Vstupní prohlídka: Stratopilot

Před pěti lety založil Jakub Krajíček projekt Stratopilot, který měl být protipólem k jeho běžné práci, skládání scénické hudby. S první, stejnojmennou písní oslovil textaře a kytaristu Františka Kuču, sestavu pak doplnil bubeník Viktor Dořičák a zpěvačka Veronika Boráková aka Nika (o které jsme na stránkách Full Moonu psali nejednou). Podzimní EP odráží zkoumání okolního světa i uchování prchavých pocitů. Totéž jsme sledovali v následujícím dotazníčku.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Jakub: Vyrůstal jsem v domě, kde v přízemí natáčeli Buty první demáče, takže ty mám chtě nechtě „pod kůží“. Obecně se mi ale líbí propojení synťáků s akustickýma nástrojema, to vše na podvozku šlapajícího groovu.

Viktor: Mám rád mnoho různých stylů. Baví mě, když je v hudbě něco, čemu věřím. Co to je, to asi nedokážu pojmenovat. Takže mi vlastně na stylu moc nezáleží.

Veronika: Nerada škatulkuju, ale od dětství mne nejvíce ovlivňuje klasická hudba, jazz, folk a rock, nejvýraznější vzpomínky mám na interprety jako Vltava, Buty, Dan Bárta, Esperanza Spalding, Jamie Cullum…

František: Viktor, který mi svého času otevřel dveře k muzice, o které jsem do té doby neměl tušení. Ale s tím stylem bych byl taky opatrný. Baví mě všechno od klasiky po extrémní odnože metalu. Ale taky mi nikdy o konkrétní styl nešlo. Muzikanta to spíše omezuje. Jde hlavně o to, s kým hraješ. Že si nemusíte věci moc vysvětlovat, a tak nějak víš/cítíš, o čem ten druhý mluví. Každý do toho dá kousek sebe a výsledek je uvěřitelný pro posluchače. Ale nejvíce cítím kořeny asi na přelomu 60./70. let. Ta hudba má pro mě takový příjemný zápach hlíny. Nevím, jak to popsat.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Jakub: Pár dní v měsíci ještě pracuju jako externí zvukař v ČT, kde mám na starosti zvukový mix pořadů. Jinak se ale bavím i živím především hudbou. Mimo kapelu vyrábím hudbu „na klíč“ do všeho možného, filmů, divadla, spotů…

Viktor: Bavím se nejvíce hraním na bubny v různých kapelách, např. s Bárou Zmekovou, CI3 nebo tady ve Stratopilotu. Taky mám studio, ve kterém nahrávám bicí komukoliv, kdo mě chce mít ve své písničce, znělce nebo na albu. Míchám a produkuju různou hudbu a mezi tím lozím po skalách, jezdím na kole, jsem s rodinou a v práci.

Veronika: Donedávna jsem se živila pouze hudbou, ať už tou svou nebo jako učitelka v zušce, v posledních pár měsících se k tomu přidalo ještě divadlo, resp. muzikál.

František: Já jsem ten typ, co nejradši nedělá nic. Když je pěkně, tak rád chodím venku, pokud možno bez cíle. Nebo nějaký výlet s přítelkyní a psem někde na horách. Nebo jdu na pivo. Jedu na chatu a tam sedím na verandě a čučím na svět, že je vlastně furt pěkný. Nebo se bavím se svýma dětma, jak to všechno vidí ony. A vlastně se bavím i prací rozhlasového redaktora.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?
Jakub: Klasický problém v kapele může nastat, když členové nemůžou najít názorovou shodu, to potom blokuje celkový progres. Diktatura s lidskou tváří tedy může být ideálním modelem. Jinak klasický opruz je přesun techniky na koncerty a snad to úplně nejhorší je řízení po koncertě.

Viktor: Hraní v kapele je super! Je to výzva po lidské i hudební stránce. Baví mě to.

Veronika: Domluva na společných volných termínech?

František: Nejhorší je pocit dluhu vůči ostatním v době tvůrčí krize. Když dlouho nic nenapíšeš a to, co občas přijde, ti připadá naprosto marné. To na mě padají návaly beznaděje a marnosti, že nic nemá cenu a všechno stojí za h…o. A občasné záchvaty pochybování o sobě. Že nemám co říct a koho to zajímá. A taky sebepropagace, domlouvání koncertů, věc kterou neumím a nenávidím. A pro mě je vlastně boj i postavit se před lidi. Konec depresivního okénka. Ale ve výsledku je to všechno boží a za nic bych to neměnil. Když to všechno zaklapne a člověk nemyslí na nic a jen nechá žít muziku a povede se to přenést na lidi… To je prostě mocné.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Jakub: Jak trávím s hudbou veškerý pracovní čas, tak ji už nezvládám přijímat jinde. Třeba autorádio nepoužívám. Zapnutá televize jako zvuková kulisa – to nesnáším.

