10+1 = Jura Bosák

Jura Bosák – neustále tvůrčí postava opavské klubové scény, hudebník, výtvarník, textař, člen opavských seskupení Dobrozdání, Sonyk Bel a hlavně kapely Expedice Apalucha, která právě vydává novou desku nazvanou číslovkou 5. Pokřtí ji v rámci zimní verze festivalu Hradecký slunovrat 5. listopadu 2016 na zámku v Hradci nad Moravicí.

Ray Charles: Genius Loves Company
Poslední deska mistra velmistra soulu a mnoha příbuzných žánrů, u jehož věcí jsem prosnil i proplakal a “srdcedráždil“ mnoho chvil. Naboucháno duety s příjemnými hosty, například Norah Jones v úvodní písni Here We Go Again, která stoupá s maximálním sólem “stínového člena Beatles“ Billyho Prestona. Ani “plovoucí hroch s ukulele“ mě nemůže nikdy dojmout jako Ray v písni ze země Oz – Over The Rainbow. U pompézní sinátrovky It Was a Very Good Year s Willie Nelsonem propadám těžké nostalgii a když mi v klasické bluesovce Sinner’s Prayer začně nakvíkávat B. B. King – no jsem prostě mezi svýma! Ray je opravdu „Genius“!

Howlin’ Wolf: The Genuine Article
Tenhle mocný černoch v řadě všech bluesových ikon mě bude fascinovat vždy nejvíc vedle Roberta Johnsona, Leadbellyho, Son House, Sonny Boy Williamsona, Muddy Waterse, Lightin’ Hopkinse, Johna Lee Hookera, B. B. Kinga, Buddyho Guye, Johnnyho Wintera, Johna Mayalla, po jemného Keb‘ Mo‘a, Erica Bibba, či „ZZízana“ Seasick Stevea a spousty dalších, kteří jsou prostoupeni tímto nadžánrem – blues. Kompilace hitů tohohle bluesového zabijáka přímo od Chess Records parádně ukazuje, kolik rytmických podob, riffečků a originality může blues nekonečně obsahovat úplně mimo tu zlidovělou evropskou neempatickou agrodvanáctku, která je přesvědčená, že když hraje tři akordy přes celý hmatník a u toho chrčí, že to stačí. Jen tak namátkově letem – Joe Cocker, Tom Waits, Leonard Cohen, Tony Bennett, Iggy Pop, Peter Gabriel, Brian Johnson, Ian Gillan, Jon Anderson, Robert Plant, Janis Joplin, Aretha Franklin, Nina Simon, Eva Olmerová... a zas bych se nezastavil. Hlas je kouzelný v originále, ne v imitaci, byť odněkud vychází. Jednoznačně mezi ně patří i tenhle “vlk“. Jak je lehké spadnout k manýře, když se takovým zpěvákům špatně odolává. A že je jí i na šumperském BluesAlive slyšet mnoho – k blues prosím s citem, přirozeností a od srdce, aby bylo opravdu vaše, jako život. Nebudete mi věřit, ale ono “blues“ je pak k nalezení od folkloru po worldmusic, chápete-li mě. Raději zpívejte jako bratři Gibbové, když vám tak zobák narost, Robert Johnson taky píská jako kuřátko, hlavně uvěřitelně, jako též Howlin’, když “howlin for his darling”.

The Traveling Wilburys: Collection
To jsem měl tehdy obrovskou radost, když se mi v ostravském TNT zastříbřila před očima kolekce kompletních bratrů Wilburů. Když jsem uvažoval po které sólovce George Harrisona sáhnu, jak mám mnohé sólovky vůbec členů Beatles rád, rozhodl jsem se, že to i tentokrát vemu nostalgicky ze široka. Považte – Harrison, Dylan, Petty, Lynne a ještě dokonce švihák Orbison! – to je přece skvělé! Až uslyšíte tu nejprofláklejší píseň Handle With Care, kde se bratři nádherně dělí o party, vzpomeňte na mě, že je třeba si vychutnat i zbytek rozhodně příjemných tvůrčích sessionů v takové společnosti, kde i “Boban“ jako by mrčel s koutky do široka nahoru. Pohoda, až je z toho člověk Inside Out.

