Blízká setkání v Banské Štiavnici (n:ear festival 2023)

Festival improvizované a experimentální hudby n:ear, organizovaný slovenským improvizátorem Štefanem Szabóem a jeho crew, se letos odehrál potřetí. Loni jsem pozvání musela bohužel odmítnout, letos se mi podařilo přijet do středoslovenské Banské Štiavnice dokonce s předstihem. Historické město oplývá neoddiskutovatelným čarem, které neumenší ani přemrštěný turistický ruch. N:ear probíhal opět formou site specific akcí, díky čemuž se návštěvník mohl zároveň lépe seznámit s městem. Zdálo by se, že třídenní program koncipovaný jako jedno literární čtení/přednáška/promítání následované dvěma až třemi koncerty budou málo. Ovšem znáte-li členitou polohu města s jejím malebným, ale náročnějším terénem, bylo všeho tak akorát.

Řízením osudu jsme bydleli v rodném domě slavného slovenského fotografa Deža Hoffmanna. Původně válečný kameraman, který během španělské občanské války spolupracoval s Robertem Capou a Ernestem Hemingwayem nebo na žádost Josipa Broze Tita natočil první dokumentární film o Jugoslávii, zakotvil koncem druhé světové války v Londýně. Tam se stal dvorním fotografem The Beatles a nafotil mnoho dalších hudebních i filmových hvězd. Bratři Šafaříkovi, vyloženě nadšenci, během několika let zrekonstruovali jeho rodný dům s minigalerií věnovanou výseku z jeho obsáhlého díla. Víc o poutavém příběhu osobnosti známé víc v zahraničí než doma se dozvíte v dokumentu Patrika Lančariče Dežo Hoffmann - Fotograf Beatles.

Z ulice pod Červenou studňou jsme hned ve čtvrtek ráno zamířili na kafe do Eleuzíny, kulturního centra na Hornej Růžovej ulici, poetické svým jménem i polohou. Banskou Štiavnici odtud máte jako na dlani. Prostory Eleuzíny zdevastoval ničivý březnový požár, takže divit jsme se nestačili hned několikrát. Tomu, jak rychle probíhají sanační práce a rekonstrukce, s jakým nadšením se Marek Pavlík a jeho blízcí snaží uvést vše do původního stavu a jak snadné je házet kulturně-komunitním snahám klacky pod nohy. To když během naší návštěvy neohlášeně dorazily dvě „příjemné” dámy z hygieny na kontrolu.

Marek naštěstí věří v boha, který tančí, a tak mohl hudební publicista Pavel Klusák na prosluněné zahradě Eleuzíny odstartovat program přednáškou Co jsme našli na polích. Z rozmanitého světa terénních nahrávek pustil několik stop. Největší dojem ve mně zanechala sugestivní ukázka zvuku supů pojídajících zebří mršinu (Cracking Viscera) Chrise Watsona, track Krusta z desky Voda brněnského muzikologa Tomáše Šenkyříka, zachycující mimo jiné dopadání deště na zamrzlý vodní povrch, a track 10:17 PM KHB36 (The Warned Area) z Almanac Behind, nejnovější desky Daniela Bachmana.

Z Eleuzíny se pak program přesunul ke kouzelnému modrozelenému tajchu (nádrži) Velká Vodárenská. Pár kroků z města se ocitnete na nádherném místě z části obklopeném lesem, kam se chodí koupat místní gadžové i romská komunita žijící na typicky segregovaném sídlišti Šobov. Freejazzový akustický set hemžící se rychlými melodickými úryvky, improvizačními pasážemi a sofistikovanými aranžemi tu odehrál Jozef Krupa Quartet. Jemnou atmosféru dotvářela stmívající se krajina plná šumů, šelestů lesa a zvuků potoka napájejícího tajch.

Večer završilo promítání několika krátkých hudebních dokumentů v kulturním centru Hájovňa, situovaném další kousek cesty lesem (opět) stoupajícím terénem. Zaujal jak desetiminutový dokument Musical Traumas srbského režiséra Miloše Tomiće, zpracovávající hravou animací traumata studentů hudby, tak delší dílko libanonského trumpetisty a komiksového výtvarníka Mazena Kerbaje The Musical. Humorný autoportrét vznikl během covidové izolace jako zoufalý výkřik umlčené kreativity. Sleduje imaginární den Kerbaje nořícího se do rozmanitých činností propojených s jeho dennodenní experimentálně hudební praxí. Audio-vizuálně inspirativní, navíc vtipné.

Druhý den začal rozezněním všech zvonů Banské Štiavnice krátce po poledni. Unikátní deep listening následovalo literární čtení v Schemnitz Gallery. Anna Grusková osobně a Jakub Juhás online z portugalského Porta tu v rámci bloku O Štiavnici a literatuře přečetli ukázky ze svých nejnovějších knih.

