10 + 1 = Milan Buršík (Old Folks House, Vellocet Roll)

Mejla má v občance Milan Buršík a v srdci vintage zvuk. Jako zpěvák a kytarista působí ve formaci Old Folks House a jako basák buduje tenzi ve Vellocet Roll, kteří u Full Moon Forum vydali druhé album A Land Ridden By Darkness. Desku křtíme už příští týden, ve středu s Plusminusnula v pražském klubu Ankali a ve čtvrtek v Kabinetu Múz! Nalaďte se Mejlovými nejoblíbenějšími kousky, mezi kterými najdeme krom Dead Moon i fláky od Ennia Morriconeho nebo Stevieho Wondera.

Dead Moon - Dead Moon Night
Asi každej, s kým jsem se kdy bavil, mě slyšel mluvit o Dead Moon. Tohle je hudba v tý nejsyrovější formě. Rockeři z Portlandu vytvořili kult, kterej pohrdal tím, kam se v osmdesátých letech garážová hudba vydala, a rozhodla se svým punkrockem dát všem těm 60’s revival kapelám slušný bodlo. Asi pět tisíc kytarových riffů, primitivní bicí, nasraná basa a řev. Dead Moon jsou prostě srdcovka a vlastně asi i největší impulz k tomu, proč jsem si začal mixovat hudbu sám.

Night Beats - Sunday Mourning
Night Beats udeřily garážovej svět pěkně tvrdým hákem už svým debutem. Všechny ty krásný a zajímavý vyhrávky na kytaru, který občas zní až dětinsky, ale o to víc stylově. Nervózní hlas napůl gentlemana, napůl zvířete, hlasitá basa a cválající bicí. Vrchol přišel s nádherným albem Who Sold My Generation, kde slyšíš skvělej mix toho nejčerstvějšího R’n’B a repetice ve stylu Spacemen 3 se starým dobrým garážovým tónem. S Night Beats jsem prakticky vyrůstal, ale jejich další tvorba mě lehce míjí, takže si je dnes málokdy pustím, je čas jít dál.

Ennio Morricone & Joan Baez - Here’s to You
Moje nejoblíbenější Morriconeho téma. Jednoduchá aranž, stojící na stupňujících se chorálech v průběhu písničky, a báječná Joan Baez, která zpívá dva verše stále dokola, daly za vznik hudbě symbolizující revoltu v tý nejčistší formě. Soundtrack k politickýmu dramatu Sacco a Vanzetti, kterých vychrlila italská produkce v sedmdesátých letech tři prdele. V hlavní roli Gian Maria Volonté, jakožto nejlepší evropský herec, hned po Petru Čepkovi.

The Electric Prunes - Holy Are You
The Electric Prunes jsem měl za jednu z nejotravnějších kapel šedesátých let. S větší razancí bych přepnul snad jen The Troggs. Paulina mi nedávno ukázala album Release of an Oath a já tomu nevěřil. Celou desku složil a produkoval David Axelrod a sami hoši z Prunes měli jen minimální účast při nahrávání. Vnímám to jako závan čerstvosti do doznívající zlatý éry garážových kapel. Nejlepší David Axelrod? Asi ne. Ale jako zajímavost vynikající.

Stevie Wonder - Superstition
Stevie Wonder má prostě něco navíc. Tohle je hudba, při který chodíš ulicí a patří ti. Každej nástroj má perfektní groove a každýmu z nich se vyplatí věnovat pozornost s dalším poslechem. Všechny ty pestrý party na bicí spolu s proplouvajícím riffem na pro mě doteď vlastně neznámej nástroj, clavinet, jsou ze světa, o kterým sníme já i ty. Mám strašně rád Wonderova alba ze začátku sedmdesátých let. Music of My Mind, Talking Book a Innervisions. Zvuk 70’s funku je přímo tady a Wonder, kterej měl v roce vydání jeho patnáctýho alba Talking Book krásných dvaadvacet let, tímhle obrovským hitem oslovil neuvěřitelnou masu lidí. Dost kecání, pusť si klip ze Soul Train.

