Vstupní prohlídka: Jay Delver

Česká skupina Jay Delver platí za aktuální objev domácí funk/soulové scény. Novou nahrávku Money Will Burn, plnou příběhů o spáse lidstva od neduhů moderní doby, pokřtí v rámci patnácté edice festivalu Groove Brno v brněnském Metro Music Baru. Klavíristu, saxofonistu a frontmana Jakuba Urbánka jsme proto podrobili vstupní prohlídce. Čtěte o hraní v kapele i o fungování světa.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Jako malej jsem poslouchal Scooter a později Karmu (fakt), ale doma vždycky hrála i starší hudba. Máma si pouštěla Eltona Johna, táta rád bavil svoje kamarády tím, že hrál na kytaru blues a k tomu si vymýšlel texty. A to se ve mně asi později nějak aktivovalo. Když mi bylo osmnáct a začínal jsem se seznamovat s klávesama, objevil jsem náhodou hudbu Billyho Joela (shodou okolností jsem hledal na YouTube návod, jak hrát Your Song od Eltona) a celej svět se mi změnil. Aniž bych uměl pořádně hrát, začal jsem drtit hodiny denně, abych se jako svou první písničku na piano naučil docela náročnou skladbu New York State of Mind. Teď po těch letech hrajeme s kapelou hodně jinou hudbu (a samozřejmě i vlivy ostatních muzikantů a producenta Amáka jsou v písničkách hodně znát), ale co mě nepustilo, je láska k dobré melodii (jednou bych nějakou FAKT dobrou rád napsal). Žánr jsme nikdy v kapele moc neřešili. Hrajeme, co nás baví, co máme rádi, a snažíme se to dělat tak, aby to bylo přístupný pro kohokoliv, a zároveň to umělo překvapit a pobavit i náročnější posluchače.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Skoro ničím! Snažím se živit tím, čím se bavím, a naopak. Občasto dochází k tomu, že jsem bez peněz a zdeptanej, ale to je holt asi daň. A dokud je alespoň té zábavy dost…

Co je nejhoršího na hraní v kapele?
Domlouvání! Praktický věci jako termíny zkoušek, dolaďování různých detailů, dochvilnost. Se všema je to s náma hrozný a s věkem čím dál horší. Hrát sám bych ale nechtěl. Tím bych se připravil o slušnej díl té zábavy.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Všechno. Neumím se soustředit vůbec na nic skoro nikdy. I tyhle otázky si některý musím číst dvakrát, protože v půlce věty už jsem myšlenkama jinde. Když se ale fakt na něco potřebuju soustředit, tak se občas stane zázrak a jsem jak hypnotizovanej. Třeba když hraju dobrej koncert, tak mám pocit, jako bych se soustředil na každej tón zpěvu, kláves, kapely, na každej úder Štely (bubeník) a na každej pokřik každýho člověka v publiku. Zajímavý, jak dokáže mozek přepnout mezi neschopností vnímat jeden vjem, a schopností vnímat desítky, ne-li stovky vjemů. Ale ono se to nějak slije v jednu obří hvězdu sálající energii a její gravitace mě nepustí.

A pak taky udržím pozornost, když mám zajímavej nápad na písničku. Ať už sedím u kláves, nebo stojím frontu na úřadě, neumím se soustředit na nic jinýho. Je to jako šílenej hlad nebo svědění. Nedá mi to pokoj, dokud si nesednu a nezačnu na tom dělat. Tak vznikly snad všechny písničky, který hrajeme.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Nevím. Před koncertem moc na jídlo nemyslím (což je u mě co říct) a pití za mě nějaká výborná neperlivá neochucená pramenitá voda (nemůžu si pomoct, pro mě mají různý vody různou chuť!) a možná zázvorovej čaj s medem. A když bych se chtěl jó odvázat, tak maté.

Jsem nudnej páprda, na drink mám chuť jen občas po hraní, když si se mnou chce někdo pokecat.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Peníze neutrácím skoro za nic. Abych mohl dělat co nejvíc hudbu, jsem nucen žít tak trochu jako buddhistickej mnich, ale občas mi to nedá, a když je v akci dobrej VST plugin (vím, že česky se říká plugina, ale furt s tím nejsem sžitej), tak neodolám – miluju fakt dobrý digitální kompresory a barvy signálů z konzolí, kterýma obohacuju pro svoje potěšení dema, který doma nahrávám, aby je pak skoro nikdo nikdy neuslyšel. A občas zajdu na koncert (volňásky od kamarádů odmítám, taky si musej nějak vydělat na svoje „VSTčka“). Kdybych měl víc peněz, koupím si nový klávesy a možná i analogovej synth a rozšířím svoji sbírku mikrofonů, abych nemusel všechno nahrávat na SM7B a NT1A. No a nejvíc paradoxně utratím za plátky na saxofon, na kterej skoro vůbec nehraju – takhle málo já utrácím!

Čas investuju nejraději do sebevzdělání – hudební produkce a mixing (rád koukám na videa na YouTube s pocitem, že se „vzdělávám“), cvičení zpěvu a hry, občas si rád najdu náročnou písničku a tu se pak učím hrát/zpívat/pochopit a asi nejraději si prostě jen sednu a brnkám si na piano často úplný blbosti, zkoumám zvuky a kombinace tónů a progrese akordů a prostě se bavím jako děcko na hřišti (samozřejmě si u toho přijdu jako pilot letadla ve stavu bez tíže).

Jak bys charakterizoval/a současný svět ve třech větách?
Bez vulgarismů je to výzva. Přijde mi příšernej, chaotickej, nehostinnej a strašně nebezpečnej, a přitom tak krásnej plnej lásky a harmonie. A vždycky to tak nejspíš bylo a vždycky bude.