Gruskové umělecká reportáž Tichý pobyt na ulici Gwerkovej-Göllnerovej sleduje stopy moderní prvorepublikové ženy, jedné z prvních průkopnic demokracie na Slovensku, která byla jako aktérka Slovenského národního povstání popravena nacisty. Místy lehce monotónní přednes Gruskové vždy včas osvěžil Juhásův asociativně pojatý cestopis PS (Petöfi Sándor), plný autobiografických epizod a retrospektivních tematických odboček. Autor přežil svou rezidenci na Islandu, kde si v její polovině, svými slovy, zlomil lebku a zvesela nás zásoboval ironickým popisem předražené bídy štiavnické gastronomie a tísnivostí města, které nikdy neposkytne svobodný pohled do dálky, zato vás pronásleduje výraznými dominantami a periodicky ohlušuje zvoněním a cinkáním.

fotogalerii z festivalu najdete tady

Následující hudební program měl dvě části. Site specific kompozici pro tři saxofonisty (Michaela Turcerová, Michał J. Biel, Luka Zabric), rozmístěné na ochozech Starého zámku, a kampanologa Matúše Sedláka a jeho party zvonařů. Něco takového se člověku jen tak nepoštěstí slyšet. V působivých kulisách hradního komplexu si po trávě posedalo/polehalo asi padesát lidí a na necelou hodinu se stali součástí jakési nadpozemské archy vytržené mimo běžné bytí. Nízkofrekvenční zvuky střídavě nebo v souladu hrajících saxofonů a sinusoid se prolínaly se zvuky zvonů rezonujících tělem. Podařilo se jim zprostředkovat vrcholně fyzickou a zároveň nejmeditativnější událost festivalu n:ear. Těžko přenositelný zážitek nahrávalo vydavatelství Weltschmerzen a uslyšíte-li na nahrávce poštolky, cirkulárku, zvuk startující motorky, turistického ruchu a folklórního souboru, všechno to bude genius loci, který se v daný moment nesmazatelně zapsal do našich niter.

Pátek zakončilo improvizovaně experimentální vystoupení kvartetu, který spolu vystoupil vůbec poprvé. Střetli se v něm italská zpěvačka Laura Zöschg, norská houslistka Inger Hannisdal, slovenský elektronický producent a hráč na modulární syntezátory Daniel Kordik a Štefan Szabó na akustickou kytaru a její preparace. Koncert se odehrál v sálech Galerie Josefa Kollára; v téměř setmělém prostředí, v jehož středu se nacházelo efektní kruhovité seskupení sádrových odlitků, se hudebníci po celou dobu živě pohybovali a promyšleně pracovali s akustikou místností. Neuvěřitelně širokou paletu zvuků vydávaných hlasem Zöschg doplňovaly tlumeně laděné housle, kytarové preparace a syntezátory tu a tam proložené zvukem šoupající podrážky nebo kutálením kovového víka od čehosi. Vše synergicky prostupovalo celým prostorem, přibližovalo se a vzdalovalo a vytvářelo jakýsi fantaskně imitovaný přírodní chrám pulsující živočišností neznámých stvoření. Dechberoucí.

Závěrečný den se na rozpálené zahradě Eleuzíny vystřídali hudební publicisté Karel Veselý, který nastínil specifika japonského ambientu, a Pavel Klusák, přibližující příběh Briana Ena (aktuálně výstava NAVE, Music by Brian Eno, instalace Jiřího Příhody). Obé poučné a inspirativní. Konzervativní prostory štiavnické ZUŠky pak naboural kanadský pianista PJ Fossum sólovým programem pro klavír, preparace a elektroniku. Nepopsala bych to líp než Štefan Szabó – kombinace vlivů raného jazzu a klavíru přes minimalistické kompozice až po harshnoiseové plochy.

Melancholicky disharmonický charakter sóla silně kontrastoval s atmosférou letní výhně za okny, a tak jsem úzkost ráda setřepala v Hájovni na slovenských střelách Vojdi. Naturel mladé a šílené kapely z Prešova žonglující s math a art rockem jako prázdnými kategoriemi omezujícími precizně konstruované výpady mi vyloženě sedl. „Děkujeme za pozvání na tuto twinpeaksovskou stage, hrajeme tu poprvé a myslím, že naposledy,“ vtipkovali před zaujatým, leč sedícím publikem. Na Besedě nebo v Živé vile by byl kotel pod pódiem plný během prvních minut. Tady bylo krásné pozorovat, jak se na odvázáných koncertech chová publikum zhusta tvořené experimentátory a improvizátory. Ne že by se jim to snad nelíbilo, jen to prožívají… jinak.

Pak už jsme všichni následovali Michaelu Antalovou s flétnou seljefløyte, která nás provedla romanticky sešeřelým lesem ke svíčkami osvícené Vodárenské, aby spolu s Adrianem Myhrem završili tenhle jedinečný festival. Chvíli jsme museli posečkat, než v dáli dohraje juchavá Para, a pak jsem se ponořili do konejšivých kompozic a aranžmá citlivě a nápaditě kombinujících soudobou hudbu a slovenskou folklórní tradici. Antalová ovládá píšťalky, jako by se s nimi narodila, Myhrovy ruce něžně, ale precizně putují po strunách kontrabasu, a když zazní čtyřhlasý mužský sbor z autentické nahrávky ze Šumiaca, duše se vznáší v mlze nad nejkrásnějším štiavnickým tajchom a jen neochotně se vrací nazpět. Kousek z ní se už se mnou do Brna nikdy nevrátí.

Loučení protahujeme na zahradě Eleuzíny, kde Markovi Pavlíkovi vypravím, jak mě nadchl slovenský kulturní magazín Vlna, který tu měl věnovaný malý stoleček. Kromě něj tu ležely i knihy současné slovenské prózy a poezie, několik desek a kazeta Krstných Otcov, kteří mě okouzlili před týdnem v Živé vile. Marek pokyne ke stolečku vedle a už nás seznamuje se sympaticky bodrým pánem. Vyklube se z něj slovenský básník, prozaik a vydavatel Vlny a také otec zpěváka a kytaristy Ambróze Šuleje z KO. Do playlistu afterparty shodně požadujeme Ancora tu (Ukotvit tě) od Róisín Murphy a těšíme se z posledních minut blízkých setkání na n:earu.