I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Se vstupem do jednoho z mnoha prostorů spletitého holešovického Cross Clubu za sebou nechávám jeden z posledních slunečných říjnových dnů, vstříc mladému objevu irské alternativní scény. Gurriers navštívili Česko letos podruhé, tentokrát v rámci evropské tour s debutem Come and See.

Bubeník kapely Pierce Callaghan se coby dj stará o pomalejší, ale gradující rozjezd v podobě playlistu zahrnujícího minulá i současná jména od The Cure po Idles a Viagra Boys, odkazy nejen těchto hudebníků jsou v tvorbě Gurriers slyšet taky.

Malá místnost se postupně zaplňuje, Callaghan od pultu v rohu stage udává směr, panuje příjemná atmosféra. Vidím frontmana Dana Hoffa, jak se baví se známými, všichni očividně natěšení. Za chvíli už je celá formace na stagi a Hoff hned do publika sází nekompromisní: „I wanna see you fucking dance!“ Jak bychom nemohli?

Deska Come and See si nebere servítky, zachycuje pocity ze světového dění, pečlivě observuje společnost, kterou by místy nejradši roztrhala jako vzteklý pes, je tu zlost na nácky, boháče, na celý svět. To všechno je živě daleko intenzivnější. Na brněnském Pop Messe byla nálada odlišná, hlavně kvůli prostředí, open-air za horkého odpoledne sice pojala dvakrát více lidí, ale večerní klub sedne dublinskému postpunku lépe.

Nausea jako jedna z prvních písní nastavuje laťku vysoko, existenciální výkřik pojmenovaný po stejnojmenné knize Jeana-Paula Sartra doplňují zvuky sirén a pichlavý kytarový riff, ze kterého je trochu úzko. Obraz dnešního online světa jako beznadějného kolosu, který přebíjí realitu – můžeme s tím ještě něco dělat? Podobné myšlenky zachycuje i třeba Sign of the Times, naživo hodně divoký moment, k jednoduché basové lince se přidává glidující elektrická kytara, všechno postupně bobtná až do ukřičeného refrénu. Stopka – a znova, tentokrát ještě surověji. Nechybí Des Goblin nebo Approachable, kousavý komentář k nastupující krajní pravici nejen v Irsku.

Top of the Bill je jedna z něžnějších skladeb, stejně tak Come and See, poetické zakončení alba i pražského koncertu, poslední píseň plná křehkých shoegazových kytar, pocitů ztracenosti i kapiček naděje zabalených do jemných harmonií. Stejně jako večer začal, tak i končí, těžko při závěrečné písni uvěřit, že těsně předtím tu byla taková vřava.

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit. Jsme odsouzení ke konci, nebo si akorát musíme uvědomit, jak se věci mají, a začít se víc starat jeden o druhého? Koncert nenabídl odpovědi, zato poskytnul alespoň na chvíli pocit, že na některé věci člověk nemusí být sám, i kdyby to bylo jen tušení, že někdo další to prožívá podobně jako vy.