10 + 1 = Jiří Imlauf (Houpací koně)

Jiří Imlauf, charismatický frontman ústeckých Houpacích koní, se žebříčku zhostil s nadšením a nešetří iniciačními zážitky, byť vybrat pouhou desítku zásadních desek byl téměř nadlidský úkol. Jak později poznamenal: „Prstů jo, ale deset desek nemůže stačit, zkusím jít napříč roky, jak jsem je postupně objevoval a cejtil. Jak převracely mý vlastní dějiny a dělaly v nich kapesní revoluci. Bude to výběr z výběru z výběru mýho hodně omezenýho rozhledu. Tak přibližně v pořadí, jak mě chytly a nepustily.“

Pink Floyd – Dark Side of the Moon
Táta to měl půjčený od kamaráda, bylo mi tak dvanáct, měl to v pokoji puštěný, vzhlídl od známek a zavolal, tohle si poslechni synu, v tom je život! Neslyšel jsem ho v tom. Bylo to tak zvláštně komplikovaný, já tenkrát poslouchal Slade a chtěl bejt slavnej fotbalista. No ale pak jsem ho v tý hudbě uslyšel. Všechny ty řeči o pompě dinosaurů a konci rokenrolu mají pravdu a zároveň jsou na nic. Je to album úchvatných písní, které by obstály i bez té bubliny velké produkce a jména kapely. Nikdy jsem ho nechápal jako To kosmické album, je z tohohle světa, neutěšenej duch sedmdesátých let je duchem i týhle doby. A často oprávněnej výsměch kytarovým sólům bledne při sóle v Time.

Vladimír Mišík – Vladimír Mišík
Mišíkova jednička v pořadí sólových desek, čeština v rockovým písničkářství, zjištění, že to jde i v tomhle jazyce a může to mít stejnou sílu jako všechno ostatní, jako Young, Cohen a spol. Po svým, po slovanským, s tím -ř a měkkostí, a sklonem k patosu. Že to tady můžeme dělat taky a nebude to odvar. Mertovy, Suchého, Mišíkovy vlastní texty, zhudebněný básně Kainara, později Hraběte. Poznal jsem ji docela brzo, nikde v obchodech nebyla, on to měl s hraním těžký, naštěstí měli ten vinyl v žatecké knihovně. Takže díky tomu, kdo do ní tenkrát všechny ty vinyly vybíral. Milovali se, jen když se měli rádi. Toužení svědící jak uhry pod mýdlem. DNA český písničky. Kdykoli na Mišíka pomyslím, zamrazí mě úctou.

Beatles – Abbey Road
Když jsem tu desku poprvé slyšel - bylo mi tak čtrnáct -, upadl jsem do tranzu, ve kterým jsem svým způsobem doteď. Okolí to obtěžuje a nejde to léčit. Nechci říkat, že je geniální, chci říct, že je nádherná. Znáte ji všichni, nemá cenu ji nějak obvykle ani neobvykle charakterizovat, pro mě znamenala poznání toho, jak může být hudba úžasná, a je jedno, jak se jí říká. Je v ní všechno, co chcete najít, syrovost, sladkost, řvaní, jemnost, lyriku, epiku, jednoduchost, složitost, vysoký, nízký, hru na jistotu, i snahu zkusit to jinak. Tu zvláštní energii jí ale možná víc než co jinýho dává smutek a hořkost čtyř kámošů, který už vědí, že to spolu zabalí, že jejich společnej čas vypršel, a tak vyzářej ještě naposled všechnu energii, která jim zbyla. Pak už bylo všechno jinak. Boy, you gonna carry that weight.

