bude stačit.