10 + 1 = Džian Baban (Dalekko)

Scenárista, hudebník, člen Monstrkabaretu Freda Brunolda i pražské indierockové formace Dalekko, Džian Baban, představuje svých jedenáct oblíbených desek.

The Cure - Disintegration
Je jarní podvečer, rozhrkaná Karosa sjíždí z karpatských kopců do západoslovenské nížiny, zapadá slunce, je mi asi patnáct, jedu k babičce. Ve walkmanu mi hraje devadesátiminutovej home-made mixtape od mojí starší ségry. Na kazetě jsou jenom The Cure, většina věcí je z Disintegration, moc je ještě neznám. Cinká zvonkohra a pak se rozezní první mohutný akord Plainsong a já jsem navždy ztracen...

Björk - Debut
Opět teenage reminiscence: líné letní odpoledne, koukáme se sestřenkami na MTV a vedle všech Madonn a MC Hammerů se najednou objeví šikmovoká, krásná, evidentně naprosto střelená holka, smaží v kuchyni vajíčka a zpívá divnou písničku o sličném Venušákovi. A já si říkám: Ty jo, písničky se dají dělat i takhle?? A z Björk zůstala jedna z celoživotních lásek a z Debut jedna z nej desek vůbec.

Orbital - In Sides
Že se dá hudbou, notabene elektronickou a instrumentální sdělovat vážné, angažované poselství o mizerném stavu civilizace a planety a dělat to nenuceně, bez velkých proklamací a bez křeče, ukazují na téhle desce Orbital. Deska je tak nějak celá eko, aniž by v ní padl jediný protivný slogan. Je to vrstevnatá, melancholická, místy temná, a přitom hrozně energická a taneční hudba. Je to proud, který je nutné si poslechnout celý v jednom zátahu. Příběh zpomalené vykulené mimozemšťanky, která se zmateně motá po špinavým, zrychleným velkoměstě, definuje náladu celého alba.

Slowdive - Pygmalion
Když shoegaze, tak na prvním místě Slowdive, a když ambient, tak Pygmalion. Deska propadák, po které se kapela na dlouhá léta rozpadla, jednoduchá, minimalistická, křehká, dlouhý plochy anebo pouhý fragmenty písniček... Dlouhý delay, ještě delší reverb, kytara a sem tam činel. A éterický hlas Sirény Rachel Gosswell. Nejlepší deska pro denní snění...

Swans - Soundtracks for the Blind

Somewhere, through the frozen fields
Somewhere, beneath your pale and tender skin
Lies a house, absorbing fear and pain

Hudba jako manifest, skoro tříhodinová, dvoudisková koláž výkřiků, divných, znepokojivých samplů, nedokončených smyček i dlouhých desetiminutových, k nesnesení rozvleklých balad zmučeného masochisty Michaela Giry. Patetický, "americky" afektovaný propad do perverzních hlubin, který uhrane leckterého adolescenta... Práce s loopy a samply na analogovém pásu, hledání hranic ambientního žánru... A přece to všechno dodnes drží pohromadě jako šílené, koncepční, poslední studiové album Swans. Animus a anima, pěkně pohromadě, každý na svém disku.

Goldfrapp - Felt Mountain
Když se s touhle deskou zjevila, pro mě zjevení nebyla, protože jsem její úžasný hlas znal už dřív, díky Orbital. Snad nejlepší deska nultých let a nejlepší deska Goldfrapp. Kombinace něhy, melancholie i cirkusové grotesky a velkého nadhledu. Šílený vokodér, tklivé housličky, prdící synťáky, ujeté texty v zasněných baladách, i poťouchlý humor parťáka a producenta Willa Gregoryho v jejich videích.

Radiohead - Kid A
Hlásit se k OK Computer jako k desce, která vám změnila život, je totéž, jako uznávat prvenství Beatles - norma. Mě ale asi mnohem víc zasáhla Kid A, tím, jak je neučesaná v aranžích i textech, jak se její výpověď rozbíjí o různé aranžérské schválnosti, jak je nepřístupná, do sebe uzavřená, a přitom právě díky tomu z ní o to více leze jasný obraz určitého rozpadu a nemožnosti pokračovat dál. Ať už se to týká skládání hudby, osobních problémů nebo civilizačních poruch... What was that you´re trying to say?

David Sylvian / Nine Horses - Snow Borne Sorrow
Hlas Davida Sylviana a jeho umělecká cesta od adolescentního synthpopu až k velmi zralému, na kost oholenému minimalismu, ve kterém se ale ani na chvíli neztrácí pevné, jasné sdělení a který nikdy nesklouzne ke snobárně (no dobře, možná párkrát jo, to ale není případ Snow Borne Sorrow, posluchačsky velmi přístupné, popové a skvělé desky!) - obojí mě uklidňuje. Svět hudby jako umělecké disciplíny, promyšlené a soustředěné, je v pořádku, dokud tvoří David Sylvian.

Jóhann Jóhannsson - Fordlandia
Henry Ford přišel na skvělý nápad vybudovat hluboko uprostřed amazonské džungle fabriku kvůli drahému dovozu kaučuku. Takhle jim tam rostly pneumatiky přímo na stromech. Projekt dlouho nevydržel, liány začaly prorůstat i do cheeseburgerů, dělníci museli utéct zpátky. Jejich suburb upravený jak klícka, opuštěný americký sen tam v pralese stále někde je. Příběh lidské pošetilosti a prorůstání civilizace přírodou, lidské chamtivosti, která je pomalu požíraná a vrací se ke kořenům. Magický příběh v úchvatné scénické hudbě. Skladatel, od kterého miluju každou jeho notu a od kterého už žádné nové noty nikdy neuslyším. Jóhann Jóhannsson, rest in peace...

Talk Talk - Laughing Stock
A od té doby mlčí... Talk Talk na přelomu 80. let, zatracení vydavatelem pro komerční neúspěchy, unavení z éry synthpopu, už nekoncertující, zavření ve studiu, kde natočili své poslední dvě desky, aby pak Mark Hollis, jejich hlas, opustil hudební svět a šel vychovávat děti... Krásný, poučný příběh o tom, že kdo cítí, že dál nemá co říct, nemusí říkat vůbec nic. Laughing Stock a Spirit of Eden, dvojčata. Intimní, křehká i výbušná hudba postavená na experimentech a improvizacích. Z každé noty je slyšet, jak je jejich hudba naprosto svobodná, nesvázaná žádnými pravidly žánrů ani chorých ambicí. Z ambientních mikrofonů šumí nahrávací místnost, v tichých pasážích je skoro slyšet, jak se Hollis s Friese-Greenem soustředí, jak jim hudba vzniká pod prsty...

Harold Budd - Avalon Sutra
Starý pán a jeho arabesky. Jestli může být nějaká hudba laskavá, je to Avalon Sutra. Nejdojemnější na tom jsou ta věnování téměř v každé skladbě. Harold Budd je starý mistr, má rád lidi a já mám rád jeho.

And many, many more...