Žižkovskou Nocí: zážitky a přežitky (anketa)

Kdo jednou zabloudil na Žižkovskou Noc, příští rok tam přijde zas, kdo jednou zabloudil na Žižkov, bude tam mnohem častěji. Tak prostě se věci mají. Letošní rok bude Full Moon kurátorovat v rámci festivalu tři stage během tří dnů, na různých místech (Fuchs2, Palác Akropolis, Žižkostel) a v různých časech, ale vlastně tak nějak do rána, ostatně kdo by chodil spát, když město je jak Babylon. Zeptali jsme se několika lidí z pořadatelské crew, na co vzpomínají z let minulých, lidí, kteří za plentou třídenního tripu zastávají velmi různé funkce. Skliečka dotykov…

Zážitků s Žižkovskou Nocí jsou stovky a je těžké vybrat jeden. Ale zkusím to. Jediný důvod, proč festival funguje devět let, je přátelství. Nikdy nebyl jiný důvod to dělat než to, že akci pořádáme v kamarádské atmosféře v partě přátel, kterou víc pojí vzpomínky a zábava než ekonomická situace. Pár let zpět jsme potkali izraelského pankáče Ofera, který nyní hraje sólově jako Hulit Bullet. Psal nám před Žižkovskou Noci, že dorazí a že nám s akcí pomůže a tak dále. Bral jsem to vzhledem ke vzdálenosti jako takový to „blablabla jasně že dorazíš”, sliby, kterých padly desítky. No a den před Nocí mě probudila SMSka, že Ofer opravdu přilétá do Prahy a že kam má pak jet na Žižkov. Nevěřil jsem, že to čtu, a byl neuvěřitelně dojatý, že někomu naše akce stojí za to cestovat stovky kilometrů, aby pak mohl trhat lístky na Žižkově.
Marek „Zefv” Dočekal, hlava ŽN

Nejdůležitější zážitek loňského ročníku se točil kolem polské choreografky Marii Zimpel a jejího sóla noish~, které projelo celou Evropu a jehož poslední zastávka měla být právě na Žižkovské. Bylo mi ctí, že si Maria vybrala Prahu pro derniéru, a zároveň v tom bylo trochu smutku. Představení jsem viděl třikrát živě a nejméně pětkrát ze záznamu, a tak se mi svět bez noish~ jevil jako poněkud chudší. Když jsem se s Mariou viděl po festivalu na procházce Žižkovem, první, co řekla, že to bylo nejlepší představení, co odehrála, a že bude s noish~ pokračovat. Byla to zásluha především skvělého týmu Venuše a diváků, stejně jako atmosféry Noci. Věřím, že celá žižkovská dionýsie má na svědomí další řadu obdobných příběhů, že duch festivalu má sílu inspirovat a utvrzovat diváky i umělce, že celé tohle snažení má smysl.
Petr Dlouhý, dramaturgie literární a divadelní sekce ŽN

Nejlepší historka z Žižkovský se stala během ročníku 2014, byla to moje první Noc a byl jsem ještě bažant, co z toho byl hrozně odvařenej, zažil jsem tam taky svůj první koncert Hentai Corporation a dodneška nejlepší kotel svýho života. A Radek Škarohlíd mi dal hubana a polil mě jägerem!
Štěpán Sukdol, propagace a distribuce ŽN

Jinak se toho pro mě vlastně moc loni nestalo, jak jsem dělal produkci na Nákladovym nádraží. Nedorazili lidi z Lunchmeatu, který to měli svítit. Tak jsme si to nasvítili sami. I když jsme předtím nic nesvítili. Kapela čůrající si do vlastní dodávky byla před Bike Jesus, už končil program, vynášeli si věci. Naložili do dodávky, zapálili cigára a že prej potřebujou chcát, do klubu se jim zpět nechtělo, tak že půjdou mezi auta… Našli první mezeru a začali čůrat. Bohužel ta první mezera byly otevřený posuvný dveře do jejich dodávky. Pán zvracející nosem asi nejdřív nosem zvracet nechtěl. Asi teda nechtěl zvracet vůbec, ale pak ho to přemohlo a chtěl to zastavit rukou. Tak si jí ucpal pusu a začalo to jít nosem. Olšanský náměstí.
Vašek Kokeš, vizuál ŽN