Paul McCartney: Chaos and Creation In the Backyard
Jsou to desky RAM, Flaming Pie či Tug of War, u kterých jsem zpozorněl v rámci sólového Paula McCartneyho. Všechno to mám hodně spojené s pražským koncertem v roce 2004. Byť mě poslední deska New tolik neoslovila, jedna z těch “novějších“ neopustila můj přehrávač po celý rok 2015. Může za to především píseň Jenny Wren, kde člověkem prostoupí, jako zjevení, arménský duduk – dechový nástroj, který jsem přímo neznal a nečekal. Celá deska tak nějak vůbec vyváženě plyne v tolik nezaměnitelných Paulových přístupech k melodii, harmonii, aranži a feelingu vůbec. Tyhle akustické kousky jako Jenny sir Paul vždycky uměl hezky a moc se na ně od Blackbirda vždycky těším, jako tuhle posledně u steelkou protkané písně Your Way z desky Driving Rain, či My Valentine ze swingové desky Kisses on the Bottom. Mmt. zkuste narazit na swingovou desku Ringo Starra Sentimental Journey... Jsou to sekáči a vždy byli (ti všichni brouci jedni). Eight Days a Week!

JJ Cale a Eric Clapton: The Road To Escondido
Další mega spojení muzikantů, na které nedám dopustit – jejich tvorba je mi tolik příjemná a přináší mi samé dobré emoce a klid – bigbít který sviští, ale neřve, neotravuje – hladí. Jakou obrovskou radost jsem měl u bohužel zesnulého pana Calea, když jsem na jeho první desce Naturally objevil píseň Bringing It Back, kterou jsem dlouho znal jen v podání kapely Kansas. Cale je vůbec skvělý. Ericovi slowhand desky, zvlášť ty, co se drží blues, poslouchám s radostí včetně čerstvé I Still Do. Jsem srdečně napojen na desku Reason to Cry. Nejen, že mi tak nějak ladí s Exile on Main Street od Rolling Stones, ale obsahuje píseň Black Summer Rain, která se stala vzpomínkou na tátu mého spoluhráče z Dobrozdání Kamila Quise. Nemohu pamatovat, ale Mojmír – “Majk“ jí za mlada lámal, na čajích o páté, srdce zdejších i přespolních dívek v kapele Avantis se svým textem Stesk prázdných rán – cítím to hrdě. Ale zpět k desce – pánové si nesmírně rozumí, díky za to, a sólo v Who am I Telling You? je pro mě další emocionální smrt. Jen si zavřete oči a počkejte si. V tu chvíli možná pořád nevím, kdo jsem já, ale určitě vím, kdo jsou ti pánové. To vám povídám!

James Taylor: Sweet Baby James
„Sám, smutnej den, prázdnej je kout…“, nebo „Včera ráno mi řekli, žes jela někam ven, ať už ti víckrát nevolám…“, poznáváte tyto texty? Autora těchto písní (Lo and Behold a Fire and Rain) jsem dlouho neznal, ani mě nenapadlo, že zrovna ty nejsou české. Nicméně Blues sessiony Petra Kalandry, marsyasovské opojení, či písně s ASPM mě krásně doteď napojují na písničkáře všeho druhu – rozhodně Crosby-Stillse-Nashe, Joni Mitchell, Neila Younga, trio Peter-Paul-Mary, Cata Stevense, Paula Simona, zjeveného Sixto Rodrigueze, či růžové úplňky Nicka Drakea, či současné vskutku oslovující Fleet Foxes, nebo Bona Ivera, “Boban“ Dylan nesmí chyběti samosebou. James Taylor z přebálky koukal, říkám si – nějaký moc hezounek, ale hned mě přizdil písní, kterou jsem česky znal léta, v písni Steamroller už jsem byl úplně na jeho straně a dokonce jsem si nejen v písni Anywhere Like Heaven připadnul jako u R.E.M., které jsem (mmt. s Mňágou a Ždorp) hltal celou základní školu jako svou první více sledovanou kapelu a to do příchodu Ozzmosis, desky, kteráž mě otevřela závoru tehdy neznámého okruhu. Sweet Baby James ve mě budí radost a motivaci, takovéto – kdybychom někdy takhle, třeba s Dobrozdáním, dokázali písničkářsky a blues-folkově taky zaujmout, nějakou takovou Naší Country Road.

