Zrní: Nechceme si hrát na akademiky nebo underground

Při skládání nové desky se pravidelně na týden zavírají na chatě, na svých koncertech jsou bosí a své jméno si budují zezdola. Neočekávejte žádné akademiky nebo upnutý underground, jen něžný uhelný zen. Kapela oslavuje pubertu a mezi českým hudebním „plevelem“ roste už patnáct let. Začínali hrát na ulici a teď se tam vrátili, aby oslavili výročí a zase na chvíli byli Zrní jedno buskerský...

Jakou roli hraje při tvorbě vašich písní improvizace?
Ondřej: V podstatě všechny písničky, co poslední roky děláme, jsou na improvizaci založený. Novej materiál na desku dáváme dohromady tak, že se sebereme, vemem všechny možný i nemožný nástroje, nahrávací zařízení a odjedeme někam do hor, do přírody, daleko od domova. V chalupě na okraji vesnice pak týden v kuse od probuzení do noci jenom hrajem a hrajem, improvizujem, popíjíme a všechno nahráváme.

Hrajete patnáct let. Muselo publikum dozrát k pochopení vaší hudby?
Ondřej: V první řadě si celou naši hudební kariéru držíme nezávislost, budujeme si jméno odspoda, nestojí za náma žádnej velkej label. Zároveň se i naše hudba vyvíjí, nechceme si hrát na akademiky nebo underground, kterej hraje jen pro pár vyvolených. Chceme dělat kvalitní, svou, mimožánrovou, přitom srozumitelnou, přístupnou hudbu. Najít tenhle poměr mezi přístupností širokýmu publiku a kvalitní autentičností nějakou dobu trvalo a vlastně to trvá pořád a je to i to, co nás na tvorbě baví. Nepodbízet se, snažit se k tomu přistupovat poctivě, dělat to co nejlíp, aby se to v první řadě líbilo nám a mohli jsme si za tim stát, a zároveň, aby to bylo přístupný a srozumitelný pro kohokoli. Další věc je, že v dnešní klipový době, když tě něco nebaví po třech vteřinách anebo ti tim rádia nevyhrajou díru do hlavy, tak to neposloucháš. Hodně, třeba i mladejch lidí to tak má, a to neni dobrý. Naše hudba asi v supermarketech nikdy hrát nebude, určitou pozornost vyžaduje. Takže jistá, byť malá, investice od posluchače je potřeba.

Ještě dlouho před tím, než přišel zákon o buskerech, jste si řekli, že na oslavu svých patnácti let působení zahrajete před každým koncertem na náměstí v daném městě.
Hudc.: Rozumim tomu, že někomu může vadit, když mu někdo hraje celej den pod oknem. K nějaký formě regulace asi dojít muselo. Nicméně za tu dobu, co fungovala ta dřívější vyhláška, jsem v Praze nepotkal nikoho, kdo by hrál špatně a nahlas. Spíš naopak. No ale pokud se reguluje znečištění hlukové, tak by se mělo regulovat i znečištění vizuální. Protože centrum Prahy je plný kýčů, křiklavejch reklam a pofidérních obchodů s “originálním” českým zbožím a nevkusnou, paradoxně hlasitou hudbou uvnitř.

Jukla: Ten zákon je absolutní splácanina pitomostí. Zajímalo by mě, jak budou strážníci rozlišovat, co jsou a co nejsou bicí nástroje a jestli nás zatknou, až bude hudebnic bouchat do kufru. Myslím, že to sepsal psychopatickej a nebezpečnej blb. V Glasgow nebo v Dublinu dělaj pouliční muzikanti město krásný. Stojej jen tak daleko, aby se vzájemně nerušili a vytvářej umění. Samozřejmě je blbý, když někdo dělá jenom bordel, ale kvůli tomu nepotřebujeme nesmyslný zákony, který zničej busking.

