„Až vyrosteš, začneš hrát black metal,“ říkaly maminky Remek

Hranice u Malče na Vysočině nezná ani leckterá navigace a do opuštěného kravína na kraji vesnice byste neřekli, že může ještě hrát roli v jakékoliv hudební události, natož festivalu české tvrdší scény. A co se týče slova „festival“, na Last.fm píšou: „This event currently doesn’t meet our festival criteria“. A sdružení yo-yo, které akci pořádalo, se o festival prvoplánově ani druhoplánově nesnaží. To spíš o turnaj v pétanque a nejlepší veganský raut.

Kapela Illness z Lučic vyplnila pozici místní kapely po odstoupivších Sakala. Dočkali jsme se introvertního dřevního grunge a kytary, která mnohokrát řvala jak zneužívaná dívka. Cry Baby! Teenageři v trikách s tváří Kurta Cobaina tentokrát sice v publiku chyběli, ale na Bleach myslel v tu chvíli asi každý.

Pod několikanásobně klenutým stropem a na koberci odehráli Remek svůj standardní osmnáctiminutový set s kotouly a zjevným vnitřním i vnějším nasazením. „Udělejte ten jeden krok, vegetariánství nestačí!“ Stejně tak u podobného DIY hardcoru nestačí stát v řadě. Remek udělali krok vpřed tím, že jim naživo propadnete a věříte. A vlastně jsou sympatičtí i masožravcům.

Je zázrak, že se v punkovém prostředí, jako je opuštěný kravín, podařilo jakžtakž nazvučit kapelu, jako je Ravelin 7. Elektronika, dva zpěvy, kytary... Perfektně nacvičené rytmické breaky střídaly volně plynoucí proud zvuku připomínající hluk velkoměstské magistrály čas od času narušené zvukem sirén. Jejich poslední LP 7 kroků po zamrzlé řece už dávno není jen pokusem o propojení tvrdé hudby s jazzem a vším. Stejně tak jako olej už nelze oddělit od vody a svět míří do větší a větší entropie, Ravelin 7 tvoří neoddělitelný mix závislostí.

Kontroll z Kolína stačí bicí a basa. U podobných kapel mám vždycky pocit, že jsem někomu omylem vlezl do ložnice. To, čeho si u větších uskupení nemáte šanci všimnout, je intimní hudební propojení dvou hráčů, kteří po tolika zkouškách přesně ví, co ten druhý udělá, a dokáží i z jednoduchých punkových veselic udělat mathově znějící trháky čerpající ze sehranosti. Dva nástroje kontrolují stage a z mathových trháků dělají punkové veselice.

„Až vyrosteš, začneš hrát black metal,“ říkají maminky malým hardcoristům a řekly to i Remek (nebo alespoň části). Hradba zesilovačů, dva na člena, dávala tušit něco velkého, většího, než jsme se ten večer nadáli. Kravín se měl topit v hluku při teprve druhém koncertu Marnosti. Aparáty ze SSSR svedly lidstvo ovládnuté blast beaty a chaotickým hlukem. Vokál moc místa nedostal, ale kde byl, tam rval srdce. Marnost nad marnost, zloba a hněv, o této kapele se ještě bude psát a hlavně se bude poslouchat. Škoda, že si zatím neuvědomují, že to, co u koncertů Remek funguje – krátký set, u táhlého burcujícího metalu s vazbami akorát zklame. Jinak řečeno: víc!

Bylo mokro a zima, kapely odjely, hlívový guláš došel, zbyl jen hummus a malinovka se slevou. Pár vytrvalců diskutovalo o hip hopu a architektuře. A začalo svítat.