Pastor T. L. Barrett and the Youth for Christ Choir - Nobody Knows
Dal bych cokoliv, abych tohle mohl slyšet naživo. Neskutečná nádhera. Pokaždý, když si pustím tohle album, mám pocit, jako by mě někdo obrátil naruby. Produkce, chorály, groove... všechno do sebe zapadá a člověka to nutí představovat si, jak jede autem nekonečně dlouhou dálnicí se staženým okýnkem s tímhle skvělým gospelem hrajícím z rádia. Třeba po šestašedesátce přímo do Chicaga, kde Pastor Barrett dodnes káže.

Jim Sullivan - Plain As Your Eyes Can See
Jim Sullivan byl spatřen v roce 1975, když odcházel směrem k poušti v Novým Mexiku, a od tý doby ho už nikdo neviděl. Pár let předtím vydal naprosto geniální album U.F.O., kterým spustil vlnu konspirací, že za jeho zmizením stojí mimozemšťani. Ať už tomu věříte nebo ne, ta hudba zní jak z jinýho světa a v rámci žánru vyniká právě svoji mysteriózní náladou. A ty bicí! Kdo ví, třeba se jednou vrátí zpátky s obrovským úsměvem na tváři a bude nám vyprávět, jak dobyl vesmír.

James Brown - World
James Brown je král. Poprvý jsem k němu přišel, když jsme s bráchou koukali na čtvrtej díl Rockyho, při scéně, kde vystupuje s divným ansámblem těsně před tím, než Apollo nešťastně dostane na prdel hned ve druhým kole. Když jsme byli před dvěma lety v Berlíně, narazili jsme během odpoledne na podnik jménem Wowsville, kterej se tvářil jak zafluasnej bar, ale je to skvělej record store, kde dostaneš navíc pivko a vyhrabeš tam klenoty jako zrovna tenhle singl, kterej jsem do tý doby neznal a okamžitě bral. Jestli jste na trochu víc funky věci, dejte si The J.B.’s, konkrétně song (It’s not The Express) It’s The JB’s Monaurail.

Clinic - Sun and the Moon
Clinic na mě někde vyskočili v době vydání prozatím posledního alba. Stydím se, že jsem je neznal předtím. Lehká a mírně barrettovská psychedelie se mísí tu se syrovostí podobnou Velvet Underground, jindy zase banger s občas až trochu bubblegum pop výstředností, často se vzteklou fuzz kytarou a nástroji, který si ani nedokážu představit. Myslím si, že když předloni vydali celkem nečekaně po sedmi letech desku Wheeltappers and Shunters, uzemnili všechny stávající fanoušky a zároveň předvedli album, který úplně skvěle funguje jako to, kterým začít. Mám radost, že se ještě letos dočkáme jejich devátý desky a že jedním ze tří dosud vydaných singlů je, v dobrým smyslu, hodně divnej cover mý oblíbený písničky I Can’t Stand the Rain od Ann Peebles.

Gloria Ann Taylor - How Can You Say
Moc toho o ní nevím, ale ty tři písničky, co jsem slyšel, bych s čistým svědomím označil za absolutní klenoty. Jsem neskutečně rád za všechny soulové interpretky a zvlášť pak za ty méně známé. Třeba si o nich někdy pokecáme.

Adriano Celentano - Disc Jockey / Prisencolinensinainciusol
Tohle byl ve svý době obrovskej hit v půlce Evropy. Já to slyšel poprvý asi pět let zpátky v tehdejším Klubu FAMU, téměř nad ránem, kdy už zábava solidně uvadala, dokud se pultu nechopili naši kamarádi z Voodoo Beach a nepustili tenhle singl. Myslím, že jsem jim hned druhej den psal, co to bylo za divnou italskou písničku. Adriano Celentano je sice Ital, nicméně text nedává v italštině žádnej smysl a je to jen smršť vymyšlených slov, co mají znít jak nějakej americkej slang. Jestli bych si měl vzpomenout na jedno jediný kytarový sólo, pak je to tady. Udělej si radost a na instagramovým profilu @dusttodigital si najdi tohle, protože tahle šleha měla podle všeho ještě geniální klip.