Stalo se vám teď při vystupování na ulici, že s tím strážci zákona měli problém?
Hudc.: Nedávno během jednoho pouličního hraní páni policisté chtěli dát Juklovi pokutu za parkování na náměstí. Jukla k nim došel s kytarou v ruce, na kterou pořád hrál, všechno jim vysvětlil. A oni byli úplně v pohodě. Je to tak, že při tomhle našem pouličním hraní vždycky panuje dobrá atmosféra a ta se asi přenáší i na ty, co ten zákon stráží.

Už podruhé si vás ke svému vystoupení přizvala taneční skupina VerTeDance? Jak se vám s ní spolupracovalo?
Jukla: Představení Kolik váží vaše touha nás hodně bavilo. Atmosféra, hraní v divadle, reagování na tanec, snaha bejt zticha, když je celý divadlo zticha, což se nám moc nedařilo, diváci, kteří reagují u tance úplně jinak než na koncertě. Bylo to pro nás osvěžující. Všechny nás vedl tanečník a improvizátor David Zambrano a spolupráce s ním byla skutečně přínosná. Bylo to vlastně poprvé, kdy nás někdo nějak vedl, takže jsme se jako kapela dostali do zajímavé situace, museli jsme hledat způsob, jak si zároveň zachovat originalitu a zároveň vyhovět režijním záměrům jakéhosi trenéra nebo režiséra. Kouzlo představení je v tom, že většinu věcí improvizujeme jak my, tak tanečnice, nevíme, do čeho jdeme, ale nějak to vždycky dopadne, někdy je to boží, no a jindy je to trochu míň boží.

Vaše poslední deska je záznam akustického koncertu, který se konal pod širým a deštivým nebem na Střeleckém ostrově v Praze. Dočkáme si i nové desky?
Cait: Je to náš první vydaný živák a líbí se nám, že na něm ukazujeme zase jinou tvář. Co se týče nové desky, materiál sbíráme průběžně už nějaký ten měsíc z našich pravidelných soustředění. Momentálně máme několik rozdělaných skladeb a byli bychom moc rádi, kdyby se nám podařilo celou desku do konce roku dodělat a dopilovat tak, aby z kraje příštího byla k poslechu.

Hud.: Na nový desce právě pracujeme a je to výzva. Zase se pohnout, aby nás to nezačlo nudit, najít něco novýho, ale zároveň na základech, který jsme si vybudovali. Sepsali jsme si pro tuhle desku manifest, ve kterym si definujem, co chcem hrát. Je to dobrodružství a letos chceme desku určitě nahrát.

S každým dalším albem jste vyzrálejší a žánrově pestřejší. Myslíte si, že se s každou novou deskou otevíráte širšímu okruhu posluchačů?
Ondřej: Pokud ano, tak to rozhodně není plán. Každá nová deska je tabula rasa. Když začnem dělat na novým albu, nevíme, co z toho vzejde, je to neprobádaný území, kde je všechno možný. A s naší typickou hravostí se do toho pustíme a zkoušíme objevovat nový světy. Baví nás být originální, odpoutávat se od zažitejch postupů, vymejšlet si nový koncepty a někam se posouvat. Tenhle přístup se nás drží a i díky tomu jsou desky takový, jaký jsou - každá deska je svět sám o sobě, přitom pořád to má hlavičku Zrní, která je pro nás něčim typická. A možná tim, jak s každou deskou rozšiřujem hudební záběr, oslovujem i další lidi, který jsme do tý doby hudebně míjeli.

Máte nějaký zvláštní rituál, který provádíte předtím, než jdete na pódium?
Hud.: Každej asi nějakej vnitřní rituál má, vlastně jsme se o tom mezi sebou nikdy nebavili. Navenek viditelný je, že některý z nás si zouvaj boty, někdo se rozcvičuje na nástroj, někdo cvičí tělo. Já si vždycky dám pár minut, kdy myslim na to, že jdu lidem něco říct, že musim bejt pravdivej a upřímnej. Silnej a klidnej, abych předal něco pozitivního. Uvědomuju si, že je to citlivý a že v jistym smyslu máme v rukou při koncertu velkou moc.

Jukla: Já mám rituál, že se strašně těšim.