Blues Traveler: Four
Blues Traveler považuji za u nás zapomenutou či neobjevenou kapelu. Jediná jejich deska, kterou jsem kdy zahlédl a pořídil u nás v kamenném obchodě, než jsem se vrhnul do vod e-shopů, byla jejich Straight On Till Morning s příjemnou písní Carolina Blues nebo baladou Yours. Je to kapela nezaměnitelného, poměrně suchého zvuku. Nikoho jsem takto neslyšel hrát, včetně bubeníka. Kytarová sóla téměř neexistují, všechno vyplní foukačka Johna Poppera. Ovšem natolik odlišná od všech, zrovna skvělých, harmonikářských ikon, že je Popper prostě automaticky ikonou též. Jako by šel svojí hrou tak nějak proti proudu a multižánrově, divoký jako Angus Young v Thunderstruck, uhvízdaný a nekonečný jako Jimmi Hendrix, bez oddechu zdobný jak barok, a to i ve zpěvu, nehledě na častou kadenci slov. Však je to taky takový barokní andělíček, ovšem s čertíky v těle a hlavně pekelně železnou hubou. Většina alb mě příliš nebaví, rychle přesytí, přesto zde uvádím Travelery jako skvělou zajímavost a také jako kapelu, která stála u zrodu naší dnes patnáctileté Expedice Apaluchy a našeho blues-beatu. Další desky co mi zůstaly v uších jsou Bridge, North Hollywood Shootout, či předposlední Suzie Cracks the Whip, není ovšem nad Four, ta je celá nejvíc pod kůží a na závěrečnou píseň Brother John jsem se vždycky už od Run Around moc těšil, to je fakt super – podotýkám bez přeskakování tracků. Je to kapela, která se brala v potaz jako naše možná cesta a doteď “expediční“ spoluhráči nosí písně, které jsou Travelery určitě lízlé – považte název jedné naší starší skladby – Travelerka. Bratře Kubo, bratře Kubo, ještě spíš?

Wolfmother: Wolfmother
Přestože si, pokud je za co, rozšiřuji svou diskografii a střádám chybějící, či aktuálně mi zajímavé desky, málokdy jsou to nová seskupení. Jdu častěji po oblíbencích, nehledě na to, že jsou to kolikrát i desky poslední - posmrtné (Johny Winter – Step Back 2014, B. B.King – One Kind Favor 2008, Pavel Bobek – Kruhy 2012, The Breeze pro JJ Calea 2014). Když vydá desku Jerry Lee Lewis (Rock n Roll Time 2014), Buddy Guy (Born to Play Guitar 2015), Eric Clapton (I Still Do 2016) nebo takový John Fogerty (Wrote a Song For Everyone 2013), konečně si doplním k American IV. celou americkou sérii Johnnyho Cashe, ozvou se The Who (Endless Wire 2006), nebo zaboduje Vašek Neckář (Dobrý časy 2012, Mezi svými 2014), ozve se paní Hegerová (Mlýnské kolo v srdci mém 2010), bývá to pro mě událost a těším se, co z koleček zazní. Tu však člověk přijde k příjemnostem jako kdysi Reefům s deskou Glow, k Fleet Foxes, Gotyemu, k deskám Jacka Whitea, objeví norské dámy Katzenjammer, nehledě na příjemnosti tuzemské scény jako “Moruše“ Jany Kirschner, Zrní, Milokraj Marty Töpferové, ZVA 12-28 Band, zpříjemní si den písněmi Jiřího Slívy, či se zahloubá u Žambochů. Pochopitelně jsou zde i regionální události jako deska Siddhartha ostravského Jesseteru, Lešť opavských Ladě, fulnečtí Bluesquare mají debut Sychravé ráno, opavský klub Art představil projekt Abendland, o našich počinech, jako dvojdeska Kutra/Bosák/Quis – Běs v srdci mém či čerstvá deska Apaluchy – 5, nemluvě. Právě Wolfmother patří mezi náhodná setkání, které mě chytlo, především kvůli mé lásce ke starým Black Sabbath, kteří mě velice ovlivnili v tvorbě s mými rodnými Sonyk Bel. Všichni ti čtyři kmotři – Osbourne, Iommi, Butler a Ward zůstali nesmazatelně se mnou i dál – proto ne rubinovská deska Sabbathů 13, bohužel bez Billa, proto Wolfmother všemi těmi změnami temp a napojením riffů, houpavými valčíkovými tahy, nehledě na zvuk a to je tu ještě další dimenze směrem k úderné poetice The Who, či snad Kinks… to je teď jedno – ať žijou Sabati!

