10 + 1 = Vašek Müller

Zakladatel a ředitel festivalu Hradecký slunovrat, výrazná postava opavské kulturní scény prozrazuje svou desítku nej i guilty pleasure.

"Vyjmenovat deset skvělých alb jde podle mnoha kritérií. Kdysi nás ovlivnily desky, které si dnes už nepustíme, ale v jistém období našeho života... No, přečtěte si třeba na toto téma Všechny moje lásky od Nicka Hornbyho. Takže bych zde asi měl jmenovat nějakou metalovou desku, taková Metallica bylo pro nás kluky, co jsme se scházeli u Nového splavu na Moravici, hotové božstvo. Třeba Master of Puppets si rád občas poslechnu dodnes, ale časy kdy jsme rituálně upalovali depešáka, a doufali, že existuje nějaká krásná, chytrá metalistka, co se do nás bezhlavě zamiluje, jsou dávno pryč. Neměly by chybět třeba Ladě, které mülluju. Byla pro mě velká čest křtít jim LP Lešť. Nebo Půljablkoň, s níž jsem strávil hodně času a z té práce mám dodnes radost. A určitě bych neměl zapomenout na největšího Chlapa naší hudby Roberta Křesťana, mého nejmilejšího textaře. Jak člověk stárne, a čte další knihy, pořád v jeho textech nachází nové významy, smysly, odkazy…Ach, někdy bych ho chtěl slyšet s pořádnou šlapající rockovou kapelou, zase by ty fantastické písně plné lodí, koní a krásných žen, které se s úsměvem dají v rozvalinách uprostřed válečné vřavy, dostaly další, jiný šmrnc. Vlastně kteroukoli z desek Druhé trávy bych zde mohl jmenovat, vždyť taky jsem „vždycky chtěl stavět lodě.“ Ale nakonec mám v tuto chvíli chuť psát zrovna o těchto albech, zítra by to dost možná byly nějaké jiné..."

Vladimír Merta - LIVE Malostranská beseda 1988
Až se mě někdo zeptá, v čem byla síla českého folku, pustím mu toto dvojalbum. Znám ho nazpaměť. Vzpomínáte třeba na píseň o sebevraždě básníka Konstantina Biebla Na kávičku, sladký likér a kousek slova? "Ještě tak sedět s knihou ve vaně nad jeho básní smrt si jde pro básníka, psal jenom vleže s lahví vína po straně jen v první osobě a zatím je o všech, vše co říká."
Copak to neplatí i o Vladimíru Mertovi?

Sinnéad O'Connor - I Do not Want What I Haven't Got
Snad nejlepší folkrocková deska co znám, pořád jsou ty písně silné. Kdysi dávno, snad zkraje devadesátek, jsem toto CD pustil na jedné metalové "bečce" u řeky Moravice, a málem za to dostal po hubě. Zpětně mi dochází, že jsem byl vlastně rebel. Každopádně, tato deska byla pro mě tehdy klíčová, a dodnes funguje skvěle.

Mňága a Ždorp - Made in Valmez
Před pětadvaceti lety jsem byl totálně rozsekaný z Mňágy. Veselá hudba s depresivními texty, vyšperkovanými fakt dokonalými slogany. Bylo tam všecko, co jsme žili. Zjevení. Chtěli jsme se prokopat ven. V narvaném opavském Liďáku na pódiu kluci v námořnických tričkách a všichni zpívali Nebe, peklo, ráj, kam tě duše dám... Tento týden zase s dcerou posloucháme Made in Valmez ráno v autě. Ta deska je pořád dokonalá, od první do poslední písně. Pořád tam všechno je. A tak s Bárou v autě řveme: "Nebe, peklo, ráj, kam tě duše dám...

Regina Spektor - Begin to Hope
Ta je tu hlavně proto, aby bylo jasné, že pop music není nadávka! Jedna židovská intelektuálka s ruskými kořeny a spousta skvělých hitů - Better, Samson, On the Radio. Kdyby byla Regina Češka, byla by řazena do alternativní hudby. A hrála by třeba s Osamělými písničkáři. Pop music je přece to z osmdesátých, kde kolotočáři zpívají kolovrátky, co si pak jiní kolotočáři pouštějí na Matějské.

