10+1 = Jakub König (Kittchen, Zvíře jménem Podzim)

Jakub König vystupuje jako kapelník mnohohlavé formace Zvíře jménem Podzim a také jako maskovaný kuchař Kittchen. Jeho jednočlenný projekt se postupen času rozrůstal a dnes formaci Kittchen tvoří také Tomáš Neuwerth a Aid Kid. 1. května jim vyjde čtvrtá řadovka Puls pod hlavičkou Full Moon Forum a labelu Červený kůň. Rozhovor s Jakubem si můžete přečíst v dubnovém čísle Full Moonu, jeho nejoblíbenější skladby pak hledejte níže.

Sigur Rós – Von
U těch zásadních songů nikdy nemůžou chybět Islanďani Sigur Rós. Jejich album Agaetys Byrjun a hlavně pak koncert v Akropoli naprosto přehodnotili, jak jsem do tý doby vnímal hudbu. Čeho jsem si všímal, co mi přišlo podstatný. A ta změna mi vydržela asi doteď. Koncertní film Heima pro mne pak byl koncentrát splněnýho snu.

Nine Inch Nails – Perfect Drug
Nine Inch Nails stáli u dalšího důležitýho posunu. Strašně se mi ta jejich agrese a elektronika ideově nelíbila. Byl jsem odkojenej folkem a Beatles a pro tu temnotu jsem neměl vysvětlení a opodstatnění. A pak jsem si jednou půjčil bráchovu kazetu Downward Spiral do walkmana. A během chvíle mi došlo, že přišel čas přehodnocování. A pak Lost Highway a tenhle dokonalej opus.

PJ Harvey – Angelene
Vybavuju si dobu, kdy vyšlo Storries from the City, Storries from the Sea od PJ Harvey. Všichni jsme to tenkrát sjížděli dokolečka. Na střídačku se Selmasongs. Na obou deskách hostoval Thom Yorke, takže člověk měl svý oblíbený interprety pokupě. A od téhle desky jsem se odrazil k další diskografii týhle výjimečný dámy. Angelene je pro mne destilát vší tý syrový krásy.

The Ecstasy of Saint Theresa – I Am (Not Really) Optimistic
Slowthinking jsem si zamiloval. Přišlo mi, že to je úplně dokonalá deska. Každej track. Ale nejvíc tenhle. S dokonalým klipem. Pořád to je jedna z nejsilnějších skladeb, který u nás vznikly. I po těch letech pořád stejně silná a hluboká.

Unkle – Reign
DJ Shadow a Unkle byly další stupně, po kterejch jsem se pomaličku seznamoval s elektronikou. A s deskou Never Never Land jsem začínal běhat. Takže jsem všechny ty pompézní hymny poslouchal ve změněným stavu vědomí dálkovýho běžce. A postupně jsem se skrz ty písničky prokousával od tří do deseti a víc kilometrů.

Low – Congregation
Low zase patřej spíš mezi čerstvější úlovky. Desku Double Negative mi pustil před pár lety Aid Kid, kterej stojí za většinou současný hudby, kterou poslouchám. Napřed mi ta zvláštní deska začala vyvolávat úzkost... ale pak jsme si moc sedli. Koncert v MeetFactory mě pak zasáhl o to víc. A když jsem slyšel v seriálu Devs legrační basovou linku Congregation a fantastickou písničku, kterou na ní Low postavili, dozamiloval jsem se úplně.

Beck – Dear Life
Beck stál někde na začátku. Pak jsem ho vždycky objevil nějak náhodou, pořád ještě něco dělá. A pár desek mě zasáhlo totálně na komoru. Před mnoha a mnoha lety to byla pomaloučká Sea Change. A nedávno nakoplá Colours. Dear Life je navíc obrovská poklona Beatles, které mám moc rád, ale do výběru se nevešli. Tak aspoň takhle.

Bonus – Okovy
Ve stejnej den, co jsem poprvý viděl na koncertě Astronautalise, viděl jsem poprvý i Bonuse. A když jsem zjistil, jak dlouho a kde všude hraje, spadla mi čelist. Vůbec jsem o týhle části tuzemský scény nevěděl. A jak se mi líbila, když se mi, s Bonusovejma deskam, začala otevírat. Bylo to taky velký postrčení v tom, že hudbu můžu dělat i sám.

Stina Nordenstam – Purple Rain
Nejkřehčí hlas ve vesmíru, nejušmudlanější deska pod sluncem. Stinino album People Are Strange je plný coververzí, který zněj, jako by je nahrávala doma na čtyřstopej magneťák. A podle mne, nebo na mne, maj strašnou sílu. Třeba právě titulní People Are Strange nebo Purple Rain. Když jsem pak druhou jmenovanou slyšel od Prince, byl jsem dost zklamanej. Což mi z Princeova originálu zůstalo dodnes.

Nick Cave & The Bad Seeds – Jubilee Street
Když sem se začal v šestnácti poohlížet po vlastní hudbě, narazil jsem na tohohle chlápka, kterej jako by tu už dlouho byl. Všichni o něm mluvili, nad ránem jsem skončil v Žíznivým psovi, Nicka Cavea byla najednou plná celá Praha. A podobně jako Becka ho vždycky ztratim ze zřetele. A on pak natočí desku, která mne rozseká. Další obrovská kapitola jsou jeho živý koncerty, což je zážitek, kterej mi párkrát málem ustřelil hlavu. A jedna z těch nejmilejších a nejsilnějších písniček je právě Jubilee Street.

guilty pleasure: Linkin Park – Crawling
Zvuk a razance tohohle alba mě kdysi úplně nadchly. A dodneška mám občas dny, kdy si tu našlapanou nahrávku pustím do uší. Žádná další deska mě už od Linkin Park nezasáhla, většina se ani neotřela o citlivý brvy mýho hudebního přijímače. Ale když slyšim zkomprimovaný údery bicího automatu na začátku Crawling, pravidelně se mi zježí chlupy na zátylku.