The Cure – Seventeen Seconds
Původně jsem chtěl napsat Kiss Me Kiss Me Kiss Me nebo The Head on the Door, ale tahle byla pro mě na samotným začátku a tou podivnou jednoduchostí se po těch letech svým slavnějším následovníkům minimálně vyrovná. Vybavím si i ten moment a pokoj na koleji na Klíši, kazeťák na peřiňáku a ty zvláštní zvuky, za kterýma byl flanger a cit pro to, jak do pár jednoduchých tónů vložit tíseň ze světa a svý nedostatečnosti. Tady v Ústí měla tahle kapela na začátku 90. let velký slovo, nějak se to sem hodilo, není těžký uhodnout proč. Přišly potom jiný velký temnoty, Portishead, Massive Attack, Afghan Whigs, každá temná po svým, ale tohle album zůstane první. Jako vždycky u Cure, bezútěšnost může být i okouzlující.

Sonic Youth – Goo
Prej se to původně mělo jmenovat Blowjob. Chtěl jsem napsat Dirty nebo Daydream Nation, ty nakonec vždycky o chlup vítězily, ale tahle byla fakt první. Goo mi pustil David Šíma, první kytarista Houpacích koní, vrchní sonicolog a v mým hudebním světě jeden ze zásadních chlápků. Ten rozloženej akord hned v úvodní Dirty Boots se ukázal jako ten, co nasměroval, jak budu chtít hrát. Hned druhá – Tunic, nejsmutnější píseň všech dob, definuje, jak cejtim smutek v hudbě. Dodneška mě to album přitahuje i rajcuje spojením špíny a intelektu, podivnou ježatou přímočarostí, tak jako celý Sonic Youth. Dirty boots are on/Hi de ho. Fakt zásadní.

Pixies – Surfer Rosa
Následující Doolittle je o prsa před Surfer Rosou, na jejímž obalu prsa jsou, ale první byla přeci jen tahle. Pixies jsem poprvé slyšel ve walkmanu v autobuse č. 21 někde mezi parkem a Hvězdou a byla to Bone Machine. Nepopsatelná vlna rozkoše mi probíhala tělem, a to mi tenkrát v Ústí nebylo dobře, byl jsem samej průser a myslel, že školu nezvládnu, nechtělo se mi učit. Pro hodně lidí, kteří se zamilovali do hudby v devadesátých letech, je tohle To iniciační album, jako to pro ty před nima byl Elvis, Buddy Holly, Little Richard, Dylan, Beatles, Velveti, Clash, Joy Division... Vynořili se jak reinkarnace Beatles, syrovost kytar v okouzlujících melodiích, poťouchlost, vtip, surrelistický texty. Malý tříminutový nevyleštěný diamanty. Tak jako první deska Velvetů, i tenhle debut byl možná nejdůležitější hlavně pro ty, co chtěli dělat písničky. Vezmi si elektriku a španělku a moc nepřemejšlej. Ono to přijde. Uh, said the man to the lady, uh said the lady to the man.

dEUS – Worst Case Scenario
Nechci se opakovat, ale budu, tohle je výstižný. Seděli jsme s kapelou po zkoušce na Hnátě, hospodě, jejíž věhlas kulhá za skutečností, a první bubeník Koní Šimon říká: „Tohle si musíte poslechnout, je to jako když Waits zpívá s Pixies.“ Bylo to přesný. Groovy, napřáhlej indie rock, za kterým jste někde vzadu tušili noční jazzovou kapelu v alkoholickým doupěti, melodie, který jste do tý doby neslyšeli, drzost, smutek, elegance, hodně cigaret, sex. Erekce bez viagry, vaření s česnekem. Barmanova posedlost písničkou, hledání pokladu. S různými oklikami a pauzami pro mě pořád radost, každej máme kapelu, která ho provází životem, dělá hudbu k tomu jeho filmu…Hotellounge jeden z vrcholů kapelovýho písničkářství a symbol starých časů.

Afghan Whigs – Gentleman
Mohutnej machistickej soulovej kytarovej americkej rock. Tady se jde přímo na věc, není čas na hříčky. Dámy, dovolte mi povědět vám něco o sobě/ mám péro místo mozku/ a můj mozek vám prodá moji prdel/. Tak takhle to tady je. Šňůry s krví rudou hlavu zvednou. Rozdrásaný až strašidelně. Rudý srdce, černá touha. Ještě než dokouříte, máte chuť na další cigáro. Je v tom soul, a tak jde o duši i o tělo. O všechno.