V předchozích dvou letech jsem měl na starost technickou stránku festivalu a zejména logistiku, takže těch neuvěřitelných zážitků zase tolik nebylo. Pomineme-li tedy nutnost s minimem vozů a lidí obstarat rozvozy, svozy a převozy všeho představitelného, od jídla pro kapely přes techniku až po interprety samotné. Dvě hodiny spánku a pitný režim složený z kávy a energy drinků, nuda. Spíše tedy zavzpomínám na rok 2016, kdy jsem ještě na festivalu působil jako stage manager. Toho času jsem měl pod palcem Modrou Vopici, kde mělo zahrát třináct kapel. Bylo klíčové dodržet rozpis. Pět minut do začátku zvukovky a Keep on Rotting nikde. Zhruba osm minut před vystoupením zastavilo u klubu auto, z něj vyskákala kapela, okamžitě začala stavět a naostro spustila na minutu přesně. Tohle jsem v životě neviděl.
Jan Majerníček, produkce ŽN

Žižkovská vždycky měla něco do sebe, ale asi nejzajímavější prožitek se mi před očima odehrál minulý rok na Nákladovém nádraží Žižkov. Na jeden z festivalových večerů jsme tam pozvali kytarovou legendu Houpací koně, aby završili line-up jinak poměrně mladých kapel. Nejdřív jsem se tam stavil jen tak náhodně. Hráli zrovna Branko‘s Bridge, skvělá energická kapela – kytarovka, která do klubu přitáhla mladé a nadšené publikum, jaké jsem dlouho na pražským koncertě neviděl. Věkový průměr devatenáct, žádné telefony, žádné kafrání na baru – prostě jen čirá zpocená radost z rock'n'rollového koncertu.

Vracím se pak o několik hodin později, abych si na chvíli poslechl Houpací koně. Bylo jasné, že oproti začátku večera to bude kontrast – Houpací koně by mohli klukům z Branko's Bridge skoro dělat otce nebo učitele. Je tam rozdíl několika generací.

Čekal jsem spoustu věcí, ale ne, že se při vchodu do klubu skoro dojmu: Všichni ti téměř náctiletí kluci a holky tam furt byli a beze slova zírali na Houpací koně a hltali každý kytarový zářez. Bavilo je to a v očích jim bylo vidět, že někteří z nich možná právě objevili něco, co neznali a co jim třeba zas něco přinese do jejich životů. A furt ani jediný telefon ve vzduchu. Jen čistá radost z muziky, kterou předávala jedna kytarovková generace druhé – v přímém přenosu. Pak že je rock'n'roll mrtvej.
Oliver McGillick, advancing ŽN

ŽN a láska. Teda – „láska“. Jedna láska a svět, kdybys to řek, je to důležitý na konec i na začátek. Čekáme nekonečně dlouho, nesmělé první kontakty, první otření rukou, jakože omylem. To, co mi vadíííí, to si ty. V noci trapný sex s někým jiným, další večer ještě trapnější setkání s jeho přítelkyní v Akropolis. Šli jsme a mlčeli, já jí moc neznal, na nebi svítila jediná hvězda. Místo ve Stormu na koncertě v parku za klubem, prej jestli nejsem trochu lehká holka, jeden chybný slib za druhým, co už. Nemůžeš jít večer trsat, protože máš nový prsa. Začít vztah na koncertě Dema není perfektní. To není ani tenhle festival, ale je to láska. A perfektní je stejně nuda.
Františka, dramaturgie literární a divadelní sekce ŽN

