Jakub Béreš | Články / Rozhovory | 20.03.2018
Kanadské artrockové trio Braids má na svém kontě už tři desky. Teprve ale až teď, v pauze před novou nahrávkou, se rozhodli přijet do Prahy a představit průřez svou pestrou tvorbou. V ní míchají vlivy alternativního rocku s minimalistickým elektrem a výrazným písničkářstvím, opírající se o silné texty zpěvačky Raphaelle Standell-Preston. Ta se nebojí osobní zpovědi, což předvedla i v telefonickém rozhovoru, a ve svých textech řeší své problémy – od těch rodinných přes společenské i ty nejintimnější týkající se toxického chování můžu v jejím okolí. Nejvýraznějším manifestem je píseň Miniskirt, v níž se rozhodla promluvit o vlastní zkušeností se sexuálním obtěžováním.
Jaký byl tvůj den?
Dneska jsem se úplně zapomněla nasnídat, promiň, že jsem rozhovor musela o chvíli posunout. Právě maluju plakát k našemu nadcházejícímu turné. Je na něm hotelový pokoj v nějakém náhodném městě, celý výjev je hodně tmavý, takže jsem na něm udělala žlutý pruh. Zní to asi nudně, ale mně se to líbí. Většinu vizuálu si necháváme vytvořit, tentokrát jsem ale dostala chuť postarat se o něj sama. Navíc je to o dost levnější.
S oznámením vaší tour se spekulovalo i o nové desce…
Teprve jsme ve stádiu psaní nových písní. Většinu z nich máme hotovou, ale dohadujeme se teď o tom, jaký zvuk a koncept deska bude mít. Až pak se s nimi uzavřeme do studia a budeme se zabývat jejich produkcí. U některých už máme představu, kam je povedeme a jaké emoce budou vyjadřovat, ale nejsou dotažené zvukově. Nově se snažíme přemýšlet i nad tím, jak budou znít naživo a jak tuhle představu zakomponujeme do nahrávání. Rádi bychom energii, kterou skladby mají naživo, dostali i na desku.
Jak to provedete?
Hodně nahrávek se chystá tak, že se jednotlivé nástroje nahrávají samostatně. Podle nás se ale během takové práce vytrácí energie, což je škoda obzvláště u dobře fungující kapely, jakou jsme my. Lidská interakce je totiž jeden z našich největších zdrojů inspirace, a proto bychom chtěli zachytit společnou radost z koncertů a vytvořit z ní jeden z pilířů desky.
Vylezou s vaší novou metodou i nové příběhy?
To se uvidí, snažím se během psaní textů nacházet hrozby, kterým se touto formou chci sama postavit. Určité náznaky už vidím, ale ještě mezi nimi nenecházím pojítko. Oproti starším písním cítím největší změnu v humoru, který do textů vkládám. O tom bych u minulých desek mluvit nemohla, ale tentokrát jej používám jako prostředek, kterým se dá určitým problémům čelit. Možná je to ale jenom kvůli tomu, že jsem starší a některé věci už přecházím s humorem místo toho, abych si je tolik připouštěla.
Proč zrovna humor?
Zjistila jsem, že když si uchovám humor, tak jsem silnější a nenechám se do problému příliš vtáhnout. Naše starší tvorba je celkem vážná, dneska bych ale bez všudypřítomného humoru tvořit nový materiál nedokázala. Je to mé předsevzetí. Chci se sama začít běžným věcem více smát a nebýt tak odměřená. Nová deska bude také vyprávět více příběhů a bude konkrétnější. Chci vytvořit přesný popis míst, o kterých budeme zpívat, a snažit se do nich co nejvíce dostat.
Dostat společně se svými posluchači?
To bych netvrdila. Když skládám, tak nad nikým nepřemýšlím, a jediným kritériem je to, co daná píseň vyžaduje, abych vyjádřila to, o co mi jde. Dlouho přemýšlím nad významy jednotlivých slov, abych se příliš nevzdálila a každé slovo mělo svůj smysl. Proto jich nebude tolik. A budeme více instrumentálně pracovat s prostorem mezi nimi. A taky nahrajeme jenom to, co budeme schopní předvést živě. V minulosti jsme často měli problém s tím, že jsme se nadchli pro nějaké zvuky, ale pak jsme je nebyli vůbec schopní zahrát, a když jsme je nějakým způsobem nahradili nebo úplně vypustili, tak nás daná skladba bavila mnohem víc. Takže hodně věcí bude úplně jinak, ale pořád to budeme my – Braids.
Mezi deskou, o které teď mluvíš, a předchozí nahrávkou Braids sis odskočila ke svému bočnímu projektu Blue Hawaii. Dala ti tahle zkušenost něco, co jsi pak použila s Braids?
