Václav Valtr | Články / Reporty | 28.10.2024
Letošní album Emilíany Torriny předkládá příběh silné, inspirující, emotivní i tajuplné ženy – Miss Flower. I pražský koncert byl ve znamení příběhů. Ikonická islandská zpěvačka totiž ukázala tvář vypravěčky a k podmanivému zpěvu přidala rozměr narativní.
Pro ty, kteří se důkladně seznámili s letošní deskou, nešlo o žádné překvapení, je totiž utkána z mnoha příběhů, které krouží kolem Geraldiny Flower. Když v roce 2019 zemřela a Torrini se vydala do Austrálie za pozůstalými, začal proces, který zabral několik let, mnoho čtení a psaní, hledání ztracených lidí a snů. Při vzpomínkách na zesnulou se začala probírat její korespondencí, ze které se pozvolna vylupoval plastický obraz mimořádné ženy, který se rozhodla převést do hudební podoby. Nahrávka Miss Flower je tak ozvěnou, převyprávěním i citací dopisů přátel, ctitelů a milenců, které tvoří hudební koláž rezonující nebývalou intimitou. Miss Flower byla vzorem, přítelkyní, inspirací a tato důvěrná zpověď je i zpovědí samotné zpěvačky a zároveň zrcadlem nastaveným našim citům.
Ty byly zjitřeny hned úvodní klavírní overturou, která přešla v titulní píseň. „I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby. Pozoruhodný příběh nového alba byl hlavním tématem večera a zpěvačka se dělila o peripetie, zvraty a nesnáze spjaté s procesem jeho vzniku. A tak jsme si vyslechli o hledání dávno ztracených milenců, o nabídkách sňatku, o žárlivosti a lásce a nezávislosti. Už samotný poslech desky vzbuzoval lehce voyeurské pocity, jako by člověk nahlížel do věcí, do kterých mu nic není, a naživo se tento pocit prohloubil. Torrini ale nabídla divákům ruku a provedla je všemi překypujícími city. V posledku pak bylo jedno, zdali jde o city dávných milenců, samotné zpěvačky, nebo naše a když v písni Love Poem zněl refrén „When we make love“, dotýkalo se to všech. Projekce plná nostalgických obrazů šitých na míru jednotlivým písním vtáhla a všichni tiše naslouchali tomu, co měla umělkyně na srdci, protože bylo zjevné, že to pro ni má obzvláštní důležitost.
Druhá polovina programu plula na vlně starších věcí. Na retrospektivu jsme byli naladěni písní Sunny Road, následovanou Tookah a Animal Games, skvělé finále bylo pochopitelně ve znamení hitů z nejúspěšnějšího alba Me and Armini. Přestože dramaturgie setu nebyla překvapivá a doprovodná kapela neoslnivá, z Torrini bylo cítit nadšení a vřelost, které prozářily celý zážitek. A publikum ji po většinu času zobalo z ruky. Její přítomnost na jevišti a soustředěnost dávaly jasně najevo, že každé vystoupení je pro ni důležité, a její nenucené komentáře a smích z něj dělaly nesmírně vřelý zážitek.
Show by se daly vytknout některé drobnosti, ale nešlo o virtuozitu jednotlivých muzikantů, jako o ojedinělou uměleckou personu, která celý večer proměnila ve vyprávění: o ženě, kterou nikdo nezná, ale každého se dotýká, o starých písních, které v nových situacích nabývají nové relevance, o ceně nostalgie a kráse. U některých koncertů je důležité technické provedení, zápal, interpretace kusů z nahrávek, tu hrála prim emoční rovina. Kdo si nepoplakal, jako by tam nebyl.
Emilíana Torrini (is)
25. 10. 2024 Palác Akropolis, Praha
foto © Romana Kovacs
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.
Alžběta Sadílková 15.10.2024
Znechucení a únava nemusí v hudbě působit jen jako karikatura, vztek nemusí být srostlý s násilím. Snad proto do sebe nedělní večer dobře zapadá i jako celek.
Veronika Tichá 15.10.2024
Hradec Králové v posledních letech osciluje mezi kulturní pustinou a energickými snahami oživit místní scénu. Nic není ztraceno aneb Jazz Goes to Town.