Feečka kapel jsem dostal načmáraný na kousku brožury. Ztratil jsem ji tak po druhé kapele – úspěšný stage manager, začátky. Po dvousethodinovým spánkovým deficitu a třech nocích runneření bum do stojícího auta. Prý jestli jsem vožralej. Dva měsíce na kofeinu bez piva, tyvole. Spoluúčast. Největší sranda je nakonec stejně s rapperama. Termín třikrát ve zprávě, ale domlouvali jsme se přece na jiném. Jasně. A se Silver Rocket. Co je to alternativní japík, prosím vás? Je to ovoce? Bookoval jsem kapelu, ale nevěděl jsem, že v ní agent sám hraje. Trapas. O pár let později psal na Facebook o ŽN jako o SXSW. Vlastně mě žádná reakce nepotěšila víc. Samuel Kerridge na Žižkárně? A co bude dál? Aphex Twin na Votvíráku? A stejně byste tam nejeli, fakin pozéři. Kámoš mi vyprávěl, jak se vychcal v rohu Žižkovské věže, protože po dlouhý frontě na výtah zjistil, že nahoře žádné záchody nejsou. Výhled asi dobrej, ale já radši hory. Další rok jsme chtěli dát značky: no toilets upstairs. Další rok už věž nebyla. Bude jindy, nažluto. Věřím tomu. Znáte někoho z věže? Zefv nabízí znovu koťátko za stage. Žije vůbec ještě? Gutalax – Vopice reálně pulzovala zvenku. A vážně jsou lidi ještě ochotní stát před kluby a čekat na vstup? Vážně se líbáme a hraje nám k tomu Márdi? Vážně se líbáme? Dostala mě Dusilová, když na našem fesťáku vykládala do televize o jiném. Ale taky mám rád Spectaculare, vpoho Lenko. The Black Heart Rebellion v Žižkostele. Tu epickou fotku si snad jednou zarámuju a pověsim na chatě. Hlavně když už nebudu muset psát žádnou zveřejňovačku. Těch společnejch pět let byl hořkosladkejch a nezdravejch. Podobně jako všechny ty čínský jídla s glutamátem, který jsme si dokola objednávali na nikdy nekončící schůzky. Em čtrnáct, třeba pátnáct set kapel k tomu. Neměnil bych. „Cesta je dlouhá a nemá cenu se ptát, kam vede a kde končí,” zpívají Jamaron, jedna ze stovek a stovek kapel, které zahrály. Tahle protože se mi líbila. Žádný jiný důvod, ale rovnou nejlepší. Přišli lidi? Možná. Doufám. Měl jsem radost? Stále mám.
David Čajčík, ex-hudební dramaturgie ŽN

To odpoledne začalo na zkušebně kapely FDK kdesi pod Balabenkou, na pití piva a vína tam dohlížela lahev plesnivějících okurek. Měli jsme se potkat ještě téhož večera v Modré Vopici, klubu, jemuž svědčí nejšpinavější metaly a crusty. Jenže Žižkovská Noc si říkala o něco jiného: třeba tanečky s HRTL na žižkovském vysílači a rozjímání s Genot Centre v Betlémské kapli. A taky o black metaly v Žižkostele, které byly tak strašné, až jsem tím naštval své kamarády. O Žižkovské se občas říká, že je to nečitelný guláš, ale když jsme rok zpátky pozvali Samuela Kerridge (prý po bok Vypsané fixy), bylo z toho haló. Jenomže to, jak dobře si tenhle i jiné večery pamatuju, svědčí o tom, že je to v prvé řadě festival, který dokáže sezvat jedinečnou skvadru jmen. A co je vlastně špatného na guláši?
Viktor Palák, Jednota & Full Moon

Sedíme v Žižkostele, poslední den festivalu proběhl navzdory očekávání bez problémů. Počítáme vybrané vstupné, kilčo po kilču, předprodej tehdy žádný nebyl, takže... je toho hodně.
Spočteno, hotovo, noc byla dlouhá, pojďme už domů.
„Počkej! Ale kam to teď dáme?”
Pouť tajemné krabice právě začíná. Schovává se po studentských bytech, po sklepech našich rodičů, možná byla i u vás doma. Jó, trezor, to je věc!
Příští rok budeme zase chytřejší.
Zuzana Malá, fotografka ŽN