Jaromír Nohavica - Mikymauzoleum
Nanebevstoupení českého folku, vrchol Nohavicovy tvorby s extrémně silnými věcmi. Můžeme si myslet o písničkáři či jeho aktuálních písních co chceme, ale tohle je síla. Pamatuju si na premiéru těch písní na Helfštýně. Při Mikimauzoleu a Sudvějovi jsem cítil mrazení po celém těle. Magická chvíle. Čas se tenkrát mezi staletými kameny skoro zastavil a tekl jen pomalu jako horký asfalt. Tolik let, kolik je mi dnes, už mi nikdy nebude...

Johnny Cash - American IV, The Man Comes Around
Muž před smrtí. Smířený, ale nezlomený. Pokora a síla. A taky třeba Personal Jesus, Bridge Over Troubled Water, Hurt... Mám pocit, že se dneska z toho stal tak trochu obchodní model - když tohle fungovalo u Cashe, proč ne u jiných starých muzikantů, že... Jenže, výsledek bývá trapný až na půdu, nevíte, za koho se máte víc stydět, zda za interpreta, tým, který ho do toho namočil, nebo za lidi, kterým se to fakt líbí. Proto platí - neposlouchejme vypočítavé kopie, ale ostré originály. Tahle deska je jako návštěva katedrály.

Björk Guðmundsdóttir & tríó Guðmundar Ingólfssonar - Gling - Gló
Netypická jazzová Björk, album, které jsem si koupil u vodopádu Gullfoss a pak mě v autě provázelo po cestách Islandem v době, kdy tam právě vládla sopka Eyjafjallajökull. A často mě provází na různých cestách dodnes.

Jiří Pavlica a Hradišťan - O Slunovratu
Tuhle desku tady mít musím. Zde vše vyšlo, propojil se Skácel s folklorem, citem, náladou, moudrostí a vůněmi podzimních vinohradů. Vrcholný majstrštyk nejen Pavlicův, ale jedna z nejlepších porevolučních desek vůbec. Pocta moravské krajině, vínu, životu v souladu s přírodními cykly a smysluplné práci. Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami....

Kimmo Pohjonen & Kronos Quartet - Uniko
Koupil jsem si tu desku po fascinujícím koncertu na Colours. A od té doby je to můj oblíbený dárek přátelům, hudebním fajnšmekrům. Nedokážu přesně definovat, proč je to spojení natolik uhrančivé, že se k němu člověk neustále vrací, ale myslím, že právě tak je to správně. Taková muzikantská propojení, a taková hudba je tu právě proto, abychom si všechno neuměli přesně popsat a nudně rozklíčovat.

Sestry Steinovy - Lilie polní
Aspoň jedna za všechny silné "ženské" porevoluční desky. Pokora, Víra, pochybnosti, i síla a hlavně vůle nedat se. "Řeko mojí duše kolik domů ještě pro tebe pobořím?" Kdysi jsem někde napsal, že v současnosti mají co sdělit v písňových výpovědích jen ženy a věřící, což jsem samozřejmě kecal v neomluvitelně zjednodušující zkratce. Ovšem tady je všechno v té nejhutnější formě jdoucí přímo na dřeň. Vlastně punková deska dvou černovlásek s akustickými kytarami. Karolina Kamberská psala přesně takové písně jaká sama je. Naprosto originální, bez klišé a předstírání. V Baladě kope holka mládencům hrob a vesele si u toho zpívá, v Adventu snad našla sousedka Ježíše v lavoru s Jarem, ale Karolinin Bůh byl Hospodin zástupů a občas ji i trestal. Na desce s nádherným biblickým názvem se dala krásně dokázat i Mertova teorie, že všichni písničkáři píší o stejné touze - být malou rybou v síti s velkými oky. A pak je ta deska samozřejmě o mužích a lásce, ale opět napsáno a viděno zcela originálně: Bosatá špinavá na tebe čekává lidi se jí smějou vykašli se na řeči ty tě nezahřejou

Guilty Pleasure

No, třeba debutová deska Anety Langerové. Vzpomínáte si na to všeobecné šílenství kolem první SuperStar? Sledovali to snad úplně všichni, ale v takových těch hudebně alternativních a intelektuálních kruzích bylo módní se vůči SuperStar tvrdě vymezovat. Kdo by taky tenkrát řekl, jakému se bude Aneta („rychlokvaška ze SuperStar“) za deset let těšit všeobecnému respektu. Já si v té době pořídil její album Spousta andělů, a vlastně dodnes si ho jednou za čas rád pustím. Ale co chtěl říct Oskar Petr textem Hříšná těla, křídla motýlí, to se mě fakt neptejte…