Tom Jones: Long Lost Suitcase
A tohle je můj největší úlovek tohoto roku. Naprosto mě to vzalo, protáčím ty písně pořád dokola, nejsem přeposlouchán, nejsem nabažen, baví. I ten pompézní tygr z Walesu mi byl vždy příjemný svým nálehavým “bolením břicha“, jak říkají posměváčci mistrově práci z hlasem, prostě elegán a idol dam. It’s not Unusual, Daughter of Darkness, Green Green Grass Of Home, báječné album duetů Reload – a přece mám pocit, že mě opravdu dostal teprve ten bílý tygr z Walesu. Držím tak v ruce desku Long Lost Suitcase, těším se, jak si dám kvalitní dobrý pop, jak to Tom rozjede – a Tom to rozjel na 200%, jakoby tušil píseň po písni, co poslední dobou obzvlášť lahodí mé dušičce. Atmosféra pokoje, snad malého klubu, krásně prosté, libé aranže odproštěné od všech orchestrů, dechových sekcí, mašinek a vokalistek, syrový krásný zvuk nástrojů, báječná až akustická blues-country-folk melancholie. Není třeba vypichovat skladby, tohle prostě zhltnete, je to báječně postavené a máte-li trochu uši jako já, nezastavíte se, protože takové má Tom Jones desky ještě dvě předtím – Spirit in the Room a Praise & Blame postavenou, k mému nadšení, na tradicionálech a gospelech. Skvělý výběr autorů, skvělý výběr písní, které mnohé tolik znám z nahrávek svých oblíbenců, skvělý a citlivý i autorský, aranžerský, pochopitelně interpretačně nezaměnitelný vklad. Kdyby jste přeci jen potřebovali odpočinout, proložte si poslech třeba deskou Roberta Planta a Alison Krauss – Raising Sand. Tenhle triptych, aspoň pro mě triptych, beru jako opravdu velký zážitek, sedí mi “jak na hrnec“. Didn't it Rain? – jestli jo, tak štěstím. Hit or Miss, milý posluchači – radím nemiss.