Jo, s Blue Hawaii jsem objevila spoustu svých stránek, které u Braids tolik nevynikly. Možná to bylo i tím, že jsem na něm dřela opravdu tvrdě, dost možná i víc než na jakémkoliv předešlém albu. Chtěla jsem totiž veškerou produkci mít sama pod palcem. V Braids to fungovalo podobně, ale když jsem se ocitla na půdě, která mi úplně nevyhovovala, tak jsem ji radši přenechala kolegům, což u Blue Hawaii úplně nešlo. Tedy kdybych chtěla, tak bych byla schopná najít si někoho, na koho bych tyhle povinnosti hodila, ale já se rozhodla to zvládnout sama. Zpět do Braids jsem si tak odnesla potřebu být co největší součástí našich písní.
Jaký je největší rozdíl mezi těmito projekty?
Braids jsou pro mě něčím jako mou duší a každá jejich součást je přímo spojená se mnou, zatímco Blue Hawaii je bytost, kterou jsem vytvořila. Má specifickou vizáž a chová se jinak než já. Například na rozdíl ode mě má ráda párty a ráda na nich tancuje. Já nejsem introvert, ale chození na takové večírky není úplně pro mě, proto z nich pravidelně odcházím maximálně ve dvě, namísto abych zůstávala za každou cenu až do konce. Blue Hawaii je oblek, který na sebe oblékám, abych party vytvořila. Pořád se do něj musím trochu nutit, což ale neznamená, že bych si tuhle roli nakonec neužívala. Braids nejsou rozhodnutí, ale mé nejčistější já, které stavím do různých situací nebo před své staré rány.
O jedné takové vypráví píseň Miniskirt. Co se od té doby změnilo?
To nelze říct. Představ si moment v životě, který by tě neustále dusil a ty ses ho nemohl zbavit. Ani poté, co jsem o něm napsala píseň, nezmizel. Možná se teď cítím silnější, ale rozhodně mi vzpomínka na něj stále ubližuje. Prošla jsem si několika terapiemi a napsání písničky o tom, co se mi stalo, bylo jednou z nich. Křičet noc co noc do mikrofonu o tom, co se mi stalo, je jejím pokračováním.
Jaké to je?
Psaní písní o vlastních problémech je skvělou terapií, ale nemá dlouhodobé účinky. Zpívat o tom pořád dokola a nést si tohle břemeno všude s sebou je pro mě jediným způsobem, jak se přes to skutečně dostat. Když jsem tuhle skladbu psala, tak jsem vůbec nevěděla, jak bude vypadat, a ani jestli chci, aby lidi věděli, že se mi něco takového stalo. Celé se to odehrálo před dvěma lety, kdy ještě světem nehýbalo hnutí #MeToo. Neměla jsem vůbec představu o tom, jak tohle sdělení lidi přijmou, a byla jsem z toho podělaná. Podporující reakce mě ale utvrdily v tom, že jsem udělala správnou věc.
Jak se stavíš k #MeToo?
To, co se děje, je obrovský problém a je dobře, že ženy dostaly prostor, aby mohly o svých zážitcích mluvit, protože to je krok dopředu. Pořád jsme ale nálepkované a spoustě ženám chodí nenávistné zprávy. Nejšílenější mi na tom přijde, kolika ženám se něco takového stalo. Díky #MeToo jsme všichni byli konfrontováni s tím, že tahle společnost není v pohodě a že má před sebou ještě spoustu práce. Pro mě osobně bylo hrozně těžké sledovat všechny příspěvky na mé Facebookové zdi, protože mi to vracelo vzpomínky na mou zkušenost. Proto jsem se nějakou dobu Facebooku vyhýbala, solidarita mi ale vrátila energii znova se přihlásit.
Budeš se tomuto tématu věnovat i nadále?
Pro mě to není ukončené, stále o tom píšu písničky, a i na příští desce nějaké takové budou. Nejspíš ale nebudou tak explicitní. Nechci, aby tato událost formovala identitu mé kapely, nestojím o to, abych byla považovaná za chudinku. Je to jenom jeden z několika problémů, o kterých chci zpívat. Nedělám to proto, že bych musela, nebo proto, že bych na tom byla závislá. Chci o tomhle problému mluvit, abych pomohla někomu dalšímu, ne proto, že bych sama cítila nějaký vnitřní tlak.
Kde vidíš největší problém?
Ženy si musí uvědomit, že za to, co se jim stalo, samy nemůžou, a proto se nemají obviňovat. Tohle uvědomění si vlastní pozice je složitější, než se zdá. Je důležité o tom mluvit, i když to není lehké. Já se po tomhle rozhovoru půjdu podívat na Facebook na nějaká roztomilá štěňátka a za pár minut budu v pohodě. Já svou nejhorší úzkost překonala, spousta žen takové štěstí zatím nemělo. A proto je důležité, aby mezi těmi roztomilými zvířátky byly i zprávy o tom, že tady jsou ženy, které se rozhodly promluvit a inspirovat ostatní, aby tyto problémy řešily veřejně.
Abbé 06.11.2024
Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.
Mariia Smirnova 03.11.2024
V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.
Klára Řepková 23.10.2024
Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.
Banán 09.10.2024
Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.
Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024
Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.
Abbé 03.10.2024
Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…
redakce 30.09.2024
Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.
Libor Galia 26.09.2024
Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?
Mariia Smirnova 24.09.2024
Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.
Libor Galia 05.09.2024
Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.