Bob Dylan – Highway 61 Revisited
To velký, opravdový okouzlení Dylanem přišlo docela opožděně, podobně jako u Stones. Těžký vybrat jedno z těch čtyř, pěti alb, ale na tomhle je Like a Rolling Stone, a to je Píseň písní. Král Šalamoun těsně před tím, než se stal Rimbaudem se stratocasterem, už s kudrnama, odřeným saku, bez cigára jen když zpíval. Všechno je tady na svým místě, a přitom nic není, jak v pop music do tý doby bylo. Košili dvakrát otočit naruby, aby byla správně. Pamatuju si, jak si mý rodiče jedny Vánoce kdysi dávno dokola pouštěli Positively 4th Street, která sice na albu není, vyšla jen jako singl, ale ten nenapodobitelnej zvuk elektrických kytar a hammondek, ten dokáže člověka odnýst do šedesátých líp než filmy, vzpomínky, cokoli. Ale nechce se mi psát moudra o Dylanovi, je to příliš silný, a když slyším ty těžký údery do piana v Ballad of a Thin Man, musím se něčeho držet, aby mě to neporazilo, tady někde se TO děje.

Paramount Styles – Failure American Style
Pozdější láska. Vždycky to tak je, přišlo to nečekaně a naplno, tak před šesti lety. Girls Against Boys jsem měl hodně rád, v půlce 90. let je viděl v Praze na Sedmičce a ty nervní sexuální riffy smíchaný s nenapodobitelným cool zpěvem Scotta McClouda byly ve mně. Pak jsem někde četl vyprávění Adama Nenadála o tom, jak hrál na holandský šňůře s Paramount Styles, novou kapelou Scotta a bubeníka GvsB Alexise. Nějak mě to dostalo a úplně náhodou mi ve stejný době poslal Radim v mp3 Failure American Style. Napsal: „To se ti bude líbit.“ Taky že jo, ale nejen to, nějak to zapadlo do mého tehdejšího života a propojilo se to s ním. Taková dospělá rozervanost z toho šla, snaha ovládnout démony, sršelo to jiskrama a nějakou nadějí. Netlačilo to na pilu, a přitom řezalo. Jsou to spíš jednoduchý písničky, akustická kytara, šarm, smutek, odhodlání, spousta věcí. Pak jsem je zažil hodněkrát naživo, ještě častěji Scotta sólo, dokonce jsme s nima i hráli. Pozdější láska, Stay Alive.

+1

Brontosauři – Na kameni kámen
Sranda je, že se s klukama z kapely na některejch věcech z hudby neshodneme, ale na tomhle všichni, občas si to i zpíváme. Každej to máme rádi po svým, každej ze svých důvodů, třeba já proto, že jsem kdysi jezdil na takový neortodoxní čundry a hrál to u ohně, spoustu z tý kýčový trampský romantiky mám v sobě a ani Primal Scream jí ze mě nevyženou. Nejlíp to asi vystihl Míla, když jsem mu nedávno říkal, jak jsem četl diskusi, ve který lidi citovali různý kousky textů od Brontosaurů. …fakt mi nevadí, že nos jak bambulku máš. Přines jsem ti kytku, no co koukáš, to se má. A tak. Nejdřív jsme se smáli, a pak říká, mně nevadí, že je to někdy směšný, hlavně si to na nic nehraje. Přesně. Je to tenkej led a každej by k tomu mohl říct něco chytrýho, co se nedá popřít, ale mě prostě vždycky snadno dožene ta jednoduchá, často naivní kresba, často s fakt původní melodií a uvěřitelností v hlase. Běžte někdy lesem podél potoka a zpívejte si pro sebe Tulácký ráno. Zvednout hlavu, to stačí.