Wabi & Ďáblovo stádo: Příběhy písní
Druhá deska tohoto příjemného projektu inspirovaná trilogií Michala Bystrova - Příběhy Písní (nakladatelství Galén), je pro mě krásný příklad, jak se příjemný zvuk i aranže u nás rozhodně taky umí. Vždycky jsem měl rád všechny ty klouzavé zvuky steelek a lapsteelek a dober, přírodních bicí, tak se ani nedivím, že mě obě desky chytly velmi rychle, zvláště, když jsou muzikanti perfektní a vepředu stojí Wabi Daněk a je to všecko česky. Už s první deskou jsem slyšel odmítavé reakce, především bytostných čundráků, kteří nemilují, když jim toliko vžitou píseň od ohňů někdo předělá do jižanských nádechů a s bi-cí-ma. Mě to teda baví, právě proto, že většinu těch písní z kotlíku znám a mám je rád. Je to přece super, vzpomenout si na Ryvoly, Greenhorny, poklonit se zas Bílým skálám, uvědomit si kolik původních trampských písní máme, kolik amerických šlágrů se tu léta zpívává se zlidovělými českými texty. Vnímám to jako osvětu a tyto nahrávky pro mě patří radostně a upřímně k dylanovkám Roberta Křesťana a Druhé trávy, či desce cashovek Víc nehledám Pavla Bobka, nehledě na to, že ty knižní Příběhy písní mi daly třeba i desku Americana Neila Younga, kde se jak jinak divoce a neotřele pustil do amerických lidovek, ohlédnul jsem se po folkovém triu Peter, Paul & Mary, či po Peteru Seegerovi, zase jsem si poslechl taky Kapitána Kida, mnoho takových písní v podání Waldemara Matušky, či Plavců. Tu hezky česky, tu hůře – skóre dobré. Nehledě na to, že ty zvukové Příběhy písní mi ukázaly na kapelu Sarah & The Adams – velká škoda, že zrovna hrají hlavně v angličtině. David Landštof je vkusný bubeník a vůbec fajn, že to spískal. Pánové ze Stáda do toho vlítli se vší pokorou a vkusem, v písních se objevují moc příjemná muzikantská místa a překvapení. Malinko jsem si pravda zvykal na projev zúčastněné Radůzy, ale zvláště po její desce Marathon: Příběh běžce, mi emoce otupěly. Vždyť je hlavně jistě z radosti k muzice a úctě k těm písním, taky bych se Stádem s radostí zazpíval. Snad pro sny spálené, oči se zarosí, o štěstí vzdálené si zaprosí - Neztichnou bílé skály. Díky!

Jiří Schelinger: Nám se líbí
Barbuchy a Frankensteiny s Mraženými jahodami s neodpustitelným davovým "Hej Hej Hej", Lupičem Willym či purplovskou Šípkovou Růženkou, nejen René, já a Rudolf, ale národ moc dobře zná. Nachlazené žalozpěvné kouzlo Jirky Schelingera mě vždy bere, je to pro mě rodná postava s bigbítovou gloriolou, za každou další písní jsem se nejednou hnal. Odešel za Miki Volkem a nemohl jsem jej na scéně zažít, jeho vliv však nesmažu. Málokdo dokáže svým projevem přesvědčit od akustické písně, přes bigbít, po estrádní pitominu – Jirka ano, pro něj jsem byl vždy ochotný vyslechnout i nějakou bubblegumárnu, co už mi přišla příliš ringočechovsky na hraně, mít rád Špenát, nechat Jitku klidně tkát a taky příst. Sim sala bim – Schelinger je magický ve vší prostotě. A pro mě není tolik hardrockový hráč, je násobně multifunkční, byť se osvěty kolem něj chytly především “třepačské“ ikony naší heavy scény osmdesátých let, čím se pro mě dopustily, byť z pocty, poměrného zploštění Jirkova odkazu a doteď se z toho arakainovského Zemětřesení mnohé revivaly nevymanily, a když v rádiu hrávali cover Růženky Petra Koláře, neměl jsem problém se kolikrát zvednout a odejít z místnosti, div jsem neupliv – tohle Jirka prostě není a nikdy nebude. Jsem rád, že nedávno vyšly jako dvojdeska nahrávky Hrr na ně a Nám se líbí, je dobré mít tyto alba takto pohromadě, takový poklad českého bigbítu. Právě Nám se líbí, ikdyž stejnojmenný hit je na desce, jak pěst na oko, zařazen zřejmě kvůli soudruhům či prodejnosti, snad aby zbytek prošel, je přátelé rozhodně alt-folk-rocková záležitost, i jméno Oskara Petra, Petra Kalandry, či Jana Hrubého na desce najdete – tohle je ten rozličný Jirka, jakého byste měli znát. Můj Švihák lázeňský, Alchymista Jirka. Co je to mezi námi? „Na první pohled láska!“ – Léto s vámi!