Citový vyděrač Nils Frahm

Arvo Pärt říká, jak mu někdy stačí osamocený, líbezně zahraný tón. Algoritmy naší doby vám za estonského minimalistu s mechanickou chutí nasází minimalisty další, hrající osamocené tóny pro osamocené lidi, osamocené kompozice nerozvíjející se nikam, protože změna by byla názor – a najít nějaký bývá v žánru minimalistických derivátů úkolem vpravdě detektivním. S pomyslnou lulkou v ústech jsem dorazil do Fora Karlín, kde fórem je už šatna za cenu jednoho piva v nedalekém baru, kde vysypávám získané důkazní materiály do následující výpovědi.

Podezřelý: Frahm, Nils, ročník 1982, státní příslušnost německá, žánrová „contemporary classical“. Už máte dostatek indicií? Moje prvotní pocházely z letmých obezřetných kontaktů, z nichž ten nejintenzivnější, přímočará syntezátorová stoupačka Says ze živé desky Spaces, ilustroval mou ambivalenci. Tak krásný – a přitom taková blbost!

Jestli jsem ale doufal, že mi Frahmovo vystoupení v rámci Prague Sounds (tedy festivalu formerly known as Struny podzimu) poskytne nové úhly pohledu a hlavně poslechu, tak sice ano, ale viděl a slyšel jsem z nich víceméně totéž. Zatímco Wilsonové, Enové a Conny Plankové tohoto světa využívali a využívají nahrávací studio jako nástroj, Frahm využívá pódium jako studio. Začne u skleněné harmoniky, připraví si nás táhlými melancholickými akordy, posune se k varhanám, pak k preparovanému klavíru, hmatá do filtrů na analogovém syntezátoru nebo bicím automatu a zvuk nepřestává téct a hudebník nepřestává otáčet nejcitlivějšími kohoutky, aby ve správné chvíli pustil do sálu nejhlubší basové tóny a v další neméně správné proud skřípl a tichem nechal odkapávat pizzicata jako slzičky, jiskřící v očích dojatého karlínského publika.

Když píšu „karlínského“, myslím to povšechněji, než jako přídavné jméno do počtu. Kdo si může dovolit chleba za kilo dvacet z Esky, ten nepotřebuje moc dumat nad tím, jestli mají lístky na dvouhodinový sólový koncert začínat na sedmnácti a končit na devětadvaceti stovkách. A koho dojímá skvostně provedená banalita, ten nepotřebuje, aby Frahm měnil její tok častěji, než když se to stane v tantricky napínané Says. Častěji nebo inovativněji – rozkládané akordy jsou to nejjednodušší, co můžete s tóny dělat, abyste odemkli posluchačská srdce, ale když před ně zároveň postavíte a nasvítíte pódiové studio s vintage vybavením za milion plus chvilek pro analogy?

fotogalerii z koncertu najdete tady

Pozor, to není povýšený škleb: za prvé jsem přesně tím člověkem, kterého Says rozdráždí a v šesté minutě spolehlivě udělá. Za druhé to nejkrásnější, co jsem v Karlíně slyšel, byl zvukový rozměr zprostředkovaný výjimečným vybavením a hlavně výjimečnou schopností ho zcela podřídit svému uměleckému záměru. Díky, že můžem, páskové mikrofony i echo! Jak jsem se snažil nesmát kýčovitosti některých tlumených klavírních melodií, tak jsem se zasněně ztrácel v šumech a ozvěnách a několika málo vyloženě hlukových pasážích, se kterými Frahm pracuje stejně pečlivě, jako s libovolnou další proprietou na scéně.

V návaznosti na svou letošní tříhodinovou novinku Music for Animals zapojil i samotné publikum, které s gustem následovalo pokyn vydávat zvířecí zvuky použité jako ruchový podklad pro následující skladbu večera. V kakofonii skřeků vynikla především fenomenální kukačka a chlapík o řadu přede mnou předvedl velmi důstojného cvrčka. Komu patřilo lví zařvání, netuším, ale po rozsvícení v sále jsem se bavil představou, že prezidentskému kandidátovi Karlu Janečkovi, srdnatě kráčejícímu do patra, kde jste za příplatek nebo směnou za svůj společenský status mohli hrdinovi večera zatleskat ještě jednou.

Už dole v sále sklidil Nils Frahm ovace vestoje, ale já s dovolením zůstal sedět, protože jsem si potřeboval rychle zapsat: Někdy stačí osamocený, líbezně zahraný tón. A jindy ani jejich gentrifikovaný vodopád.