Viktor: Asi cokoliv. Jsem citlivý kluk, takže vnímám všechno intenzivně a někdy nastává problém se zpracováním a procesor se přetíží. Je to neustálý boj.

Veronika: Hluk a negativita. Jsem cíťa, to pak jde rychle z kopce.

František: Já jsem na tom někdy ještě hůř než Viktor. A zrovna my dva spolu už dvacet let hrajeme – kromě Stratopilota už asi jedenáct let s Kristýnou Krompolcovou v CI3. Dost vnímám nálady ostatních. Takže když se sejdeme před koncertem ve zkušebně u balení a někdo přijde dodělaný kvůli nějakému průseru nebo tak, taky mě to stáhne dolů.
Často se mi stává, že místo abych hrál, tak přemýšlím, proč se ten týpek u baru tak divně směje, proč po téhle písničce lidi málo tleskali, nebo začnu přemýšlet, že tenhle kousek textu vlastně nedává smysl. Nebo začnu uprostřed písničky vést imaginární diskusi s člověkem, se kterým jsem se náhodou potkal před dvěma měsíci a střetli jsme se třeba kvůli rozdílnému světonázoru. Ale zase z toho někdy vznikají dobré texty.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Jakub: Pořád mě fascinuje, jak dokáže život harmonizovat dobře načepované plzeňské pivo. To je potřeba zkoumat znovu a znovu. Když je toho ale příliš, povoláme na pomoc Jacka s colou, ti se postarají o parádní koncovku a šťastné ráno.

Viktor: Chlebíčky, gulášek, řízek, víno. Ale většinou řídím, takže víno škrtám a připisuju minerálku.

Veronika: Voda! Nesycená!

František: Naprosto souhlasím s výše uvedeným. Rád řídím na koncerty, ale nerad zpátky. Bohužel musím přiznat, že trocha alkoholu před hraním a po něm je pro mě téměř nutnost. A po hraní rychle kouřit. Je to nemoderní, já vím…

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Jakub: Tak je to samozřejmě vybavení do studia, analogové synťáky. Kdo je okusí – toho nepustí.

Viktor: Mám rád staré bubny a velké činely. Hodně času strávím ve studiu nahráváním tří sté verze bicích, abych si ověřil, že ta první byla nejlepší. To samozřejmě vím už dlouho, ale vždycky si to raději ověřím.

Veronika: Sluchátka, chrániče sluchu.

František: Kytarové krabičky. To miluju. Sem tam rozložit a přestavět pedalboard. Jsem taky fetišista přes trsátka. Mám doma takovou plechovku od čaje… Moc jsem nikdy neuměl mít více kytar, ale už jsem se naučil mít dvě. A v těch se rád vrtám, zkouším různé struny, nastavení, abych se vždycky vracel zpátky na začátek. Rád hraju s nahrávkami, nebo jen tak lítám a experimentuju se zvukem, abych pak ve výsledku hrál vlastně pořád stejně. A rád si hraju jen tak na akustiku Neila Younga a podobně.

Jak bys charakterizoval/a současný svět ve třech větách?
Jakub: Já si velice vážím toho, kde žijeme. V kontextu se zbytkem světa žijeme v jedné z nejbohatších zemí. A současný svět? Ten je nedokonalý stejně jako lidská rasa. Takže máme-li výhrady, máme je k sobě. Pardón, tyhle otázky rád košatě rozeberu, ale chybí mi to plzeňské…

Viktor: Velká rychlost. Velká ega. Velká naděje. Ale zadara to nebude.

Veronika: Nepředvídatelnost & uspěchanost.

František: To asi neumím. Podle mě je svět více méně pořád stejný a každá generace si myslí, že ta její doba je právě ta zlomová a po ní přijde buď nebe na zemi, nebo všechno skončí. Ale ono se to všechno pořád valí dál a vrací zpátky a ve všech aspektech to spěje k lepšímu i horšímu a vlastně nikam. Tak se v tom snažím moc netopit (ne, že by mi to šlo). Ale jsem rád, za to, kde, kdy a s kým žiju.