Zaniklé pražské kluby: volnočasový program na několik let

Potkaly se před dvěma lety na benefitu pro Kliniku v Café Na půl cesty. Staly se kámoškami a v následné korespondenci à la punkerky na mateřské se stále častěji vzpomínalo i na různé koncerty, akce a kluby, které Věra Šebestová a Karolina Válová zažily. Jednoho dne přišel nápad to všechno sepsat. Na světě je tak počin Zaniklé pražské kluby, mapující místa, která již dávno zavál čas, i ta, kde to tepe a hraje i dnes.

Existuje alespoň velmi přibližný odhad, kolik klubů a squatů s kulturním programem fungovalo na území Prahy od začátku 90. let minulého století?
Obě: Téměř se nám chce odpovědět protiotázkou. Jaká je "definice klubu"? Je to podnik pouze s živou hudbou? S koncertním sálem? Je spousta míst důležitých pro kulturu, které bychom pojmenovaly asi jen bar nebo kavárna. Navíc se přidává rozdělení žánrově dramaturgické a co pak v rámci naší stránky třeba s country klubem. Ale abychom tak nějak střelily vlastní odhad...

Ano?
Obě: Existuje internetová stránka, která je jen obecným soupisem pražských hudebních podniků. Zavřeným místům smaže úvodní fotku, název nechá. Na ní najdeme kolem 350 titulů. Ale je jasné, že ne každý porevoluční klub měl web a nějaké internetové výstupy. Některé navíc stále existují pod stejným jménem, ale dramaturgie je jiná a cílí na jiné skupiny návštěvníků.

Jaký byl váš start a jak se daří dnes? Facebooková stránka se pomalu ale jistě plní, asi je s tím i hodně práce...
Obě: Facebook byl jednoduché a rychlé řešení, provizorní a u toho prozatím zůstalo. Do té doby jsme ani jedna neměly žádné puzení shromažďovat informace o klubech, archivovat staré vstupenky, plakáty nebo fotky. Naopak myslíme, že jsme obě dost nesentimentální a náš vztah ke klubům byl ryze "uživatelský". Ani jsme nikde nebyly evidované jako štamgastky s vlastním půllitrem, maximálně jako fanynky některých kapel.

Všímám si také, že v debatách k článkům se přidávají i pamětníci, sami aktivně doplňují své vzpomínky, historky, fotografie. Takový feedback potěší. Čekaly jste to?
Obě: Odezvou i ochotou čtenářů informačně i obrazově pomoci jsme mile překvapené. Samy jsme nejprve psaly o podnicích, které jsme znaly. Postupně jsme ale reagovaly na žádosti pamětníků a začaly hledat informace i o těch dalších. Často se stalo, že jsme se se čtenářkami či čtenáři osobně sešly a ve většině případů se nadále kamarádíme. Hlásí se nám nejen pamětníci-návštěvníci, ale celé kapely nebo produkční a provozovatelé klubů.

Ty ohlasy ale přicházejí až po vydání textu. Jak pracujete vy samy?
Obě: No, nejprve se dohodneme na tématu. Nápady přichází většinou od Věry a v poslední době hodně od čtenářů. Pak začne hledání informací přes internet. Pokud vystačí na aspoň malý článek a dají se najít nějaké fotky, dáme na stránku s výzvou, ať se ozve ten, kdo něco ví. Samotné texty tvoří ve většině případů Karolina. Věra je na rešerše a komunikaci se čtenáři. Karolina také hledá v knihovnách nebo v akademických pracích. Dost lidí z prostředí kulturologie či sociologie klubovou tuhle tematiku zpracovává. Rozhodně teda nejsme "jen dvě", na každém článku se podílí formou komentářů a upřesnění na pět dalších lidí. Máme stálé informační podporovatele, shromažďovatele materiálů, kteří však nemají ambice sami psát. Jim patří velký dík. Pokud se pak sejde ohlasů a doplňujících informací více, není problém text doplnit či přepsat.

Když samy srovnáte klubovou scénu dnes, před deseti, dvaceti a takřka třiceti lety, v čem vidíte největší rozdíly? Co vám z těch starších časů dneska chybí nejvíce a bez čeho jste naopak rády, že se můžete obejít?
Věra: Mohu to posoudit maximálně dvacet let nazpět. Chybí mi nadšení a energie 90. let, kdy koncertů nebylo tolik. Po čem se mi opravdu nestýská, jsou hygienické podmínky na WC a zakouřené prostory.

Karolina: Já můžu hodnotit situaci tak maximálně před osmnácti lety. Myslím, že je klidněji, lidi se na koncertech kvůli přesvědčení už moc neperou, raději trollí na internetu. Posledních pár let jsou v módě koncerty až do ranních hodin s mnoha kapelami, míchá se fanouškovská základna, není to tak stylově vyhraněné, což kvituji. A pochopitelně, nekouří se, resp. ty nejzajímavější debaty se odehrávají venku. Nabídka hudby a kultury rozhodně převyšuje poptávku, v Praze se dá jít na dobrou zahraniční kapelu kdykoliv během pracovního týdne. Spory kolem hlukových limitů nahradily spory pozemkové a majetkoprávní, proto spousta zařízení zaniká.