Myslíte si, že máte stále co posluchačům nabídnout?
Jukla: Já čím dál tím víc cítím, jak se při koncertě odněkud bere obrovský množství energie, která mezi publikem a náma pulzuje a div se nezhmotňuje. Nevím, odkud to jde, asi z lidí samotnejch, ve zkušebně, kde jsme sami, nic takhle silnýho cítit není. Ale začne koncert a všechno je prosycený žárem. Jednou mi před koncertem na festivalu United Islands bylo tak špatně, že jsem myslel, že se ani nevyškrábu na pódium, při zvukovce to byly muka. A pak začal koncert a během pár taktů se mi absolutně ulevilo. Je to krása a myslim, že hodně posluchačů to má podobně, a dokud bude na koncertech fungovat tahle elektřina, bude to vždycky stát za to.

Hud.: Nás to baví pořád stejně. Pořád hledáme nový území, hrajem si a přitom se snažíme vypovědět něco o sobě, o našich objevech na týhle planetě. Lidí chodí čím dál víc, takže, to zatím funguje.

Máte jako kapela potřebu reagovat na současnou elektronickou vlnu?
Hud.: Elektroniku jako takovou používáme, ale obecně netoužíme použít cokoli, co je zrovna módní a brzo může znít staře. Používáme hodně samply, kor poslední deska na nich zvukově stojí. Teď ale, když zase hrajeme na ulici, cejtíme, jak je příjemný, když je silná pevná písnička, jednoduše tak jak je. Jeden extrém plodí druhej extrém. Ale baví nás elektroniku napodobovat akustickejma nástrojema, to děláme vyloženě programově.

Hodně teď spolupracujete s kladenským písničkářem Michalem Kobersteinem.
Jukla: Michal byl můj učitel na kytaru. Chodil jsem k němu do hudebky, kde jsme spolu hráli Beatles a Bacha a připravil mě i na zkoušky na konzervatoř. Hrál jsem s nim dřív i ve třech kapelách, takže se známe moc dobře už celejch těch patnáct let. Měl kapelu Fousy Moudžou Rajzin, která hrála super muziku, zpívali česky už v dobách, kdy my jsme ještě zkoušeli angličtinu a hudebně to bylo na podobnejch filosofickejch základech, ke kterejm jsme pak dospěli i my. Byli to taky Kladeňáci, takže jsme na Kladně závodili, kdo bude lepší. Měli jsme s nima jeden čas i stejnou zkušebnu a furt jsme se nějak pošťuchovali. Jednou mi na kytaře přeházeli struny na leváka, takže jsem se po příchodu do zkušebny dost divil, jindy jsme zas my jim těsně před koncertem odvezli druhýho kytaristu do sousední vesnice, aby nemohli hrát.

Jak moc máte oddělenou kapelu a osobní život?
Ondřej: Takřka vůbec. Kapela náš osobní život ovlivňuje zásadně. Dali jsme se dohromady jako mladý kluci, kámoši s nástrojema, co hráli, stopovali, měli za životní sen kapelu a to dělá i atmosféru mezi náma. Často se pak děje, že plánujem dovolený a jedeme tam zase spolu. Pro naše partnerky to neni vždycky úplně lehký, třeba fakt, že jsme každej víkend fuč, nebo to, že přijdem ze zkoušky a doma cvičíme, posloucháme nahrávky nebo řešíme kapelní záležitosti. Naše ženy to ale trpělivě snášej, fanděj nám a za to jsme jim vděčný a snažíme se i pro svůj život mimo kapelu najít nějakej prostor pro sebe a svý blízký, aby nám z toho nejeblo.

Hudc.: Propojený jsme hodně, taky jsme to podepsali vlastní krví... Postupem času ale začínám zjišťovat, že aby byl člověk propojenej, musí si taky od toho chvilku odpočinout. Přemejšlet nad něčim jinym. Což jsem dřív tolik nedělal a teď zjišťuju, jak to je důležitý a taky zábavný.

