Vstupní prohlídka: Ai Fen

„Zahraju dvakrát, zatím v Česku, jednou v Brně a 27. února křtím album postforever v pražském Punctu. Pak pojedu turné s perfektním projektem The Boiler, se kterým zahraju i v Brně,“ říká polsko-čínská hudebnice a producentka Ewelina Vlcek-Chiu aka Ai Fen. Umělkyně, známá z witchwave dua Ba:zel, po prvních singlech právě vydává debutové album postforever, které obsahuje deset tracků pohybujících se v žánru experimentálního popu s prvky screama, ambientu a techna. Co jí baví, za co utrácí a z čeho má strach?

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Říkám, že je to screamo pop nebo trauma pop, protože se jím nechávám zcela pohltit a občas musím křičet. Zároveň ze sebe vytahuju to, co mě nejvíc děsí.

S Ba:zel jsem se hodně soustředila na externí věci: politiku, společenské teorie, chování lidí v kapitalistickém světě. Zeptala se mě kamarádka, jestli emocionálně riskuju, jestli je tohle tvorba, kterou mám strach sdílet. Uvědomila jsem si, že ne. Nešla jsem do hloubky, snažila se utajit své emoce za cool filtry. Vyzvala jsem tedy sama sebe k sestupu do vlastních hlubin, obklopila se samotou, brečela jsem, křičela, vztekala se.

Zároveň jsem měla technický problém, neuměla jsem vůbec jednat jako producentka. Abych se z toho pocitu bezmoci a paralýzy dostala, rozhodla jsem se soustředit na povědomý element: svůj hlas. A to taky odkazuje na to, co na desce postforever řeším nejvíc - identitu a existenciální výzvu žít v době klimatické krize, protože ta krize bourá strašně moc představ o budoucnosti, ve kterých jsme byli vychováni.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Dýchám a potím se hudbou a zvukem. Dlouho jsem dělala vedlejší věci: studovala jsem neurovědu v USA, pak literární a kulturní teorii v Praze, učila jsem angličtinu, od šestnácti jsem měla nějaké pravidelné práce. Od roku 2014, kdy jsem potkala Dana Vlčka (druhá polovina Ba:zel, pozn. ed.) a on mi řekl “máš hezký hlas, pojďme udělat projekt”, se věnuju jenom hudbě. Je pro mě ale velmi důležitá i jóga a meditace.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Zatím jsem hrála jako Ai Fen jenom jednou. Bylo to vlastně poprvé, co jsem byla na pódiu sama, a byla jsem z toho dost nervózní, ale nakonec jsem si to hodně užila. Pohltilo mě to vlastně nejvíc, co se mi kdy stalo, asi díky tomu, že jsem nemusela reagovat na nikoho jiného krom sebe. Hraní s někým tě vysává, ale zároveň přidává energii. Když sdílím pódium s někým druhým, nejsem schopna se do té hudby ponořit úplně, jsem více připoutaná k realitě. Ale když hraju sama, řeším jenom sebe, jsem zaplavena hudbou a nechávám se unést víc.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Strach o budoucnost.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Vincentka, teplý čaj, voda. Po koncertě vřele vítám domácí pálenky.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Neexistuje něco jako útrata času, všechno má svůj smysl, i když ti to přijde zbytečné v tu chvíli. Je to tak i s penězi, jako většina hudebníků často nemám moc peněz, takže rozhoduju pečlivě, jak utratit to, co mám. Nejvíc teď šlo na master a výrobu kazet.

Jak bys charakterizovala současný svět ve třech větách?
Nadměrnost, která nás rozptyluje od sebe samých. Velká nerovnováha. Nádherná možnost v nebezpečí velkého strachu.