Co klubový život dal a vzal vám osobně, proč vás fascinují právě tato místa?
Věra: Kluby a kulturní prostory obecně mě fascinovaly odjakživa, je v tom touha se trochu odlišovat, ale zároveň být součásti nějaké skupiny lidi, s níž se člověk víceméně názorově shoduje. Bez klubů bych byla ochuzená o hodně přátel a známých nejen z řad návštěvníku, ale i účinkujících. Na některých akcích v rámci projektu RVHP (Rada vzájemné hudební pomoci) funguji jako spolupořadatelka, ale to je téma na jiný rozhovor.

Karolina: Pozitiva? Podpora začínajících umělců, možnost nejrůznější realizace pro umělce už zavedené, spolupráce různých osob na různých rovinách, benefiční přesahy, tvorba komunity, přátelské vazby, už jen to, že člověk nejí, nepije a neposlouchá hudbu sám... Chvála klubům. Ale stejně tak kavárnám, galeriím a divadlům.

Mapujete i squaty. Máte nějaké squaterské zkušenosti?
Věra: Nemohu o tom hovořit vyloženě jako o dlouhodobější zkušenosti, ale pár dnů jsem pobyla na Praseti (vila Miluška – satelit squatu Milada, pozn. a.). Jinak jsem byla přítomná pouze jako návštěvnice přednášek a koncertů. Necítím se příliš být kompetentní o squattingu hovořit a nějak souhrnně hodnotit situaci.

Karolina: Má zkušenost je čistě návštěvnická, fanouškovská a podporovatelská. Koncerty, debaty, pár korun na dobrou věc, nějaké to pivo. Prostředí kulturních aktivit organizovaných spontánně a "zdola", bez dotací, sponzorů a cenzury je mi nicméně blízké.

Zaniklé pražské kluby nejsou jen vzpomínky, občas mapujete i současné dění. Budete v tom pokračovat?
Obě: Ano, rozhodně. Chceme zveřejňovat kauzy klubů a koncertních prostor, kterým hrozí zánik, informovat o beneficích a solidárních aktivitách vzhledem ke kulturním centrům. Sem tam přihodíme aktualitu o některém z evropských squatů, dost jich sledujeme na Facebooku. Taky jsme zavedli rubriku Mimořádná perla, v jejímž rámci vychází články o nějakém zaniklém klubu mimo republiku. Zatím to byl manhattanský CBGB a jeden moskevský podnik. Chystáme článek o nově vzniklém autonomním centru v Lisabonu.

Nedávno vznikly vámi inspirované stránky Zaniklé brněnské kluby. Neuvažujete, že pokud jednou vyčerpáte pražské zásoby, vydáte se i jinde po vlasti?
Obě: Za ten brněnský projekt jsme moc rády, i když pražské prostředí znamená slušný volnočasový program na několik let. Zatím jsme se, až na výjimky, zabývaly punkovou a přilehlou scénou. Díky čtenářům nakukujeme do techno a elektro problematiky, o hiphopové scéně nevíme nic, určitě zbývá pár nepopsaných metalových doupat a pak taky klubové kuriozity - zatím jsme v tomto ohledu psaly jen o Vlachovce. Možná dojde na Příbram, k té má Karolina hodně blízko, Věra zase k Pardubicím a všeobecně k hudební scéně "východního bloku".

Zaniklé pražské kluby coby kniha nebo třeba seriál v nějakém tištěném médiu... Je to utopie?
Obě: Jsme si vědomy toho, že jakkoli je prostředí Facebooku mile interaktivní, je to médium nestálé a informace na něm jsou velmi křehké. My navíc dost flákáme nějakou evidenci, statistiku a především zálohování fotek. Nejvíc by se nám asi líbil web, ale zatím je utopické platit si doménu. Uvažujeme udělat miniedici u samizdatového vydavatelství Nájezd, jen za výrobní náklady a jen pro čtenáře našich stránek. K tomu pak nejspíš pořádný večírek v nějakém dosud existujícím klubu. Tak do roka a do dne to vidíme.

Nejlepší klubové koncerty nebo parties, které jste zažily, nejoblíbenější kapely, interpreti, producenti či DJs?
Věra: Nejvíce koncertů jsem navštívila kolem roku 2000. Z oblíbených interpretů mohu zmínit TN, V.T. Marvin či N.V.Ú., ze zahraničních poté Lecsa-Punk nebo Auróru z Maďarska. V současnosti mám ráda kapelu 1/5 z Běloruska nebo Mať, makaroni taschi a The Dead President z Ruska nebo legendu Zrada z ukrajinského Charkova. Nejoblíbenější klub v posledních pár letech je Boss bar v Poděbradech, kde často hrají hodně exotické hudební počiny.

Karolina: Výčet by byl nadlouho a nevím, zda se sem hodí hláška "reggae je bezva u žehlení". Pořád zjišťuji, že posouvat hranice předsudků, zvlášť u hudby, je obohacující... Ale dost vtipů. Rozhodně vzpomínám na 1998 Ratos de Porão na Ladronce, pak o víc jak deset let později na U.K. Subs v Abatonu a Misery Index v Exitu Chmelnice. Pak, už bez data, z těch větších koncertů na Henryho Rollinse, Toy Dolls nebo Flogging Molly v Rock Café, In Other Climes v Modré vopici. Nedávno jsem se těžko vzpamatovávala z mocného hudebního zážitku v podobě Sheeva Yoga a Melt Banana v relativně nové smíchovské Eternii. Poměrně dlouho mě bavila oldschool domácí punková scéna jako N.V.Ú., Slobodná Európa, Spots nebo vtípky typu Požár mlýna a Atari Terror či Gutalax. Mimochodem, znáš třeba portugalské fado nebo brazilský elektronický experiment Rakta?