Vstupní prohlídka: Lament

Lament. Nejen fanoušci si vzpomenou na stejnojmenné album (2020) písničkáře Jakuba Cermaqua, které má poněkud nečekané pokračování. „V létě 2022 jsme si dali s Pavlem (Kielberger, producent a experimentátor, pozn. ed.) první zkoušku, abychom oživili písně z mé nikdy nehrané rapové desky Lament pro účely její pódiové prezentace. O rok a několik desítek koncertů později už jsem v údrnickém studiu Aluna rapoval vokály do dvanácti zbrusu nových, tentokrát společných skladeb,“* říká Cermaque. Apokalyptické vize i sociální kritika, poezie, u které se tančí. A dvojice Lament v naší čekárně u příležitosti jejich aktuálního alba Prší v prázdném domě.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Pavel: Další hudební styly.

Jakub: Vždycky mě fascinovaly možnosti, které nabízí spojení slova a hudby. Obrazně řečeno: slovo má blíž k hlavě a duchu (znaky, významy), zatímco hudba k tělu a duši (rytmus, emoce) a obojí se intenzivně setkává, umocňuje a navzájem si pomáhá v oblasti srdeční. Zprvu jsem poezii jenom psal a občas nahlas četl, později je obalil písničkářstvím a začal zpívat. Rap beru jako přirozené pokračování tohoto průzkumu.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Pavel: Musím přiznat, že za poslední rok jsem nějak zapomněl na další věci – hudba teď zaobírá veškeré myšlenky, které mám, zbytek už jsou jen základní instinkty. Naučit se pracovat s vlastním časem je mým velkým úkolem do budoucna. Chybí mi čtení, i když zrovna rozhovory s kýmkoliv, kdo se mihnul kolem hudby, čtu dennodenně. Baví mě vyrazit ven do přírody, což se snažím pravidelně dodržovat. A baví mě udržovat vztah s nejbližšími. To je pro mě obzvlášť tenhle rok hodně důležité.

Jakub: Pro Knihovnu Václava Havla chystám různá vzdělávací videa a kratší formáty, roky se v různých vlnách věnuju i animaci a režii hudebních videoklipů. Hodně času trávím se svou skvělou dcerkou, kterou mám ve střídavé péči. Často tančíme v kuchyni na různé tuctucy. Čtu knížky, všude kde můžu. Kreslím. Píšu. A neustále odněkud někam jezdím, to ovšem zrovna souvisí s hudbou hodně.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Pavel: Pravidelně mezi těmahle póly osciluju. Poslední dobou hodně ohledávám výhody a nevýhody kapelního fungování. Obrovskou výhodou je energie, která se hromadí ve správné kombinaci lidí a která je v jednom člověku nenahraditelná. Kapela zároveň člověka učí komunikaci a ohleduplnosti, práci pro něco společného a všechny převyšujícího. To, co máme mezi sebou s Kubou v Lamentu bych ale nenazval kapelou. Jednak je to duo, ale hlavně je to přátelství, na kterém všechno ostatní stojí. Nevýhodou hraní v kapele je pro mě určitě čas, který uběhne od nápadu k jeho zhmotnění. Možná proto jsem vlastně nikdy svoji kapelu neměl. Zrovna pomáhám připravovat album, které skoro jistě zabere většinu roku, album Lamentu ho zabralo více jak polovinu, sám zvládnu vytvořit album během týdne. Ale obojí stojí za to. Baví mě spolupracovat s lidmi, stejně jako mě baví pracovat sám, bez přizpůsobování se a vysvětlování.

Jakub: To nejlepší bývá úzce spjato s tím nejhorším, nebo ne? Jakákoliv úzká spolupráce s dalšími lidmi je vždycky školou kompromisu, a tudíž velkým testem vlastního ega i vlastních limitů. Zároveň jsou ale takové střety nejlepším způsobem, jak se posouvat a růst, jak neztratit empatii a schopnost komunikace. Pro mě coby životního solitéra je to vždycky velká výzva.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Pavel: Asi velké množství lidí kolem mě. A rozhodně velké množství lidí kolem, když probíhá zvuková zkouška před koncertem. S elektronickými nástroji je zkouška zvuku pro koncert stěžejní, člověk nemá lepší odezvu, než jakou si sám pro sebe spolu se zvukařem připraví. Ne vždycky se ale ocitne v prostředí, kde by se mohl po čas zvukovky izolovat od zbytku dění a ostatních lidí a zůstat v soustředění jen se spoluhráči a zvukařem, taková je realita. No a zrovna na posledních koncertech jsem v tyhle chvíle obtížně hledal klid a pozornost. Učím se ale nenechat se tolik vyvést z rovnováhy tím ani čímkoliv jiným, co prolítne kolem. Je třeba být nadšený a klidný zároveň. Snažím se to aplikovat, kde to jen jde.

Jakub: Telefonát. Od dětství mám podivně nervní vztah k telefonování a když zvednu telefon, dostanu se obvykle okamžitě do tenze, kterou dovedu často překonat jen nějakou formou stylizace nebo hry. Jako bych potřeboval verbálně potvrdit, že jde o podfuk – že se s druhým člověkem sice slyším, ale ve skutečnosti tu není. Nejradši bych ty telefony vůbec nebral.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Pavel: Mátový a/nebo zázvorový čaj.

Jakub: Bez vody.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Pavel: Syntezátory, drum machiny, sekvencery, kabely, kabely…

Jakub: Asi za lístky na koncerty. Svého času jsem neměl vůbec žádné peníze, jezdil roky všude stopem, hrál na ulici a na všech koncertech se nechával psát na guestlist. Teď už peníze vydělávat musím, kvůli dospělému životu, rodičovství, nájmu atd., tak je rád občas použiju smysluplně – a zakoupení lístků na koncert oblíbené kapely, i když je obvykle plná kamarádů ze scény, mezi takové smysluplné použití peněz jednoznačně patří. Když nebudeme na koncerty chodit, zahynou.

Jak bys charakterizoval/a současný svět ve třech větách?
Pavel: Svět je plný lidí, zvířat, věcí, a o nich si budeme povídat přeci. Ale až příště, znova. Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova.

Jakub: Existuje současný svět? Při vhodně zvoleném defokusu je zjevné, že jsme jen mžitky poletující na rohovce věčnosti. O současném světu dovedu říct jen to, co bych asi řekl o kterémkoliv světu minulém i budoucím: je fantasticky rozmanitý, záhadný, složitý, propojený, divoce se bránící entropii, a přesto fatálně spějící k zániku. To, myslím, platí o světu lidí i o světu obecně. Je to úžasný svět, měli bychom o něj víc pečovat.