10+1 = Peter Michel (Hibou)

Peter Michel alias Hibou skládá hudbu, která má hlavně konejšit - podle svých slov se inspiruje létem, bublinkovými drinky a osmdesátami. Psaní písní mu slouží jako protilék na útrapy, které mu v životě působí problémy s úzkostnou poruchou a panickými záchvaty. Jeho snový svět tvoří až dětsky hravé melodie, úderné beaty a nostalgií překypující vokál. Svou třetí sólovku Halve přiveze do pražské MeetFactory 11. února. Před tím ještě deset plus jedna hudební srdeční záležitost.

Arlo Parks - Super Sad Generation
Tenhle devatenáctiletý básník a zpěvák z Londýna v poslední době nakládá. "And yesterday I heard you say - everything will sort itself if I get to LA," to strašně sedí na mě a moje kámoše. Vůbec celá flow a produkce tohohle tracku je nejvíc.

Hand Habits - Can't Calm Down
Tenhle song je jeden z mých nejoblíbenějších za rok 2019. Mám slabost pro zvukově melancholické písně s texty o úzkosti, zmatku a chaosu. Meg Duffy je taky skutečně neuvěřitelná kytaristka a válí v doprovodné skupině Kevina Morbyho.

The Pains of Being Pure at Heart - Stay Alive
Měl jsem hrozné štěstí, že jsem s nimi mohl jako teenager strávit nějaký čas na turné. Tenhle song je jeden z mých nejoblíbenějších a vždycky si ho spojím s tím krásným pocitem dobrodružství, který jsem jako středoškolák na šňůře měl.

Renata Zeiguer - Follow Me Down
Objevil jsem ji na turné, které jela se Steady Holiday, společně se kterou je na labelu Barsuk. Follow Me Down byl první song, který jsem od ní slyšel. Její styl psaní a hlas… okamžitě mě zaujala. Nakonec jsem ji oslovil, aby zpívala v jednom z nových tracků Hibou, v Silver.

Ariel Pink - Another Weekend
Jednou, když vypadl proud, jsme s kamarády poslouchali tuhle píseň a hráli při svíčkách Magicy. Přijde mi, že zvuk, co tam zní pod tou krásnou melodií, musejí být duchové mrtvých racků. Přijde mi, že tam je romantická i strašidelná atmosféra zároveň.

Whitney - Giving Up
Prosluněný, ale zároveň posmutnělý track o bolestech v rozpadajícím se vztahu. Vždycky si díky němu říkám, že vzdát se něčeho s sebou nese příslib lepších věcí. Nejsem si jistý, jestli je to bezútěšné, nebo optimistické.

Sea Oleena - Asleep at the Wheel
Sea Oleena dělá hudbu, která mě dovede okamžitě uklidnit. Produkce a textury mě zasáhnou vždy na správné místo. Speciálně v tomhle songu a v Untitled. To hypnotické opakování textu je strašně uklidňující. "There's a forest on the ocean floor/
There's an ocean on the northern shore/ I think the shoreline loves the ocean more."

The Field Mice - September's Not So Far Away
K The Field Mice jsem se dostal, když jsem jel turné po Evropě, někdy v sedmnácti, osmnácti. Zpátky se od té doby vracím poprvé, takže si zase znovu připomínám jejich diskografii. Tenhle song mi vrací vzpomínky na první koncertování.

Buck Meek - Misty
Rančer Buck z Big Thief. Viděl jsem ho hrát minulý týden v Seattlu v klubu, co se jmenuje The Tractor, velmi přiléhavé. Buck a Adrianne Lenker (taky z Big Thief) napsali mnoho písní, které budou uložené v mojí hlavě po zbytek života. Vždycky jsem miloval ten narativ v textu, fascinuje mě, jak je obrazotvorný.

Talktin & Easy - Home Is Not a Place
Tohle je ohromně talentovaná kapela ze Seattlu. Tahle skladba je jako nějaká horská dráha kolibříků, miluju posun od vítězoslavného kytarového riffu přes tlumenou část až po úplně naštvané druhé dějství. Jejich basák hrál chvíli v Hibou.

guilty pleasure: Billie Eilish - When the Party's Over
Tohle je moje guilty pleasure, alespoň podle mých přátel. Ale já myslím, že by se nikdo neměl cítit provinile za hudbu, kterou má rád. Co dodat? Prostě jsem naskočil na hypetrain Billie Eilish. Ona představuje pozitivní zprávu o směřování pop music, dělá velmi nápaditou hudbu. Ta velmi citlivě a detailně zachycená emoce v téhle skladbě je podle mě skvělý příklad za všechny.