Nyní se o Zrní taky mluví v souvislosti se snahou prosadit se v Evropě. Je to cíl, za kterým systematicky jdete?
Cait: Ano, je to tak, už delší dobu máme tendence se prosadit i v zahraničí. Nejdříve to byly jen takové malé vlašťovky, kdy jsme spolu s VerTeDance hráli v Anglii, Itálii, Švédsku atd. Ale najít si stálé publikum v zahraničí je dost obtížné, museli jsme třeba nazpívat některé písně v angličtine, pokoušíme si sehnat agenturu, která by nás v zahraničí zastupovala, a dát si jasný plán, do kterých zemí vyjet, aby bylo možné se tam pravidelně vracet a udržovat si tak posluchačskou základnu. Je to opravdu obtížný cíl, ale tento rok se snažíme věnovat maximum energie tomu, aby se povedl, a věříme, že nakonec ani čestina, ve které zpíváme, nebude tak nepřekonatelnou překážkou, abychom uspěli.

Dáváte přednost klubům, nebo venkovním koncertům?
Cait: Každý koncert je svým způsobem jiný, jedinečný. Je to takový kotlík, do kterého se míchá momentální prostor, počasí, nálada, lidé, co na koncert přijdou, pořadí a písničky, které na koncertu zazní. Obecně se nám zatím lépe hraje v klubech, kde se tahle energie mnohem více koncentruje, a ovlivňuje tak v průběhu nejen nás, ale i samotné posluchače, kteří na koncert přijdou. Venkovní akce jsou taky super, většinou je na velkých pódiích i lepší zvuk, ale pokud je to v rámci festivalu, tak už je třeba znát, že né všichni před námi přišli zrovna na nás nebo že nás od fanoušků venku dělí dalších pět metrů a zábradlí.

Hudc.: Já mám nejradši koncerty s dobrym zvukem na pódiu. A je mi asi jedno, jestli to je venku, nebo v klubu. Samozřejmě že pokud hrajeme na fakt hezkym místě, tak to je super bonus. Ale pro mě je priorita dobrej zvuk. Můžem tak prodat všechno, co jsme nazkoušeli, daleko lépe se pracuje s energií, která v danou chvíli vzniká. Je to rozhovor. Je to zábava.

Co právě teď posloucháte?
Ondřej: Od Bowieho smrti jsme si všichni ujeli na jeho posledním posmrtnym albu Blackstar, který je vážně skvělý. Nový, jiný, odvážný. Bowie nás v začátcích ovlivnil, jedna z prvních věcí, co jsme spolu hráli, bylo Space Oddity. Jinak každej posloucháme něco trochu jinýho a navzájem si doporučujem, například: Jamie XX, Warpaint, Sheep, Dog & Wolf, Kiasmos, Caribou, Gnars Barkley, Damon Albarn, Thom Yorke, Bonobo, Portico Quartet, Django Reinhardt, Nick Cave, Arvo Pärt, Bach, Dvořák…

Jukla: Hlavně posloucháme Tomáše Paletu a Ondřeje Ježka.

Hud.: Já jsem zrovna teď objevil a poslouchám album Through the Looking Glass od Midori Takada.

Jak to vypadá s vaším orchestrálním projektem? Chystáte vystoupení na festivalu Na jednom břehu, kde budete se čtyřicetičlennou Filharmonií Hradce Králové, navíc na open air scéně. Jak dlouho se taková věc chystá, zkoušíte pravidelně? Nebo vůbec? Jak se vám spolupracuje se Stanem Palúchem?
Hudc.: Každej velkej koncert se chystá vždycky hodně dlouho. A tenhle náš orchestrální projekt, který měl premiéru na Colours of Ostrava, byl asi nejnáročnější. Když se k tomu vrátim, tak jsme to hodně řešili, ať už to byly světla nebo projekce, kterou nám dělal Roman Týc. Chtěli jsme, aby to bylo fakt dobrý. Samozřejmě nejdůležitější byly aranže. Trvalo nám asi půl roku, než jsme je se Stanem Palúchem dopilovali. A samotná spolupráce s ním byla skvělá. Stano je velkej umělec a skvělej člověk. Vždycky jsem se těšil, až se z druhýho konce telefonu ozve : “Servus, Honziku...” Zkoušky na Jeden břeh nás teprve čekají. A moc se těšíme.