Vstupní prohlídka: Lee

Jestli nás za poslední rok ve Full Moonu zaujala nějaká tuzemská nahrávka kapely, o které se moc neví, bylo to EP The Pulley System olomouckých Lee. „Maskovaný shoegazing se sluncem v zádech a melancholií v srdci,“ tvrdí o sobě. Zpívající kytarista Honza Srostlík, zpívající bubenice Dominika Jančíková a basující Lukáš Bartulec do své dynamické hudby vkládají „něhu, napětí, lásku, zlost i záludnost“, protože „v závětří své zkušebny brzy zjistili, že právě v uspěchaném a přetechnizovaném světě má smysl společně vytvářet rockové songy, které zrcadlí pocity každého z nás“. Tak.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Dominika: Kdysi jsem hodně poslouchala ska, reggae, později downtempo. Pak jsem objevila PJ Harvey, ta je dodnes mojí number one. Silný vliv má i progresivní rock, se kterým mě před lety seznámil Honza. Pamatuju si, jak jsem seděla přikovaná ke křeslu se sluchátky na uších, v naprostém úžasu. Dnes hodně poslouchám taky „konkurenční“ kapely a sleduju, v čem jsou jiné. Kromě už zmíněné PJ Harvey nedám dopustit na St. Vincent, Annu von Hausswolff, Annette Peacock a Esperanzu Spalding.

Lukáš: Spoluhráči. U nás v kapele je každý trochu jinde. Nemyslím si, že jsme převratně originální, ale ta energie jde přes nás tři. Vzniká kompromis. Naše styly se ovlivňují a propojují. Doufám, že to za ty nervy stojí…(?)…jo! Stojí!

Honza: Částečně už rodina, protože doma se poslouchaly různé žánry, ve všech ale dominovala kytara, od metalu přes rock až k folku. První dětskou láskou byli Queen, a to zdaleka nejen díky Greatest Hits I & II. Postupem času se k nim přidávala, a stále přidává, spousta dalších interpretů, mnohdy i úplně mimo rock a kytary. Obecně mě inspirují upřímné texty, práce s dynamikou a neobvyklé kombinace zvuků. A samozřejmě lidi v kapele a vůbec kolem mě, vlastní úvahy atd.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
D: Učím na střední škole v oboru grafický design.

L: Čtu si, turistikuji a živím se jako stolař.

H: Pracovník sociálních služeb v Chráněném bydlení pro osoby se zdravotním postižením. To mě živí i baví navzdory časové a psychické náročnosti. Ve zbylém čase je to kolo, příroda, filmy, knihy.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
D: Asi vlastní pochyby a vědomí, že s úsilím buduješ něco, co je hrozně křehké a může se kdykoliv rozpadnout. Když se snažíš a na koncert přijde málo lidí, je to demotivující, ale spraví to další koncert. Nejhorší nebo nejtěžší je prostě najít společnou cestu a vytrvat.

L: Mimo jiné dosáhnutí toho, aby nově vznikající skladba měla tu zásadní energii, kterou v ní cítíte, ale nejste ji schopni popsat spoluhráčům (a mnohdy ani sobě). Pak dost nedávám stres spojený s koncerty. To bývá občas peklo. A když mi někdo po koncertě říká, jak to bylo super, ale já jsem přitom hrál naprosto čuňácky. To miluju. Bez kapely se není s kým hádat, usmiřovat a inspirovat.

H: Všichni tři jsme demokrati, takže jakékoliv domlouvání je většinou poměrně zdlouhavé (termíny koncertů, zkoušek, tvůrčí proces, schvalování fotek apod). Výsledek naštěstí většinou odpovídá vynaloženému úsilí... snad. Bez kapely se cítím být dost nejistý, sám bych v životě nevlezl na pódium.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
D: Hlad.

L: Když mi někdo sáhne na ucho. A při hraní bubenické errory.

H: Na koncertě zánět v krku, neočekávaně ukončený přechod na bicí a občasné pochyby, zda jsem ve správnou chvíli na správném místě. V životě zabedněnost a hrubost.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
D: Je mi to celkem jedno, vždycky mám svačinku v batůžku. Ale radost nám udělá i voda. Když už neplatíme pronájem prostoru, cokoliv navíc nás vždycky pozvedne – funguje to spíš symbolicky. Pamatuju si, že jsme odehráli výborný koncert po chlebu se sádlem v přerovském klubu Teplo.

L: Na celou backstage kašlu. Stačí svačinka z domova. Hlavně, aby přišli lidi.

H: Tohle jsem zatím zažil jen třikrát, kupodivu pokaždé v nechvalně proslulém Přerově. Jednalo se o DIY akce kapely Mancuso a vždy to byly chlebíčky s pomazánkou - hvězdný pocit! Jinak tento servis vlastně ani nečekám.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
D: Peníze utrácím za bubenické serepetičky, teď třeba uvažuju o jiném kopáku. Občas si uděláme výlet za koncertem třeba až do Berlína. Hudbu na fyzických nosičích kupuju málo, v podstatě jen na koncertech. Často ale nějaký dostanu darem. Zážitek se s digitálním poslechem nedá srovnat.

L: Za lampy, struny, efekty, zkušebnu, palivo, zvukaře, za vlezné na koncerty jiných kapel. Dlouho jsem si nekoupil nějaký vinyl, si říkám…

H: Struny, trsátka a zase struny, efekty na kytaru či zpěv, někdy lampa do zesilovače. Dále pak LPčka, občas CDčka nebo downloady z Bandcampu, nepohrdnu ani hezkou MC kazetou.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
D: Svět jako by neměl koncept – neexistuje univerzální „něco“, na čem by se všichni shodli. Je tak roztříštěný, plný mocenských zápasů a tužeb lidí, že se v tom nikdo nevyzná. I moje každodenní realita je taková – nutí mě jít po povrchu všech těch možností a vjemů, jinak bych asi skončila v léčebně nebo na ulici.

L: Honem! Honem! Honem!

H: Je mi z něj často smutno, i když momenty štěstí se určitě najdou. Ze světa si děláme hřiště, bojiště, hnojiště a zapomínáme po sobě uklízet, což nám asi nebude procházet věčně. Ale jestli se má tenhle Titanic potopit, tak by se mi zamlouvalo být v kapele hrající v podpalubí až do poslední chvíle!