Mladí ladí Násilníka aneb optimismus Žižkovské noci

Žižkovská noc, mohlo by se zdát, nabobtnala až do obludných rozměrů, soudím dle čísel a vyprávění. Sama jsem tu letos poprvé, koncept přebíhání a přejíždění mezi kluby, kdy ani není jisté, že se do něj dostanete, mi není zrovna po chuti. V roce 2011 dvanáct set lidí, letos možná 10 tisíc s více než 500 interprety. Pokud vám vadí davy, můžete vyrazit první den na kapely, druhý vynechat a třetí rozdělit mezi hudbu, dotažení hovorů s přáteli a kolemjdoucími a nasátí atmosféry živého města. A vůbec, kdo remcá, ať jde do lesa.

Čtvrtečních objevů bylo nepočítaně. Civím na kluka, znám ho, on mě taky. Michal Zbořil, setkání po letech, to by nebylo zas až tak překvapivé jako fakt, že ho za chvílí vidím na pódiu s přerovskými psychedeliky Mancuso, kteří mě nadchli už loni v Soulkostele. Přichází další Michal a s ním seznámení s lehce nesmělými Panenskými plameny z Kopřivnice. Kluci, se kterými můžete sedět v tichu na potemnělém kouzelném dvorku. Občas někdo pronese něco více či méně vtipného, je mi dobře a ani se nestydím je pochválit za výbornou desku Poníčky. Když se další Michal z Plamenů rozpovídá o malé kopané (bude hrát za Kamarádský Kyblík, nekecám), lupne to vě mně. Fotbal totiž začíná už i v klubu.

fotogalerie z festivalu tady nebo i tu

Členové Sýčka a Kidney Trauma plus Jakub Šimanský za bicíma, ze kterého neodtrhnu oči ani na minutu. „Indie, kraut-pop, shoegaze a samozřejmě psychedelie, mathcore i vzdušné, posilující repetice, “ píše se o nich a sedí to, do toho snivý hlas Markéty Košařové. Zavřete oči a jste jinde, nic kolem vás neexistuje. Pak se jen venku nadechnu, poslouchám Bejbiše z Kidney Trauma a dalších třiceti kapel všeho druhu v průběhu let, jak probírají se zpěvákem Mancuso budoucí kolaborace. Všechno se děje. A Plameny, poprvé naživo. Kapela nakažená devadesátky a glosující marnost lidského hemžení do nás syrově pere. Zvuk nic velkého, zasloužili by si víc, hlavně utopený vokál mrzí, protože texty jsou výjimečné. Nevadí, není to naposledy už jen proto, že většina věcí, které zní, je z chystaného EP Beskydy.

“Znám pána, co si píchnul nůž do srdce, ale neumřel, ale umírá, postupně, potupně na nezájem o svůj život.”

Fuchs2, někdejší devadesátková diskotéka. Štvanický kolos se v režii kolektivů Altenburg1964, Containall, Přístav 18600 a Vila Štvanice proměnil v úchvatný, nebývale členitý prostor pro alternativní kulturu. Zírám na obrovské trámy na stropě, z úžasu mě vytrhuje až kelímek letící od Tomáše Vondry z Orient. Ten kluk je v rauši a všichni kolem taky. Píše se o synthpopu, píše se o nulové propagaci. Možná. Ale tohle může hrát na stagích po celém světě, přesah, experiment a posedlost, bordel. Duní mi v hrtanu, musím poodstoupit. Chytám ještě část Bugrrových Dětí deště, abych si jen potvrdila, že umí mnohem víc než jen vykaleně hulákat a sundávat si tričko. Kytarová smršť, návaly hluku, do toho verše. Nahrávejte, kluci. Tady bůh není!, koncepční desku inspirovanou příběhy českého koncentračního tábora v Letech od Drom, sjíždím v autě, naživo zabíjí, vyvolává vzpomínky na návštěvu Lidic, ze které jsem se vzpamatovávala měsíce, a když pak v sobotu cestou na výlet do Českého středohoří projíždíme Terezínem, musím přivírat oči. Tady bych žít neměla.

Ve své zemi, v drátech jsou chycení, méněcenní, do hadrů odění.

Povodí Ohře chystají nový singl: “Vy, potomci kurev a narkomanů, se odvažujete házet na hlavu Vaška svoje posraný životy…” Tady jde o víc než sbírání cen, tady jde o svobodu a zodpovědnost za další generace. Tím víc mě těší, když vidím, kolik mlaďasů skáče na Násilníkovy verše, které se starším generacím můžou zdát lehce dětinské. Spisovatelka Radka Denemarková říká: “My jsme se dostali k tomu, že máme prezidenta, který si dovolí urážet Romy, který si dovolí urážet ženy," a něco podobného tvrdí své generaci i Násilník:

Zatímco posloucháš jak Ovčáček plká, nevšímáš si, že někdo šroub utáh…

A dav v Crossu řve: „Pražskej hrad bude squat, Pražskej hrad bude squat, pojď obsadíme to, dřív než zavolaj stopadesát osum.“ A po protestech středoškoláků proti neřešení globálního oteplování věřím, že je to možné.

Pokud jsem si před týdnem nebyla jistá, jestli dává Žižkovská noc jako městský festival smysl, šlo jen o mé mezery a předsudky. Festival na celé tři dny resuscituje Prahu, která se na mnoha místech stává skanzenem, a představuje ji jako pulsující město i zahraničním hudebním fanouškům, kterých jsem za dva večery potkala mnoho. Za minimum peněz si na více než 40 místech přišel na své každý, v žánrovém spektru od Emmy Smetany po italské rockové experimentátory Zu. Otevřenost jsem cítila na každém rohu, a to i od organizátorů, kteří na line-up zařadili zavedené kapely, ale díky spolupráci s kurátory taky nové objevy z lokální i zahraniční scény. Pohyb mezi kluby letos opět usnadňoval kromě MHD i festivalový bus. A že některé kluby nápor posluchačů nezvládaly? To se dalo čekat. Lepší dát stopku než počítat ušlapané.

další fotogalerie z festivalu najdete tady i onde